DMD č. 30. pro 30. 4. 2018. Téma: Se mnou odejde zákon

Elis vyskočila na korbu nejbližšího karavanu, aby na ni bylo dobře vidět. Pevně rozkročená přehlíží nesourodý mrmlající dav.
„Přátelé…,“ zakucká se, když jí selže hlas, „Nepřítel je slepý a daleko odtud.“
Hovor utichá. Dav obrací pozornost k Matce.
„Prozřetelnost nám poskytla nečekanou výhodu.“
Elis se vrací sebedůvěra. Její hlas je slyšet i v zadních řadách.
„Musíme se společně vydat na sever. Hledat nový domov, kde budou v bezpečí vyrůstat naše děti.“
Floyd poslouchá zapálenou řeč zrzavé Matky a přikyvuje. Nic jiného už nemá cenu. Je čas odejít a zapomenout. Vytáhne z kapsy vojenskou knížku a roztrhá ji na malé kousíčky.

“Co teď bude, tatínku?” Doramo zvedla oči od pečlivě srovnaných spisů. “Vývoj šel v posledních dnech překotně. Můžeme čekat leccos. Rakousko-Uhersko je fakticky rozbité, kapitulace na dohled, vyhlášení samostatného Československa otázka několika dní…”
Neptal se, jak to všechno ví. Chtěl si dát ráno vejce na hniličku - jenže nejstarší dcery je uvařily jako ztracená. Zaneřádily celou kuchyň. Nikoli z neumětelství a nikoli poprvé. Takto vařená vejce prý zjevovala věci takové, jaké skutečně jsou. Pokud člověk uměl číst vaječné obrazce. On viděl vždycky jenom svinčík…
“Až Rakousko-Uhersko padne, padnou i jeho zákony?”
Mávl rukou. “Anarchii nikdo nechce. Právní řád bude nepochybně recipován.”

Starý unavený muž ztěžka dýchá a skládá hlavu do dlaní.
Proč má takovou krizi zase řešit on? Čím se provinil a proti komu, že je opět takto zkoušen?
Pohlédne oknem ven. Soumrak se snáší nad městem a vločky sněhu poletují vzduchem, jako by tančily. Připadá mu, že obraz za oknem zrcadlí jeho duši.
Proč se nikdy neumí dohodnout? Každý jen sám za sebe a pak se diví, že prohrávají.
Demonstrace v ulicích, ozbrojení muži v šedých uniformách.
Prezident přijímá demisi ministrů a podepisuje návrh na doplnění vlády předložený agresivním premiérem. Porušuje tak ústavu. Už nemá sílu.
Pak navždy opouští Hrad.

Kluci se se Strikem rychle skamarádili.
Měl nezlomnou přirozenou autoritu, snad i větší, než Patrik.
Zároveň ale nebyl žádný despota. Naopak, byl tak trochu rebel.
,,Každej kluk by měl být tak trochu rebel, jinak to nejni kluk!" Říkával.¨
,,Se mnou přijde chaos!" Říkával pak po pár pivech z plechovky.
,,A k tomu drakovi na stehně mě vyhecoval čínskej kámoš. Nosí to u nich štěstí."
Obdiv hochů k jeho drsňáctví ještě stoupl.
Co takhle zapomenout na spory a dát dohromady partu Červenomodrých?
Aspoň by měli navrch nad tou partou geeků, co studovali fyziku
a kterým hoši posměšně přezdívali Voltové.
,,Plácneme si?"

Zavřete oči, odcházím,
vyšplhám do mého luxusního domečku, zavěsím se, složím křídla a usnu a dospím probdělý buben duben
a se mnou odejdou na kutě
zákon,
duch zákona,
těžká elegance,
krása nesmírná,
inteligence,
břitký smysl pro humor,
skvělý hudební sluch,
přebujelé ego zdravé sebevědomí,
sametová lesklá hebká zrzavá srst,
ostré malé kousavé, ale nekousající zoubky,
něžné předení i nadávkové pískoty,
pěkně hlasitý ultrazvuk,
malebná slova lásky pro mých třikrát tři dam a hromadu už dávno ne dětí,
prostě všechno a nezůstane nic
(až na pekelné daně sedící na zadku)
a po pěšině přijde ticho a bude vám funět za krk.

