DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2019.

Od sebe. Urovnat. K sobě. Přeložit.
Dělat to sám je těžké. A výsledek nikdy nebude tak dobrý.
Od sebe. Urovnat. K sobě. Přeložit.
S pomocí je to mnohem jednodušší, ale vyžaduje to spolupráci, toleranci i schopnost se přizpůsobit.
Od sebe. Urovnat. K sobě. Přeložit.
Existuje mnoho způsobů jak na to. A nikdo z nás nemá právo rozhodovat, který z nich je dobrý a který ne.

Od sebe. Urovnat. K sobě. Přeložit.
Pořád spolu.
Od sebe. Urovnat. K sobě. Přeložit.
Pořád bez sebe.
Od sebe. Urovnat. K sobě. Přeložit.
Žít.

Možná je to o skládání deky.
A možná taky o životě.

„Věda je prestižní obor...“
Věda je všechno! Je to život, je to láska, je to cesta k pochopení. Vemte si vše. Ale vědu mi neberte.
„Vaše babička a dědeček? Špína!“
To spolu přece nesouvisí, s nikým se nevídám. Nepřipravujte se o poznání!
„A váš otec?“
On ne! Odešel, změnil se, nemůže za to, v čem ho vychovali. To nemůžete počítat!

„Vzhledem k okolnostem-“
Prosím!
„Bádejte si dál. Ale s přednáškami je konec.“

Vrátil se do laboratoře - jediného domova, který kdy měl.
Jednou spolu, navždy spolu.
Zavřel dveře, zatáhl závěsy a zamkl srdce.
Věda je všechno.
A svět okolo je bezcenný.

"Nemusíš běhat jen za mnou," smál se, ale pofoukal jí zadřenou třísku.
"Nestůj mi pořád za zády," káral ji, ale pak ji nechal šlapat měchy.
"Nepomáhej pořád jen mně," pobízel ji, ale stejně ji chtěl mít na očích.
Časem ho poslechla. Vyrostla a nechodila jen za ním. "Jen jeď," řekl jí, protože chtěl, aby se nebála vlastní cesty.
Už se nevrátila. Místo toho přišla válka.
Když ustupovali spáleništěm a nízko nad obzorem za kouřovou clonou slunce zkrvavělo, ještě stále si představoval, jak ji najde. Nějakým zázrakem. Řekne jí: "Nemuselas být stejně zarputilá jako já!"
A pak jí pofouká zadřenou třísku.

Čím blíž jsem k nebi,
tím víc se třesu
tuhle tíhu neunesu
tíhu naděje a vzdušných zámků
i ty už máš na kahánku

Nevidím do dáli
mlha zalila čirý vzduch
asi jsme prohráli
je to jako bludný kruh

Jdem tam, kudy se cesta otvírá
kde řidší je vzduch, tam odvaha usíná
a jak z nicoty pádu věž se tyčí
moje ego němě křičí

Jako provazochodec nad životem balancuji
v dáli skály klidně plují
koukám na tohle místo, tak děsivě krásné
struna, po které jdu, brzy praskne

Až do chřtánu zámkům budu se řítit
prosím tě, příteli, snaž se mě chytit

Přišlo předjaří, ptáci poskakují po poli, primulkám pukají pupeny, pijavice popíjí, pavouci prudí, polnosti pokrývá plevel. Proč právě pelyněk? Pohled pátrá po příjemnější plodině. Přinese příjemný pohled? Pche! Připomíná parfém? Pochybuji.
Plevání pomáhá pouze přechodně.

Proč při přípravě planety, Pán Pánů poházel pelyněk?
Pelyněk pravý pomůže proti pokaženému pajšlu. Pravý poklad.

Při přípravě pomahače postupujeme podle přiloženého postupu:
(pozor, pouze pro plnoleté)

Pět pelyňků přelijeme patnácti panáky pravé pálenky, poté přecedíme přes plenu, popíjíme podle potřeby, případně podle pocitu plnosti. Poškozuje plodnost, podporuje potenci.

Přebytky půjdou potrubím potkanům.
Po předávkování poskytne první pomoc protialkoholní poradna, popřípadě psychiatrie.
Přejeme příjemné probuzení!

