DMD č. 26. pro 26. 4. 2018. Téma: Pozor kouše

„Pozor na pláž na konci ostrova, vůbec tam nevstupujte do vody,“ snaží se rodiče varovat své děti. Několikrát se stalo, že v těch místech plavce ve vodě pokousal žralok. Jeden dokonce na následky zranění zemřel.
Myslím však, že si děti říct nedají. Moře u pláže je krásné.
Nevím, jak dlouho ještě dokážu přežít. Mám pocit, že mě už každou chvíli odhalí. Ale já toho nedokážu nechat, lákadlo je příliš velké. Proč jen jsem tehdy ochutnal maso?
Skrytý za útesem vidím děti vbíhat do moře. Temno v hlavě, vrhám se do vody a cítím, jak se mi ruce mění v ploutve.

Cestou do auta Libor vytáhne Petra od rozepsaného programu. Pro jistotu. Petrovi Olena neublíží.
„Jak jsi jí to sakra mohl udělat?“ popadne Petr dech.
„Jak jinak? Přemýšlej. Budečští poznají lež.“
Olena jde jako loutka. Najednou kousne Libora do ruky. Pak zvrací do dřezu. Moc brzy. Asi šok.
Patrně překonal rekord na trase Praha - Budeč. Olena cosi šeptá do odrazu v okně.
Vytáhne ji z auta. Petrovi vrazí do ruky revolver.
„Nečum. Jděte do brány.“
Libora znehybní kouzlo.
Petra srazí k zemi mladý muž v černém s rozevlátými vlasy a šílenýma očima a rukama v rukavicích ho začne mlátit hlava nehlava.

Jednou jsem čekala na Damiána ve stájích a zálibně si prohlížela krásného, plnokrevného koně. Úplně mi učaroval. Přiblížila jsem se k němu, abych ho pohladila, když se ozvalo zakašlání.
"To bych nedělal. Kouše. Dej si na něj pozor," varoval mě Damián.
"Když on je tak krásný,"odvětila jsem ještě omámená koníkovýma očima.
"Ano, je krásný, ale ještě potřebuje pořádný výcvik," dodal Damián.
Po chvíli mi přivedl osedlanou kobylku Bouři.
"Chtěla ses projet, že?"
"Přemýšlela jsem nad tím. Potřebovala bych si vyčistit hlavu."
"Dneska s tebou nemůžu, čeká mě spousta práce. Ale řekl jsem Jackovi, aby tě doprovodil, ať se neztratíš."

Dnes v noci se jí zdálo, že má zuby.
Ostré a lesklé a připravené zaútočit.
Tvrdili, že jsou věci, bez kterých žena není žena a muž není muž. Zkuste to pomíchat a stavíte se proti přírodě. Zapomeňte na léky a terapie. Berte to, co vám bylo dáno. I naše děti se to učí od slabikáře.
Na zdi je pořád místo.
Dnes v noci se jí zdálo, že má zuby.
Usmála se, a ty druhé se usmály také.
Tvrdili, že jsou věci, které dělají muže mužem.
Uvidíme, jak se budou svých pravidel držet, až je o to připraví.
Buď pochválen.
Chramst.

Za pevnými prkny ohrady neklidně pobíhalo prapodivné zvíře. Koňská kopyta jako talíře, tlama dravé šelmy plná ostrých zubů.
Hagrid seděl na pařezu, a něco psal na ohlazenou dřevěnou desku. Soustředěně kroužil písmenko za písmenkem, občas si na ruce popotáhl obvaz s prosakujícími kapičkami krve.
Po chvíli se nevraživě zahleděl na výsledek své práce.
„Zatracený ouředníci natvrdlí, už nevěděj, co za blbost by si vymysleli, a Poppy je s nima a ředitel jakbysmet…“
Pak se zvedl a na kůl před ohradou jedním naštvaným úderem kladiva přitloukl tabulku s nápisem:
Koňodlak podivný
Rači ho nekrmte. Ředitelství školy tvrdí, že je prej nebezpečnej.

