DMD č. 13. pro 13. 4. 2017. Téma: Mozkobouření

„Tady trochu odsát…“ po růžovošedých záhybech stéká krev. „…a malou svorku.“
Dneska jde práce od ruky. Ještě není ani deset večer a máme skoro hotovo.
„Huhly…“ sexy hlas ztlumený rouškou, mohlo to být tady, nebo i chci tě, ale teď práce…
„Jaké hlásili dnes počasí?“ ještě pár stehů a budu zavírat. Po nose mi stéká kapka čehosi.
„Eeehuhly hlee..!“ rukou ukazuje z okna. Pod kopcem blesky bičují vrcholky lesa.
Poslední steh a je to.
Pohled na přístroje… údaje optimální.
Ruku na spínač…
Blesk udeřil do zvonice a já mám opravdovou živelnou radost
„Aaaaaaahahahaha Muhahahaaaaa!“
Tahle už bude 90-60-90.

Vzduch byl chladný a vlahý. Ne tak jeho myšlenky. Zběsile se tloukly jedna o druhou a rozdíraly mu hlavu do krve. Cit křičel ano, rozum mysli! a kdesi hluboko uvnitř znělo tiché, ale nesporné ne, kterému se oba vzpíraly. Ovládnout cit bylo snazší, ale hlava se bouřila. Proč ne?! Jediný důvod, proč bych nemohl! Kopala kolem sebe ze všech sil, ačkoli (nebo možná právě proto, že) věděla, kdo z toho souboje odejde jako vítěz.
Opřel si čelo o chladný kámen. Brzy přijdu.
Jako Bůh věděl, že Josef nebude dlouho čekat. Že jej vykoupí.
Jako Bůh to věděl. Ale člověk plakal.

„Náš servis klientům musíme apgrejdovat na vyšší levl,“ prohlásil ředitel. U několika zaměstnanců se po těch slovech objevil skelný pohled.
„Taky náš šourům musí dostat nový luk,“ pokračovala vyholená hlava.
Zaměstnanci mající alespoň kapku citu pro mateřský jazyk počali cítit nevolnost, zatímco znalci jazyka Shakespearova dostávali navíc ještě silnou kopřivku.
„Šourům musí mít skvělou imidž, která zákazníka okamžitě zainteresuje.“
Nejeden zaměstnanec si kacířsky pomyslel, že tělesně postiženým záleží víc na kvalitě výrobků a bezbariérovém přístupu.
„No a teď si ještě dáme menší brejnstorming,“ pokračoval důležitě holohlavý ředitel.
„Myslím, že ten jsme si právě dali v míře vrchovaté,“ poznamenal ředitelův zástupce.

Lucius se Severusem se rychle vzpamatovali a nastartovali mozkové závity. Nenechají se zahanbit. Když Grangerová identifikovala potenciální horcruxy, oni přijdou na to, kde se předměty nachází.
„Pohár Helgy z Mrzimoru…“ zamračil se Severus. „Tuším, že nám ho na jednom setkání ukazoval.“
„Mně ho pro změnu předváděla moje drahá šílená švagrová. Chlubila se, že jí ho svěřil do opatrování.“
„Bellatrix?“
„No Andromeda asi těžko…“ zašklebil se Lucius.
„Kam ho mohla dát?“
„Do trezoru, kam jinam… Cpe tam všechno, od zlata po černou magií prolezlé harampádí.“
Kingsley si zamnul ruce. Trochu je vyprovokovat byl očividně efektivní způsob, jak se pohnout z místa.

"Je nelogické se tahle chovat bez širšího schválení... Dýchej, potřebuješ dýchat... Bolí tě hlava? To je tvoje vina... Anniko... Anniko.." Následoval zástup neznatelného šumu, výkřiků a úporná bolest.
"Jste v pořádku, Sedmá?" zajímal se komandér.
"Nechci se dotknout praktik vašich předků, komadére Chakotayi, ale zdá se, že šamanské metody na mě nefungují."
"Váš mozek stále touží po společenství, Sedmá?"
"Nedokážu umlčet ten šum," prohlásila Sedmá a s kamenným výrazem opustila místnost.
***
Překvapeně hleděl do její tváře bez očního implantátu. Vstoupila bez ptaní.
"Prý existuje ještě jedna lidská metoda, jak utišit mozkové synapse," řekla a intenzivně ho políbila.
Hlavu zalilo ticho.

