DMD č. 25. pro 25. 4. 2017. Téma: Sedm osmin

Pyšně mi ukazoval své stádo osminohých koní.
“Rodem jsou všichni po Lokim!” chlubil se.
Stádo po pastvině elegantně vlálo v synchronizovaném pohybu.
Ale něco nesedělo. Malá kobylka úplně vzadu. Díval jsem se na ni a nedokázal určit, čím upoutala mou pozornost. Snad že za ostatními o chlup zaostávala?
Chovatel si povzdechl.
“To se bohužel někdy stane,” řekl, když kobylka přiběhla k nám.
“Její prababička tenkrát přeskočila hrazení a vrátila se už březí,” poplácal kobylku po šíji. “A já neměl to srdce dát to hříbě pryč.”
Kobylka se vzepjala a v tu chvíli mi to došlo - napočítal jsem jenom sedm noh.

Ohlédla se zpátky na zkázu, kterou za sebou zanechala. Na zemi ležely studené mrtvoly sedmi slepých kamenných bran, které pokořila, aby unikla ze svého vězení.
Je tahle ta poslední? napadlo ji, když stanula před osmou, ale ihned tu myšlenku zapudila. Totéž si myslela i o těch předešlých.
Vykročila vpřed. Bosou nohou zadusila růžový květ, který jí ležel u nohou.
Rukama rozedřenýma do krve zvedla nad hlavu diamantové kladivo a rozpřáhla se. Vzduch zavibroval a rozezněl se ohlušujícím zpěvem neviditelného zvonu. Kámen pukl. Skrz prasklinu dopadl na její tvář tenký paprsek světla.
Je tohle začátek?
Zellandina se se strašlivým výkřikem probudila.

Nervózně se ošil „Chtěl jste mě vidět?“
Muž zabořený v hlubokém křesle k němu zvedl oči. „Chtěl jsem vidět především výsledky.“
„Postupovali jsme přesně podle plánu!“ bránil se zoufale. „Netušíme, proč to právě na něj nefunguje. Zatím jsme látku podali celkem osmi osobám, ale pouze na sedm z nich měla účinek.“
„Ti mě nezajímají, chci toho osmého.“
„Snažíme se ze všech sil, přísahám. Dokonce jsme podplatili jeho lékaře a –“
Předvolaný byl umlčen a propuštěn důrazným mávnutím ruky.
Na odchodu nestihl zarazit svůj jazyk, i když věděl, že je na nejlepší cestě o něj přijít. „Kdo to vlastně je, ten Ortega?“

-Au... tá ruka hrozne bolí. Bol som naivný, hrozne naivný, Severus.
-Keby ste si ten prsteň nedali na ruku...
-Ja viem, ale vy poznáte kúzlo, ktoré odstráni akúkoľvek kliatbu.
-Je to prototyp. Zatiaľ funguje iba v siedmich prípadoch z ôsmich.
-Skúste to, prosím.
-Samozrejme.
Snape zamával prútikom, zamumlal čosi, Albusova ruka zažiarila a... zostala čierna.
-No tak sa práve stalo to, čoho som sa obával. Nič to nespravilo a navyše to nemôžem skúsiť znova.
-Smola.
-Použijem kúzlo na spomalenie účinku, to vám zachráni zhruba rok života.
-Ďakujem.
-Ak by ste sem prišli skôr, mohol by som vám zachrániť viac rokov.

Chtěl jsem stvořit dokonalost, chtěl jsem dílo dokončit, nedala mi moje malost, nakonec to nezničit. Mohl to být monument, na věky a pro lidstvo, stačil už jen mžik – moment, teď je z toho svinstvo.
Sedm osmin není celá, jako ryba bez hlavy, velké věci člověk dělá, mnohdy sám a bez rady. Ani já si nedal radit, a teď je po tom amen. Dlouho budu kolem chodit? Rozpálených kamen? K čemu vlastně dokonalost? Stvořitel je Bůh. Je to jenom lidská smělost? Nebo prostý dluh?
Nechce se mi začínat, zase znova od začátku. Ale musím zuby zatínat, a na román vymyslet látku.