Nemusela říkat víc. Admirál četl mezi řádky hlášení.
„Dostanete čas na zotavenou. Pak se vrátíte na Betsy. Pokusíte se z pana Gillinghama vykřesat to nejlepší.“
Tichá důvěra tupila slova rozkazu.
„A když už jsme u těch známostí...“
Podal jí arch papíru.
„Nemůžu vám nic slíbit, Doyleová. Ale mohu se za vás přimluvit.“
Příslib odplul na palubě rychlé fregaty a s ním naděje. I obavy.
Odpovědi přilétly na křídlech zimních bouří. S nimi dopis od starého přítele. Když ji člun odvážel k přístavu, věděla, že se na Betsy nevrátí. Osud šalupy už nebyl v jejích rukou. Nezbývalo než jí popřát štěstí.

Ležel na podlaze Chroptící chýše, v kaluži krve, a jeho dech povážlivě slábl.
Udělal všechno, co bylo nezbytné.
Splatil své viny. Výčitkami, bolestí…
Zbývalo jediné.
Naplnit nepsané pravidlo, krutý zákon mnoha příběhů, že temný hrdina musí na jejich konci zemřít.
Mrákotným polovědomím se prolnul přízrak Lilyiných očí.
Seve, poslouchej. Odejít je snadné. Ale taky hloupé a – promiň – i trochu zbabělé.
Já nejsem… nejsem… snažil se zoufale oponovat útržkům jejích slov.
„Jsi. Naprostý pitomec!“
Tohle byl jiný hlas, přesto jaksi vzdáleně povědomý.
„A opovaž se znovu omdlít!“ Vrchní ošetřovatelka si založila ruce v bok. „Víckrát tě hrobníkovi z lopaty tahat nebudu!“
***

„Všechno čisté, žádná zbytková magie,“ konstatuje Šimon uznale. „Vyřízeno. Můžeme odvolat hlídky a vyřadit ten barák z evidence.“
Evžen se zatváří dotčeně. Čekal lajdácky odvedenou práci?
Dmýšek podepíše protokol a přijde mu stisknout ruku: „Děkuji vám.“
„Rád jsem pomohl.“ Vděk patří Evžence.
„Tak tedy… na shledanou. Kdyby něco…“
„Víte, kde mě najdete.“
Muži ukončí rozpačité loučení a rozejdou se. O příští setkání ani jeden nestojí.
Přízemní dům mezi vysokými činžáky trčí v kalném ránu jak zlomený zub. Je to však jen tesknota opuštěné prázdné skořápky. Minulost je smazaná, přízrak zmizel, nic tu neděsí. Nic nebolí.
Lze začít znovu nebo zapomenout.

Olena pohlédne do zrcadla. Aleksandr nikde. S ním počítat nemůže.
S předstíranou poslušností se ohlásí Milici. Dříve nebo později by ji našli. Je načase bojovat, ale připraví se tiše. Dva silní nepřátelé proti ní. Kdo je na její straně?
Telefonní číslo prvního, kdo jí vytanul na mysli, zná nazpaměť.
Vrbenský se posadí vedle na lavičku a vytáhne krabičku cigaret. Olena má pocit, že s ním přišel klid a zákon, ale nebude trvat dlouho a odejde obojí.
Olena mluví dlouho.
„Musí existovat cesta ven,“ řekne nakonec.
„Existuje. Bude to pro vás těžké a život nikdy nebude jako kdysi.“
„Pomůžete mi?“
„Ano.“

Zákon odchází s domácími.
Zaklapnou dveře a my máme frej. Můžeme na linku a nikdo nám neříká ty pitomče chlupatá, copak nevíš, že se to nesmí? Můžeme shazovat věci z poliček, lítat, dupat jak sloni a ječet u toho. Můžeme cokoliv.
Jenže. Co s tím, že se knížka krásně rozpleskne, když její pád nikdo nekomentuje? Co s vylitou vázou, když u toho domácí nepraskají nervy?
Když odejdou pravidla, přijde nuda.
Porušovat zákon je nejlepší tehdy, když po očku sledujete, jak někdo nedoběhne kývající se vázu či nechytí padající knížku. Takže my si vždycky hezky počkáme, až zase s domácími přijde…