Přivítal mě polibkem. S mým příchodem vpadl do předsíně vodopád slov. „Pozor, kouše,“ řekl důrazně. „Kdo kouše?“ nechápavě jsem se rozhlížela. „Křeček,“ nepřirozeně se zasmál. Prsty si pročísnul šediny starostí ve vlasech a pospíchal ke stolu. Rychle něco načmáral. Kývnul na mne, abych přišla. Jako by mne kousla. Z papíru na mne civěla ŠTĚNICE. Ach ták, musím si dávat pozor na jazyk.
Doba se změnila. Těžko si někdo dá práci s instalací odposlechu. Přesto se o nás ví téměř všechno. Kde jsme, jak dlouho a s kým mluvíme a hlavně co bez obav říkáme. Stačí mít stále u sebe mobil.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či vidíš toho človeka, čo sem mieri.
- Veruže vidím. Od ucha k uchu sa smeje. A čože tu chceš, biedna duša?
- Dobrý deň. Som agent od poisťovne Nešťastník a syn. Poslal ma sem predseda.
- Agent? To ako Mulder? Kde si nechal Scullyovú?
- Poisťovací agent. Predseda tvrdil, že sa budete chcieť poistiť.
- Ty, agent Nešťastník. A ty si poistený?
- Samozrejme.
- Aj proti uhryznutiu?
- Proti všetkému.
- To je dobre. Vieš, máme tu psa a ten hryzie. Naňho Dunčo. Až do dediny ho zažeň.

„Ach,“ pravila Šárka a poklepala nohou. Kufr v pokoji nebyl. Samozřejmě. Okno bylo dokořán a záclony lehce povlávaly ve větru.
„Aha,“ dodala Šárka a sedla si na rozházenou postel. Měla se přesvědčit, jestli pořádně zajistila okno, než se vydala na pláž.
Nezbývalo, než sklesle čekat.
Ve tři ráno uslyšela šoupavé zvuky na chodbě. Vyskočila z postele a pootevřela dveře.
Pak je pootevřela víc, aby jimi kufr prošel.
Svetr, který ho táhl za sebou, se zastavil u skříně a vychrchlal chumáč vlasů.
Zloděj byl tmavovlasý.
Byl.
Svetr vždycky hrozně kousal, a tak ho Šárka radši nosila v zavazadlech než na sobě.

Taxus je potupený jako nikdy v životě.
Dva šílení Galové rozprášili celé vojsko, které tak draze přivolal do města. V nepohodlné pozici ho bolí záda a mokrá tóga je ještě nepříjemnější.
„Máš dost, výběrčí?“
Proti své vůli kývá hlavou: „Sazbu opravím, vytáhni mě ven, Gale,“ chce rozkázat, ale vyznívá to jako plačtivá prosba.
„Ale jistě.“
Asterix ležérně kopne do sudu a výběrčí se vykutálí na dlažbu.
Sotva zvedne Taxus hlavu, leknutím vyjekne před mokrým čumáčkem a ostrými zoubky.
„Neurážej Idefixe,“ zabručí Obelix, který konečně usoudil, že nasbíral dost přilbic a přikolébal se k nim. „Možná je maličký, ale kouše.“
„Ňaf!“

Poslední studenti opouštěli Velkou síň.
„Snape?“ Lucius Malfoy před Severuse složil hromádku knih. „Mohl bys je vrátit do knihovny?“
Jeho přikývnutí provázel několikahlasý výbuch smíchu od nebelvírského stolu.
„Koukejte na Srabuse, jak se lísá.“
„Je to teď Malfoyův mazlíček.“
„Poslušný malý pejsánek!“
„Haf, haf, Srabusíku!“
Počkali si, až vyjde na chodbu a potom kolem něj proběhli jako vichřice.
Pečlivě vyrovnané knížky se rozlétly po podlaze.
Se zaklením je začal sbírat.
Kouzla obranná i útočná. Tvorba zaklínadel v praxi. Pokročilé magické formule.
Severus se velmi pomalu usmál.
Možná je načase těm čtyřem ukázat, že i malí pejsci mívají zatraceně ostré zoubky.
***