Tak kouknu nejdřív ten Lístek.
Tralalala tralalala, to je pěkná melodie, taková klidná. Přeškobrtám první dva řádky. Co tam máme dál? Pět osmin? Znovu přepočítám, ani čtyři, ani šest, prostě pět. To nejde! Jak kdyby měl brouk chodit s jednou utrženou nožičkou!
Tak jo, tak kouknem na tu Frýdeckou:
Prolistovávám. Támhle na konci té střední části, před návratem hlavního tématu, je jeden takt sedmiosminovej. Ne, to je septola, naštěstí jen jedna. Znovu zaostřím na změť šestnáctin. Tam je zase dvě na tři. Já se picnu!
Tak se vrátím k Lístku. Zkusim jako na čtvrtou zakopnout a na pátou zůstat ležet.

"Měl bych jít asi domu," povídá Saša U slepého koťátka.
"Kam bys chodil, tady je dobře," oponoval mu Ivan.
"Žena mě čeká. Psala mi smsku, že mi udělala papání."
"Před šesti hodinama," zvedla zrak od telefonu Lynda.
"Navic venku prší a máš ještě sedm osmin piva," upozornil ho Ivan.
"Spíš tři čtvrtiny," opravila ho Lynda.
"Dobře víš, že jsem z matematiky propadnul.
"Ne, musim, Týna mě čeká," zvedal se Saša vláčnými pohyby.
"Jo, bude nadšená až přijdeš na večeři ve dvě ráno."
"Určitě bude. Jestli teda nenašla toho záložního Chenetta."
"Já se tak těším na Týnin zítřejší status na facebooku."

1916
"- A princ šípkovou Růženku políbil, byla velká svatba a žili spolu šťastně až do smrti. - Tak dobrou noc, Unity. Máš vůbec hotové úlohy do školy?"
"Ano, mami. Dobrou noc."
1989
"Konečně je ráno ... maminko, ten sen byl tak temný a divný a byla jsem tam většinu času tak sama ... Ááá! Moje ruce! Někdo mi vyměnil ruce! Stala se ze mne příšera! Pomoc!"
"Slečno Kinkaidová, vy jste se probudila! To je zázrak!"
"Kde to jsem? Kde je maminka!"
"Slečno Unity, nevím, jak vám to mám říci ... Kdysi jste usnula a ... Teď se píše rok 1989. Spala jste přes sedmdesát let."

Po večerech jsme odměřovali různobarevné směsi s mistrovskou přesností. Remus nic nevěděl.* Tři šupiny norského ostrohřbetého draka jsme se Siriusem dostali celkem snadno. Skrz Hagrida jsme se dostali i k prášku z rohu jednorožce a dalším nezbytným ingrediencím pro přípravu mnoholičného lektvaru. Nejhorší byly asi chlupy těch bestií, do kterých jsme se měli přeměnit. Kde má člověk sehnat kus medvěda nebo vlka a nenechat se zmasakrovat!?!
Když do té bublavé břečky Peter po měsíci čekání hodil 8/9 místo 7/8 těch léčivek trhaných za úplňku, myslel jsem, že to nepřežiju. Celej ten slavnej lektvar jsme vylili.
Radši jsme se stali zvěromágy.

Hele, je to úplně jednoduchý. Třeba: jakmile se vaše tělo ze sedmi osmin svýho povrchu ponoří do vany, zazvoní telefon. Oblíbenej trik. (Podobná legrácka se dá aplikovat i na sex. Včetně těch sedmi osmin. Akorát v tom hraje roli zvonek u dveří. Když mám zvlášť poťouchlou náladu, stojí za dveřma manžel. Což ten "ponořenej" chlápek v ložnici není, to dá rozum.)
Dalším výborným příkladem je sklenice. No fakt, úplně normální sklenice, ve který je voda, džus, cokoli. Stojí na stolku, osminka jejího dna vyčuhuje přes okraj. Což zaujme kočku...
Už chápete? Já ty zákony nevymejšlím. Jen je uvádím do praxe.