DMD č. 26. pro 26. 4. 2018. Téma: Pozor kouše

„Přípravek měl zpočátku své nepopiratelné výhody,“ vysvětluje mi ambasador, „naprosto vymýcen zločin znásilnění, ubylo promiskuity a cizoložství, povolání ke kněžství pocítilo v prvních letech na dvacet procent mužské populace. Nebyli už úplní.“
„Asi stále nerozumím,“ tápám, „a když jste nevstoupil s něhou, porozuměním a čestnými úmysly, tak se stalo co?“
„Tak šmik,“ nesměje se, „kastrace.“
Aha. Při prvním výkladu buď uniklo, nebo zatajil.
„A možnost zneužití?“
„Absolutně žádná,“ zavrtí hlavou, „bylo to zcela nezávislé na vůli ženy.“
Vzdychne.
„Nakonec jsme ale povinné očkování zrušili. Nerodily se děti. Vymírali jsme. Chlapi se začali strašně bát. Prostě to počítalo s dokonalejšími bytostmi.“

V rozpraskaném okenním rámu se vypíná zlatá pavučina jak groteskní krajková záclona. Drobounké kapičky rosy se třpytí v záři napůl rozteklé voskovice přilepené na prapodivném svícnu z vybělené kančí čelisti s hrozivými kly.
Vnitřek chajdy pluje v rozpitém světle. Bořek rozezná dřevěnou kredenc a kachlová kamna. Na plotně se leskne bachratý měděný hrnec.
Radka se spokojeně rozvaluje u stolu, před sebou puntíkovaný hrnek a naložený talíř. Láduje se, jako by zapomněla na celý svět!
Vyjevený Bořek nevěří vlastním očím. Má vrazit dovnitř?
Než se na něco vzmůže, dveře se rozlétnou.
Na prahu neznámá žena. V úsměvu odhaluje špičaté ostré zuby.

Cirkusové plachty hrají barvami radosti, veselí a smíchu.
Publikum se nedočkavě tlačí před páchnoucím zvěřincem, dámy se ovívají vějíři, pánové pruhovanými kapesníky. Děti vřískají vzrušením.
Vyvolávač má širokánské kalhoty a hůl s bodákem na konci.
Před ním stojí klec, zakrytá nařasenou látkou.
"Pozor, přistupovat s nejvyšší opatrností! Bestie se probouzí!" pobízí zvědavost diváků.
Hrdelní zvuky tvora uvnitř připomínají sténání.
Náraz. Klec se zakymácí. Látka klouže dolů.
Lidé ječí hrůzou, uskakují. Zakrývajíce si oči, hledí skrz prsty, dychtiví a lační.
Tvor je odpuzuje i zvláštně přitahuje.
"Nepřibližovat se! Kouše!" volá zřízenec a napřahuje bodák.
V očích mladého černocha se zrcadlí zvíře.

Pozor kouše! Varoval jsi mě,
bylo mi to jedno v té zimě.
Hodils na mne houni.
Byla samý prach a já měla strach,
že z toho dostanu záchvat,
že známe jenom stálý chvat,
že venku nepřestane vát,
s větrem dál budeme se rvát.
Srdce zkřehlé. Ruce zmrzlé.
Jen se zahřát. Mrazy jsou zlé.
Tu hle z krbu vyšlehl plamen,
ty vzal jsi mne kolem ramen.
Náhle jsem cítila v sobě žár
a pomyslela jsem na požár,
že všechno spálí v jednom okamžiku
a city jak onuce od mužiků
zůstanou pak doutnat v popelu
a náš vztah bude už bez pelu.

Jája, ač kocour letitý, si rád hraje. S oblibou shazuje magnetické plyšáky, přilepené na boku lednice a strašlivě je rdousí. Loví plyšmyši, zamiloval si ikeovou, zvanou Gertruda.
Taky rád loví mne. Jakmile vidím velké kulaté rozzářené oči, přiklopené uši a mrskající se ocas, vím, že jsem na řadě.
Tuhle jsem si povídala s kamarádkou, když vtom se lovec vyřítil zpoza gauče. Vyskočil, předusal, a jakmile jsem ho chytila, zakousl se mi do ruky.
„Ježíšmarjá,“ vyděsila se návštěva, „vždyť on kouše!“
Usmála jsem se. „Nemusíš se bát.“ Vzala jsem jemně Jájovu hlavu a otevřela mu tlamku, „Vidíš? Nemá čím. Nekouše. Žužle.“

