Vilda a Tilda (Originální fandom)

„...a duch toho bandity tu prý straší dodnes,“ dokončí Vilda tajemně.
„Bomba,“ vydechne zrzka vedle něj a nenápadně se přisune blíž. Vilda se spokojeně usměje.
„Hapčá!“
„To křoví kýchlo!“
Tentokrát se nepřisune, ale doslova se na Vildu pověsí. „Pojď odsud,“ žadoní.
Vilda přes její rameno udělá na křoví ošklivý obličej.
„Dobrý nápad,“ souhlasí a odvádí kamarádku pryč
Křoví za nimi párkrát popotáhne a pak vydá štíhlou vlčí postavu.
Zatracená oměj, letí Tildě hlavou, zatímco mrkáním vyhání slzy z očí. Zase jí poteče z nosu až do večera. Ale vyplatilo se. Alespoň už ví, proč brášku najednou tak zajímají místní pověsti.

„Podáš mi prosím džus, babi?“
„Ráda bych, zlato, ale děda ho celý vysosal.“
„Tak pozor! Nemohl jsem nic vysosat, neboť nemám sosáček," ohradí se děda.
„Sosáčky mají motýli,“ uplatní biologických poznatek Tilda.
„To je fuk, každopádně džus došel.“
„Jak došel? To bych nepil, jestli to chodí.“
„To byl idiom.“
„Kdo je idiot?“ zbystří na okamžik Vilda, který se dosud toulal v krajích vlastní fantazie a hovor příliš nevnímal.
„Nejspíš já. Že čekám v téhle rodině normální reakci na normální prosbu,“ zakoulí očima Rebeka a vyrazí si natočit sklenici vody.
„Sosáčkama sosáme,“ pobrukuje si Vilda nepřítomně a vlastně ani neví proč.

Divoké kdákání. Starý Hamáček vyběhne jak střelený, ale zase pozdě. Slípky splašeně pobíhají po dvorku, nicméně po narušiteli ani památky. Šedobílé šmouhy mizící v nedalekém remízku si nevšimne.
„Že tě to baví,“ bručí Vilda.
„Zaslouží si to.“ Tilda si nevzrušeně vyklepává z vlasů peříčka.
„Slepice?“
„Hamáček. Nemá žalovat, že mu chodíme na třešně.“
„Zaděláváš si na průser,“ prorokuje Vilda temně, ale se sestrou to nehne.
„Zachovej paniku. Maximálně zahlídne vlka, no a? Podej mi tričko.“
Vilda s povzdechem vyhoví, v obou požadavcích. Jestli Hamáček začne šířit, že mu slípky prohání vlk, máma je přetrhne vejpůl. Jenže s Tildou není řeč.

Objeví se ve dveřích, ve tváři výraz hlubokého smutku.
„Je mi to líto,“ pronese tiše a položí na zem proutěný koš. Není plný, ale ani prázdný a přes okraj skoro laškovně vyčuhuje růžek látky. Pohledy přítomných jsou k tomu kousku tkaniny přitahovány téměř magicky.
„Co je na tom těžkého?“ podiví se starší žena. „Vždyť to neděláš poprvé, ne?“
„Já vím,“ přisvědčí dívka omluvně. „Normálně bych byla dávno hotová, ale tentokrát...“
Očima zalétne k oknu, za nímž vítr rve zažloutlé listí ze stromů.
„Snažila jsem se, ale vidíte sami. Co nepřidělám uletí. A mě došly kolíčky. Ven to prádlo prostě nepověsím.“

„Tak jsem zpátky ze školení progresivního managementu a teď to tu bude lítat,“ hlásí Líba už od dveří halasně. „Začneme s rozděl a panuj. Čeká nás besídka pro předškoláčky, tak si pěkně rozdělíme úkoly ohledně výzdoby a organizace.“
„Nevadí, že jsme už výzdobu nachystaly, cos tu nebyla?“ ozve se Jana. „A šerpy nám slíbila ušít maminka od Vendulky.“
„Jo a pan Bouzek slíbil půjčit skákací hrad a občerstvení už mají v kuchyni vymyšlené,“ přidá se Rebeka.
„Sakra, ženské,“ ušklíbne se Líba. „Musíte být tak výkonné? Jak si pak mám připadat jako progresivní manager. Tak co kdybyste mi alespoň udělaly kafe?“

