DMD Bonus č. 9 pro 29. 4. 2018.

"Asi nejdůležitější jsou přesuny, třeba když chtějí lidé do křesla nebo na záchod, jasné?" vysvětluje mladá žena.
Přikývnu. Tohle chápu.
"Dobře. Když člověk sedí na vozíčku, sundáš bočnice, potom si k němu přijdeš, stoupneš si tak, abys měla jeho nohy mezi koleny. Dáš si ruce za jeho pas, on tě chytne kolem krku, jdeš do podřepu, pomalu se zvedáš, důležité je narovnat záda a zvednou se takovým zhoupnutím. Pak se natočíte, jdeš do podřepu, usadíš ho a zkontroluješ, jestli tam dobře sedí zadek, jinak to tlačí. Jasné?"
Zmateně zavrtím hlavou: "No, ne úplně."
"Kde ses ztratila?"
"Ehm... tak... ve třetině?"

"Zmizíš bez rozloučení, pak se ukážeš s nemocným milencem a očekáváš, že ho vyléčím. Co kdybych řekl ne? Co bys dělal?" huboval Léčitel.
"Po útěku od Zmargoda jsem nevěděl kam jít. Armid na tom byl zle. Doufal jsem, že léčitelská přísaha zvítězí nad naší historii," rozpačitěl Yvan.
"Jo, tomu taky nerozumím. Jak si mohl ten černokněžník myslet, že přeměna neovlivnila jeho krev? To byl tak hloupý?"
"Proto si bral i něco jiného."
Dlouhý významný pohled naznačil, že Léčitel sdělení pochopil.
"Heleď, ztrátu krve doplní pořádný odpočinek, dobré jídlo a byliny. S psychikou to bude horší. K tomu budeš zapotřebí ty."

Ged načrtl rukou ve vzduchu jednoduchý obrazec a zašeptal několik slov.
Nestalo se vůbec nic.
Věděl, že se nestane vůbec nic.
Bojoval s vlastním stínem a neprohrál. Našel a zcelil ztracený prsten Eretha-Akbe. Plavil se dál než kdokoli před ním. Bojoval s draky, mluvil s nimi, přátelil se s nimi. Stal se Arcimágem. Vrátil Zeměmoří krále. Prošel zemí mrtvých.
Zcelil trhlinu mezi ní a světem živých.
A zaplatil za to úplnou ztrátou vlastní magie.
„Mohl by ses postarat o kozy?“ ozval se z domku hlas Tenar.
Ged vstal a zamířil k chlívku.
Vrátil se domů, získal ženu a dceru.
Nelitoval.

Po křtinách malého Ludvíka Greta, čerstvá matka deseti dětí, hostila rodinu na terase s výhledem na Itálii. Ostřížím zrakem sledovala, jak se její sourozenci vyhýbají veškerým očním kontaktům.
„Wilhelme! Beatrix!“ Shromáždí se. „Na světě jsou jen dvě jistoty – daně a smrt. Ráda bych si myslela, že my máme třetí – rodinu. Takže se laskavě usmiřte, nebo si pořídím jedenácté dítě.“
Chmurný tón poslední věty naznačoval, že není čas na žerty. Poslechli. Beatrix výjimečně nepotřebovala výzvu k omluvě.
„Nebudeš urážet mou ženu nebo Alexandra?“
„Nebudu.“
Sternbachovi byli tichý národ (až na Gretu, která se narodila pod arciživou hvězdou), jedno slovo tedy stačilo.

Nany štupuje ponožky a kradmo pozoruje Jiříka. Leží v posteli a čte Robinsona Crusoe. Čte ho pořád dokola celou zimu.
"Je to asi dobrá kniha," odhodlá se Nany.
Jiřík přikývne: "Četla mi jí maminka. Někdy ještě dokážu slyšet její hlas."
Nany se sevře srdce.
"Ale už jen málokdy," vzlykne Jiřík a schová tvář do polštáře.
Nany si přisedne a nesměle ho pohladí po zádech.
"Určitě tě měla moc ráda." Po chvíli opatrně dodá: "Vím, že nejsem jako ona, ale mohli bychom být aspoň přátelé?"
Jiřík mlčky zavrtí hlavou.
Nany vzdychne.
Pak se z polštáře přidušeně ozve: "Budeš mi chvíli číst?"

Eliot vládnul Filorii teprve krátce, když "Den D" nadešel. "D" jako daně.
Obyvatelé Filorie se začali před královskýmu branami shromažďovat už brzy ráno. Eliot až do poslední chvíle netušil, že tomu procesu bude muset přihlížel. Slíbil si, že na příště pověří výběrčí daní a vyšle je k lidu a ne naopak.
Jako první přišla žena se čtyřmi mrtvými husami. Brzy se v místnosti hromadily peníze, ovoce, drahé látky i mrtvoly. Prasata, kuřata, kachny, dokonce i medvěd. Časem si Eliot zvykl. Jiný kraj, jiný mrav.
Podíval se na Fen, sedící po jeho boku. Někdy si nemůžete vybírat. Musíte občas zaplatit životem.

„Peón E5,“
„Jezdec F6,“
„Peón F6 – beru.“
„To je pitomost. Kůň se přece neposadí na zadek kvůli nějakýmu pěšákovi!“ protestoval Sirius.
„Podívej se,“ odpověděl Remus pomalu, jako by mluvil s dítětem. „To, že tvoje příjmení je ‚Black‘, vážně neznamená, že černé figurky mají výhodu.“
„Fakt? Ten, kdy vymyslel šachy, byl očividně mudla…“ odtušil Sirius zklamaně. Černý jezdec schlíple odhopsal z šachovnice.
„Siriusi, nemusíme hrát, jestli nechceš,“ usmál se Remus shovívavě. „V šachách je možné kapitulovat.“
„Nikdy,“ odmítl rázně, málem přitom převrhl šálek čaje. „Dáma na G5.“ Královna se opatrně přesunula na kraj svého políčka. Tahle hra zdaleka není u konce.

Předmět Silnoproudá elektrotechnika nebyl v naší třídě příliš oblíbený. V životě jsme se zaměřovali na slaboproud, a tak jsme přednášenou látku vnímali jen napůl. Důležité ovšem bylo to "napůl", abychom při trestání naší nepozornosti dokázali odříkat alespoň zhruba, co se právě probírá.
Ne tak jeden nešťastný spolužák, jehož nepozornost byla jednoho dne příliš nápadná. Když ho profesorka zahnala ke katedře, šum ve třídě rázem utichl. Všichni jsme dotyčného znali, a ani nás nenapadlo napovídat. Tušili jsme perlu.
"Probíráme jaderné elektrárny, pane kolego. Co nám řeknete o ochraně před radiací?"
"No, obsluha reaktoru používá ochranné pláště... z vody, betonu, a olova."