DMD č. 13. pro 13. 4. 2017. Téma: Mozkobouření

„Hoši, můžete mi vysvětlit, proč se teta Muriel zajímá, kdy budu mít svatbu?“ zeptala se sladce Molly.
Hrklo v nich naráz. Znali sestru příliš dobře, a tak věděli, co její rádoby milý tón znamená. Zuří.
„Já ti říkal, ať vyzpovídáš Jorkinsovou, ta taky, co neví, to nepoví,“ vyčetl dvojčeti Gideon.
„Jo, ale nesehnal jsem ji, tak jsem zavolal tetě,“ vysvětloval Fabián.
„Vy dva vemte na vědomí! Pokud mě ještě někdy budete špehovat, udělám vám ze života takové tóčo, až se vám bude blýskat před očima a hřmět v uších,“ zastrašila Molly a odkráčela středem.
Bratři si oddechli, tentokrát vyvázli lacino.

Nejdřív se napojí na krevní oběh a odvedou krev z hlavy úplně jinam. Pak vás dostanou na roky z práce. Ovládnou dvacet čtyři hodin každého dne. Každá neprobděná noc stojí mozkovou buňku navíc. Za chvíli ticha šla bych světa kraj. S každým dalším, haf, mňau, píp, jak dělá auto, pětistým opakováním holka modrooká je z vás čím dál tím míň magistra, inženýrka, doktorka, nebo jak se to sakra jmenuje. Nejtěžší rovnice k řešení je, jak do té bestie dostat další lžičku čeholiv. Strategie budoucího vývoje dosahují k dnešnímu uspání. Maximální satisfakce dosahujete snězením vlastního oběda. Mozek se bouří. Mozek kapituluje.

„Panebože.“ Seděl za stolem a držel si hlavu v dlaních.
„Nedá se nic dělat. Podívej se na něho.“
Pes se vrhl proti mříži, až se otřásla.
„Je to jasné. Jak vyvádí, ani tě nepoznává. Virus už se dostal do mozku.“
„Máš pravdu. Zdál se mi divný, potom, co jsme se vrátili, ale nechtěl jsem si to připustit.“
Opět skok na mříž. Oba pozorovali vytřeštěné oko a slinu táhnoucí se z tlamy.
„Vím, že ho máš rád, ale není jiná možnost.“ Z hlasu zazníval soucit. „Udělám to, jestli chceš.“
„Ne. Ale děkuji ti.“ Vstal od stolu a z pouzdra vytáhl foukačku.

Už vstala, už jde, hurá, už je v kuchyni! Bude jídlo! Jé, hele, plyšmyš! Co já se jí nahledal! Hele, bude maso? Bude maso? Nebude, neotvírá lednici, co to bereš? Ukaž... Bude lososová? Bude losová? Je to lososová! Jak to, že ji má v misce Tobiáš? Kde mám misku já? Miskoooo! Co to máš? Máš maso? Ukaž! Fuj, zelenina... Kde mám misku? Proč mě někam neseš? Hele, miska! Jé, lososová! Paštika! Tu miluju! Co má Čenda? Určitě hovězí, to miluju víc... Uhni! Ukaž! Fuj, granule! Kam zas jdeš? Bude maso? Chleba? Proč jíš chleba? Kam mě zas neseš? Hele, miska...

Kovové dráty se zarývají do masa. Slyšíš křik v neznámém jazyce, paniku, strach. Tvůj mozek praská ve švech, neschopen pojmout tok informací, pro jejichž přijetí nebyl stvořen.
Planety v rychlém sledu, monstrum zahaleno v rudé.
Blíží se... Jsou skoro tady... Proč nikdo neposlouchá? Proč nikdo nevěří?
Skrývají se v hlubinách vesmíru a jediným důkazem je děsivá vize v tvojí hlavě.
V jiné galaxii, o mnoho let později:
"Přísahám, SAMe, jestli mi ještě jednou řekneš, že klesá teplota nebo že můžu vydolovat místní minerály, tak si ten implantát vyrvu z hlavy!"
"Tato akce se nedoporučuje."
"Tak mi přestaň bouřit v hlavě!"