Odjakživa si přál uběhnout maraton.
Klíštěcí atlet dobře věděl, že ani jeho osm končetin na dvaačtyřicet kilometrů nestačí. Přesto se svých snů nevzdal.

„Na překonání takové vzdálenosti jsem příliš malý,“ vysvětlil. „Proto jsem se snažil hodně jíst, abych vyrostl.“
Vhodná strava mu v úspěchu pomohla, i když zcela jiným způsobem, než předpokládal.

„Kdybych náhodou v restauraci nepotkal slavného psího běžce, neštěkl by po mně dnes ani pes,“ uvedl.
Ten mu totiž místo večeře nabídl sdílení účasti v závodě.

Zvítězili. A ve společném běhu plánují pokračovat.

„Obvykle jsem věrný jako pes,“ dodal maratonec. „Budeme spolu závodit, dokud mi nezačne pít krev.“

Přiložil si dlaň z čelu a sledoval sloupce kouře, které stoupaly směrem k odpolednímu slunci.
V údolí pod nimi už padaly první stromy, stály první domy a rozrývala se první pole.
Lína řeka se ploužila směrem k západu, směrem k moři.
Dojedl teplý chléb a dal se na cestu z kopce, byl čas vrátit se do práce. Sledoval svůj dlouhý stín, dokud se nesetkal se svým bratrem, který právě oral.
"Je to krásné místo."
"Bude se nám tu dobře žít," souhlasil jeho bratr.
"Našli jsme zem, která bude jen naši a my králové, bratříčku."
Romulus se zasmál a rozhrnul brázdu.

Pomalu se rozednívalo a první rozptýlené světlo zalévalo provizorní plošinu nad šplouchajícím oceánem Mon Calamari. Dvě bílá brnění stála na konci dlouhého mola v tuto ranní hodinu zcela osamocena.
„Ne, určitě neumí.“
„Viděl jsi snad někdy, že by to monstrum něco nedokázalo?“
„To sice ne, ale má na sobě tolik kovu, že prostě plavat nemůže!“
Jak byli vojáci zabráni do hovoru, uniklo jim, že pod molem se na hladinu vyvalil roj bublinek, následovaný vynořujícím se lesklým černým zaobleným objektem. Mávnutím ruky praskla vzpěra a dva muži se po šikmině nalomeného mola svezli do vody.
Já plavat umím, ale co vy?

Všechno je jinak, déšť do spánku mi zpívá,
když desátá hodina odbila a lampa ještě svítila.
To příjemné dny skončily zapomnění.
Můj nejlepší přítel zrcadlo, teď šeptá slůvka lživá,
že zbytečné je, abych se snažila,
že sny se samy v realitu změní.

Svedeme neúspěchy na kolektivní vinu,
a v lahvi utopíme, morální kocovinu.
Falešnou identitou, se můžem prokázat,
máme-li naostro světu svůj názor podat
Některá témata by se měla zakázat,
či aspoň cenzurovat.

Pelyněk v poháru sklepmistr s blínem míchá
a periferní bicáček, schoulený v koutku vzdychá:
Řekni vlkům, že jsem doma.
Nikdo však neodpoví.

Páv, aligátor, vlk, opice, užovka a kormorán
stojí ve špicích hvězdy davidovi
Pavouk co báje splétá,
vzdušné zámky slibů nesmělých.

Budeme pořád spolu, až do skonání světa,
nebo se rozejdeme v neděli.
Vítr ve vlasech a slzy v očích
s námi či bez nás, svět se dál točí.

Theo viděla neskutečné věci. A přesto ji po nocích strašily události, u kterých nelze pochybovat o tom, že je zažila. Věci, se kterými se setkávala jako dětská psycholožka.
Matka, která týrá syna. Bolestivá šikana ve škole. A muž ve sklepě. Hlavně ten.
Nikdy necítila tolik bolesti, jako když prožívala emoce malé dívenky. Tolik děsu. Odporu. Všeho.
Opět se probudila s výkřikem.

„Ššš, už je dobře. Jsem u tebe," Trish se k ní přitiskne, ale Theodora se pořád třese.

Noční můry nikdy nepřestanou, protože bude používat nadání k tomu, aby pomohla ostatním. A mužů ve sklepě je na světě pořád mnoho.