Jindřich se probouzel z mdlob. Stále měl pocit, že se s ním točí celý svět.
"No, bratříčku, koukám, že město vyslalo svého nového mazlíčka," zaslechl posměšný hlas.
"Zbavíš se někdy té nenávisti k městu?" povzdechl si druhý hlas.
"Upálilo by mě za živa, kdybys mu nevyhrožoval," podotkl první hlas.
"Myslíš si, že nás přišel zabít?"
Zmínka o smrti Jindřicha vyděsila. Prudce vstal a mlátil rukama všemi směry. Staré ruce ho pevně semkly. Jindřich nechápal, kde se v někom tak starém bere tolik síly. Pokusil se dupnout svému vězniteli na nohu.
"Mazlíček umí i kousat," zasmál se stařec, ale sevření nepovolil.

„V Písmu se hodně pokouší,“ vzdychne Thea, „ale mnohem méně kouše!“
„Střelné zbraně,“ mračí se Apolo, „sice štěkají, ale bohužel nekoušou.“
„Vymysli si,“ radí Sikar, „kousající samopal!“
„Hryzající zadek by byl horší,“ povzbuzuje Linkva.
„Jistě,“ zavrčí Filcin, „stejně jako by nebylo terno Bodláčím dobře naložený tučňák, Poslední bílý buben na mapě, Už nejsem nabídka, která se nedá odmítnout, nebo Dcera svého slova! Může být vždy hůř, to si v dubnu vyzkoušíme na vlastní kůži.“
„Choti,“ chlácholí Taura, krmíc Viktorku rohlíkem, „jsi unavený. Vzpomeň třeba na své oblíbené Čelisti!“
„Jo! Žralokočí tornádo!“ výskne Sikar.
„Au!“ vykřikne matka, „To je můj prst!“

Poprvé jsem kousnul ještě jako malý kojící prcek mámu do bradavky. Podrážděně pískla a příště jsem si dal pozor.
Podruhé jsem se při rojení popral o teritorium s rezákem, který si moc vyskakoval. Odletěl jako spráskaný komár, protože psi lítat neumí.
Potřetí jsem kousl budečského studenta, který se mě s kamarády pokoušel uříznout kus křídla a hlavu. To první se mu povedlo. Od té doby nelítám a dotyční studenti nestudují. Pokousaný absolvoval preventivní vakcinaci proti vzteklině, což obnáší několik nepříjemných injekcí.
Počtvrté jsem se natěšeně vrhl na tučného pavouka a omylem trefil lidský prst. Od té doby mně krmí pinzetou.

Viktor se před ně postaví. Zježí se vlasy, naskočí husí kůže. Nebezpečí zepředu, zezadu.
"Sednout!" Veronice se nohy skoro podlomí. Karl s Česťou si sednou každý z jedné strany, chytí ji za ruce.
"Ani se nehněte. Když se o nic nepokusíte, přízrak vám neublíží. Když se pokusíte... Řekněme, že rád kouše." Řekne zvesela. Pak se otočí, vyjde z vnitřního kruhu. Česťa se pousměje.
Trojitý ochranný kruh je dobrý, nepustí nic dovnitř, ani ven. Ale i do něj můžou démoni vstoupit, pokud jsou první dvě úrovně slabé. Stačí je pozvat.
Česťa začne do přízraku pumpovat magii. Karl a Veronika se připojí.

Olena Ševčuk byla smrtelně nebezpečná.
Pěšáci neměli tušení. Dostali jen instrukce. Dominik to věděl, ale byl násilnické hovado a dojel na to. Šéf pražské skupiny Libor tušil. Když viděl, jakou spoušť napáchala, stejnou jako kdysi v Oděse, nevěřil vlastním očím.
Pak někomu nahoře došlo, že ona je ten vymodlený průlom. Stačí ji dostat na správné místo a do správného stavu a aktivovat rozbušku, a ta obrovská síla bouchne.
„Dekódovali jsme dětskou knihu s návodem pro vstup do Budče,“ řekl Libor. „Půjdeš ty. Máš nadání.“
„Jak?“ Dopije čaj. Správně.
„Je to nouzový postup pro případ ohrožení.“
„Nerozumím.“
„Jak ti chutnal čaj?“