I kdybych vystoupil na nebe, ty jsi tam, i kdybych ulehl v podsvětí, i tady jsi.
---Žalm 139, verš 8---
Nebe se potáhlo těžkými olověně šedými mraky. Jemný vánek ustoupil svému silnějšímu bratru, který svými poryvy ukrádal poutníkům dech. Blížila se bouře.
Poutníci hleděli nalézt místo, které by jim poskytlo úkryt. Záběhelská luka byla přístřešků prosta. Stromoví ohýbající svá těla ve větru útočiště nenabízelo. Les, který se před několika málo okamžiky zdál být blizoučko, jako by ustoupil až za obzor.
Stopařovo uklouznutí odhalilo polozbořený sklep. Klenba vyzývala ke vstupu. Déšť ukončil bouři v myslích poutníků. Uvěřili, že je sklep nepohřbí.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či do krčmy nezájdeme.
- Starý môj a vari si nepamätáš, ako nás naposledy potom hlava bolela?
- Myslíš vtedy, keď sa Karolovi dcéra narodila a on sa prišiel poradiť, aké jej dať meno? Veruže pamätám. Celá dedina sa vtedy zišla a do rána sa dohodnúť nevedeli. Ale neboj, Pištík môj, dnes si iba na pálenku zájdeme. Dnes nebude treba nič vymýšľať.
- Nuž, tak teda nedbám. Zájdime. A ako nakoniec Karol dcéru pomenoval?
- A čo ti ja viem? To si musí on pamätať.

Bouře. U moku. Bon – řízek, křen, kmín, koření nok okoření. Kouření. Kouř. Bueno.
Oko: uzření, zření, oř! Okoř! Zboření.
Moře. Bouření nebe. Nouze – moření, zmoření, umoření. Omokření, zmokření. Mření. Umření. Břímě... zkouření. Zen.
Zem? Zoom – mez, buk, kořen, bez, eben, křín. Komín. Boření–
Komoří Bořek ben Nemo! Nomen omen. Noobe! Oboření, míření, BUM. Ou, bok. Ou, zub. Ou, mozek. Ou.
Okření... Řím. Bozk, nízko. Beník Eben zmok. Ono... mono? Boom. Bzzzz, buzení, bek bek. (Mek.)
Kino. Kon, kon! Mník, koník, komoň mouřenín, umoření mokří kokři zří Boubín. Noří nebozízek, noření zoubku, řez, ne! Boubín – zmizík.
Ó, kubík křemíku u Kóbe!

To je tak když se proti vám vzbouří mozek.
Chcete spát, ale zrovna teď vás napadne věc, a další a poté ještě jedna a už jste ve stavu kdy chcete ale nemůžete spát protože mozek bouřlivě pracuje.
Chcete se radovat, zapojit se do akce, ale mozek vám náhle připoneme co všehno se může zvrtnout, jak se můžete ztrapnit a najednou jste celí nervózní.
Chcete říct vtip, ale na mysl vytane myšlenka 'co když?' a najednou už je pár sekund pozdě na to aby to bylo vtipné.
Chcete mít klid a meditovat, ale zrovna teď vám mozek rozpoutá v hlavě bouři.

Mám raději to zastavit?
Nebo nechat zajít dál?
Touhu v realitu přetavit,
a riskovat tak možný žal?
Myšlenky hlavou bez ustání víří,
pro pocity slova hledám,
poletují, jak pampelišky chmýří
a já je těžko pochytám.
Racionálně by dalo se snad říct,
že je to jen obyčejná chemie,
jako bouření hormonů se to dá vzít,
však neřeší to, jak mi je.
Jen chci, aby se čas zastavil na chvíli,
protože vše do sebe tak krásně zapadá.
Jsem s tím, s kým nejblíž jsme si kdy byli,
co když si to člověk špatně vykládá?
Z myšlenek nejde ven,
končí můj chvilkový sen.