S kamarádkou v cukrárně. Co tak přijde na přetřes? Rodina? Práce?
„Pořád dumám, kde se vlastně vzali dlaci,“ nahodí Lenka mezi dvěma sousty obřího větrníku. Rebeka jen protočí oči.
„Uznej, tvor co dovede měnit podoby,“ nedá se černovláska. „Není to jako záhada?“
Rozhodně. Rebeka opatrně zkontroluje zbylé osazenstvo cukrárny. Nikdo jim nevěnuje pozornost, ale i tak.
„Záhada je, jak se můžeš takhle cpát a pořád vážit čtyřicet kilo i s postelí,“ opáčí.
„Vyběhám to, když hledám pitomce, co lezou kam nemají,“ mávne rukou Lenka. K Rebečině úlevě ale nechá záhady vesmíru plavat a začne líčit jakousi příhodu ze života záchranáře.

„Potřebuju dneska vyrazit dřív, nevadí?“ ozve se Jana během úklidu herničky. „Honzův divadelní spolek má dneska premiéru nové hry.“
„Jasně. Co hrají?“
„Teď mi to vypadlo. Počkej, mrknu se, mám to v messengeru.“ Vyloví mobil a s tichým mumláním listuje zprávami. „Idiot,“ zvolá najednou, až sebou Rebeka trhne.
„Honza? Proč? Mě přišel milý.“
„Honza není milý. Honza je okouzlující, pozorný a vůbec super. To představení je Idiot.“ objasňuje Jana. „Nějaké avantgardní zpracování prý.“
„Tak to jo,“ uklidní se Rebeka. „Tak si užij avantgardního Idiota s okouzlujícím Honzou. Nebo to bylo naopak?“ zamyslí se na oko a bystře uhne letícímu plyšákovi.

„Tak máme kočku. Teda kocoura.“ Ohlásila Zdena, místo pozdravu, kolegyním.
„Jak to? Netvrdila jsi náhodou, že ti žádné zvíře do domu nesmí?“ podivila se Rebeka.
„Tvrdila. Nejspíš se mu to nedoneslo. Nakráčel k nám předevčírem a odmítá se hnout. Oběhla jsem celou čtvrť, ale nikomu nechybí a já nemám tu sílu,vyhodit ho ven. A tomu zrzavýmu drzounovi to zjevně došlo. Ze začátku se choval alespoň trochu pokorně, ale včerejšek strávil navzdory všem mým snahám rozvalený na gauči. Zdvihl se jen kvůli žrádlu.“
„To mluvíš o mém manželovi?“ ozvala se k všeobecnému pobavení Helena. „Protože ten popis by seděl dokonale.“

„Co se týče prospěchu, nemůžu si stěžovat, ale je tu problém s Tildinou výbušností. Hlavně s jejími sklony, řešit spory rvačkou.“
„Já za to nemůžu,“ brání se Tilda. „Nemají si začínat.“
„Začínat?“
„Pořád se navážejí do Péti.“
„Třeba posledně to ale nemohlo být tím,“ namítne paní učitelka. „Vždyť tu Petra ani nebyla.“
„To byli hnusní na Vildu.“
„Vilda se dovede bránit sám,“ krotí dceru Rebeka, ale Tildin výraz jasně říká, že nehodlá čekat, až se její flegmatický bratr rozhoupe.
„Ale Matyldo,“ ozve se paní učitelka. „Holčičky se přece nemůžou prát.“
Tilda k ní zdvihne pohled. „Proč ne?“ zeptá se překvapeně.

„Ty vypadáš. Cos prováděl? Zápasil v bahně?“
Vilda si rozpačitě pročísne rozcuchané vlasy a pokusí se oprášit bahno z natržených kalhot, ale jen ho rozmaže.
„Tak trochu,“ přizná. „Kluci se mi smáli, že se neumím sám bránit, když se vždycky pere Tilda. Tak jsem jim řek, že je klidně zbouchám všechny najednou.“
Rebeka těžce povzdechne. Vildova klidná povaha byla vždycky vedle výbušné Tildy balzám na nervy. No, jak se zdá, i jeho schopnost mávnout nad provokacemi okolí rukou má své meze.
„Tak to sundej,“ zavelí a pak jí zvědavost nedá. „Jak to dopadlo?“
„Nakonec zdrhli, srabi,“ zubí se Vilda hrdě.