Stojí. Nevnímá tichý hlas, který ukazuje, vysvětluje, sděluje.
To ne!
Ne teď, když k sobě konečně našli cestu!
Ne teď, když se po dlouhých týdnech rozvlněná hladina vztahů zklidnila!
Ne teď, když si zamilovala chvilky, kdy zaboří prsty do opět hedvábné srsti.
Ne. Prosím, NE!
Musí být východisko, jiná cesta! Určitě se pletou, všichni se pletou, takhle to nemůže skončit!
Pak přejede prsty ohromnou bouli, která během tří dnů vyrostla kocourovi pod krkem.
Tvrdou, hrbolatou, nemilosrdnou ve své roztahovačnosti.
Nenechá ho umírat krutou smrtí hladem.
„Rozumím. Nechám ho odejít,“ splyne jí ze rtů.
Ostatní koná jak loutka. Srdce krvácí dodnes.

"Jsi ji naprosto jistý, že víš co děláš?" zeptal se už po několikáté doktor.
"Ano, bháne," odpověděl už po stejně tolikáté Igor a dál propojoval dráty.
"Nechci být hrubý," pokračoval doktor při pohledu na tu spoustu drátů, "ale nevypadá to zrovna... profesionálně."
"Bháne," odložil na chvíli svorky Igor, "vhíte, žhe mně mhůžete v těhle otházkhách vhěřit. Nedhelám toh poprhvé, však vhíte."
Igor zase popadl svorky a pokračoval.
Doktor se mírně začervenal a mimoděk si pohladil tenkou jizvu, která mu vedla od oka k uchu.
"Thak, hothovo!" zvolal Igor a propojil dráty z hromosvodem.
"Akce mhozkobhouření může začít."
Vzápětí uhodil blesk.

Na horizontu se zablesklo. Vítr rozhoupal lampu nad dveřmi čajovny.
Li zůstal stát, koště v rukou, oči upřené na komíhající se světlo.
„Okamžitě mě pusťte! Až se o tom dozví můj otec...“
„Vašemu otci jste lhostejný, princi Zuko, a dobře to víte.“
Pokusil se zavřít oči, ale světlo se mu dál propalovalo hluboko do mysli.
„V Ba Sing Se není válka.“
Hrom.
Li zalapal po dechu, jakoby se probudil z noční můry.
Měl by si odpočinout. Už začínal usínat za chůze.
Na násadě koštěte zůstaly dvě zčernalé, spálené skvrny. Skoro jako otisk dlaní. Ale ty tam musely být už dávno.

Velitelský stan římského tábora...
Caesar vysedává v pohodlné židli a poklepává prsty po opěrce, zatímco třesoucí se centurion blábolí o tlupě zuřivých Galů a ještě zuřivějších kancích.
„Tak dost!“ utne tklivou tirádu vládce Říma. „Samé výmluvy, centurione!“
„Ale já...“
„Ticho! Potřebuji klid!“
Caesar si přikládá ukazováky ke spánkům.
K úžasu centuriona se nad císařskou lebkou objevuje bílá bublina a v ní tepající mozek, nad kterým se stahují mraky. Bouřkové mračno houstne, čím víc se císař mračí. Do mozku najednou uhodí s dunivým zahřměním blesk.
„Mám to!“ zvolá vítězně Caesar. „Vyšleme posla s mírovou vlajkou! Toho ani takoví barbaři nemohou odmítnout!“

Žárovka bzučí jak hejno sršňů. Chabě problikává zaplivaným podchodem.
Časní chodci se choulí do kabátů. Spiklenecký šepot podezřelé trojice se dotkne sluchu, smysl však uniká.
„V knize procitá magie.“ Evžen bezradně krčí rameny. „Cítím zmatený vír, chaos. Způsobuje silnou závrať.“
„Mít tak lupu,“ zabručí Břetislav.
Lada je pohotová: „Račte.“
Vetchý pergamen se mění v houštinu, písmena barvy zaschlé krve se prohýbají jak záludné šelmy.
„Tady.“ Na jedné stránce nepatrné pnutí, nenápadné chvění.
Evžen opatrně přiblíží prsty k neviditelným čarám a sykne: „To je ono.“
„Možná hledá druhou polovinu?“ navrhne Lada nejistě.
Zaburácení vichru pronikne až do tunelu.
Žene se bouřka.