Malý princ

Nebyl si tak docela jistý, kde zrovna přistál.
Otevřel dveře, opatrně, ta láva posledně...
Přímo před ním stálo dítě. Upřeně se dívalo na TARDIS.
„Hehm,“ odkašlal si a natáhl k němu ruku, „já jsem Doktor.“
Chlapec se díval za něj, dovnitř TARDIS.
„Úžasné, co?“ zazubil se.
„Cestuje v čase i prostoru,“ zašeptal spiklenecky.
Rozzářené oči.
„Chtěl bys...?“ bezmyšlenkovitě se zeptal.
„Na konec světa. Tedy kraj – chtěl bych vidět kraj světa! Dostanete mě tam?“
„A... kterého?“
„Kteréhokoli. Moje planetka okraj neměla,“ vysvětlil.
Stáli na okraji a dívali se dolů. Tohle trochu překvapilo i Doktora.
„Je to...?“
„Želva,“ přikývl Malý princ šťastně.

„Dobrý den, pane,“ dívenka slušně pozdravila a proklouzla škvírou v plotě na cizí zahradu. Už několik dní skulinkou sledovala, co starý pán na zahradě vytváří, a dnes se konečně odhodlala k tomu, že se půjde podívat zblízka. Malé letadýlko, o kterém neměla ani ponětí, k čemu slouží. Je to snad dobré jako ozdoba zahrady? Nebo to skrývá nějaké tajemné poslání?
Jak tak často navštěvovala starého dědečka, slýchávala od něj pohádku o malém princi, který uvažuje nad tím, zda vyrůst nebo ne. A rozhodla se, že se pojede přesvědčit na vlastní oči o tom, jak příběh skončí.
Letěla na princovu planetu.

Na další planetě žil tyran.
"Už na tebe čekám," řekl spokojeně.
"Jak jste věděl, že jsem tu?" tázal se opatrně Malý princ.
"Mně nic neunikne," poklepal na předmět vedle sebe.
"To je oko?" zeptal se Malý princ.
"Díky němu vidím všechno."
"To je oko?"
"Nevím, co to je," odsekl tyran rozčileně: "Důležité je, že vidím na celou planetu."
"Ale vždyť tu nikdo není..."
"Ty tu jsi."
"Dá se s tím dívat na oblohu?"
"Proč bych se díval na oblohu? Tam lidé nejsou."
"Lidé ne. Sbohem," řekl Malý princ a odešel.
Musí to být smutné, nevidět západy slunce, pomyslel si ještě.

Žiji na nevelké planetce. Není tu toho moc.
Mívala jsem tu svého prince. Staral se o mě a pečoval o mě. Častokrát si se mnou povídal. Aby mě ochránil, před větrem mě zástěnou zakrýval.
Nyní mě opustil. Odcestoval. Putuje po vesmíru a já jsem tu sama.
Mám strach. Bojím se hrozeb, které přijdou.
Myslím na svého prince. Vrátí se za mnou někdy? Chybím mu vůbec?
Doufám, že ano. Do té doby musím vydržet.
Neustále si říkám, že to musím vydržet. Předtím jsem ho nutila, aby se o mě staral. Nyní se stanu silnou květinou. Už nebudu malou a slabou květinkou.

Nejdřív plakala.
Slunce vycházelo a zacházelo a ona plakala a nemyslela na nic, jen na to, jak je v tom ohromném vesmíru strašlivě sama.
Potom spala.
Motýli přilétali a ona o nich nevěděla, a vesmír plynul okolo, nekonečný a širý.
Pak se probudila.
Slunko ji polechtalo na okvětních lístcích a ona se poprvé rozhlédla okolo sebe. A uviděla krásný, zanedbaný, slzami smáčený svět. A napadlo ji, kolik ještě nádhernějších světů musí tam daleko být.
Ten večer se rozhodla, že už nikdy nebude plakat. Že bude silná. Že počká, i kdyby měla čekat stovky let.
Tu noc poprvé uslyšela zvonit hvězdy.

Jednou přinesl Malý princ květině hrst čerstvé hlíny, aby se jí lépe dýchalo. Podívala se na něj dotčeně.
"Děkuji, ale nepotřebuji to," řekla.
"Ale já myslel, že..."
"Já vím, ale mně je tu docela dobře. Ostatně, nejsem žádná květinka, kterou bys musel opečovávat," řekla.
Malý princ se zasmušil, ale dál na ni nenaléhal.
Zastavil jsem se v práci. Malý princ mlčel.
"Přijímat je někdy těžší než dávat," řekl jsem.
Podíval se na mě a já náhle pocítil velikou samotu toho človíčka, který tak rád dával.
"Povídej mi ještě o květině," požádal jsem ho.
Malý princ se usmál a vyprávěl dál.

Na další planetě bydlil amatérský pisálek.
Když k němu malý princ přišel blíže, zrovna rozvěšoval cedulky s nápisem NÁHODA na stromy kolem.
"Co to děláš?" podivil se malý princ.
"Les náhod," prohlásil pyšně pisálek.
"A nač chceš mít les náhod?" zeptal se malý princ.
"Abych o něm mohl psát!" řekl pisálek a dále se věnoval cedulkám.
"Ale proč chceš o něm psát?" vyzvídal malý princ.
"Protože za to dostanu bod!" odvětil netrpělivě pisálek.
"A k čemu je ti ten bod?" vyptával se malý princ.
"Mám z něj radost," odpověděl pisálek.
Dospělí jsou rozhodně zvláštní, pokýval hlavou malý princ a odešel.

Na ceduli stálo Snědený krám.
"Co to znamená?" optal se Malý princ zvědavě muže, který seděl vedle.
"Jste tisící člověk, který se na to zeptal. Dobře jsem to tam napsal."
"Napsal jste to, aby se lidi ptali?"
"Ano."
"Proč?" optal se zvědavě Malý princ.
"Protože prodávám příběhy. Lidé mají rádi příběhy, ale nejprve se musí zastavit, aby si je mohli poslechnout."
"Musí se zastavit, aby si je mohli poslechnout..." zopakoval Malý princ zamyšleně.
"Ale už příliš dlouho nikdo nepřišel. Zapomněl jsem všechny příběhy," muž sklopil oči.
Malý princ se rozzářil.
"Pojď, nemáš-li co vyprávět, podíváme se spolu na západ slunce."

Hladké tělo zašustilo po písku a obkroužilo stopu. Vystrčený jazyk lačně lapá vůni. Had zasyčí překvapením. Poprvé v životě se osud potká se zázrakem. Smrt si jedinkráte stiskne ruku s životem.
Ty mě neznáš, človíčku, ani já tebe. Jsme jiní. Já si přeji smrt a ty si přeješ život. A náhodou jsi jediný na téhle planetě, komu mohu pomoci. Jen ty můžeš žít, aniž bych byl připraven o to, co chci. Kdybych byl skutečně zlý, nedopřál bych ti to. Ale jsi příliš dítětem, abych ti mohl lhát, a příliš čistý, abych ti odolal.
Človíčku, brzy tě pošlu ke tvé hvězdě.

Na té planetě potkal Malý princ osamělého muže.
"Co tu děláte?" zeptal se.
"Čekám."
"Na koho?"
"Na svou ženu, čekám, abych ji neminul, až přijde."
Malý princ potřásl hlavou a šel dál. Na druhém konci planety potkal ženu.
"Co tu děláte?"
"Čekám."
"Na koho?"
"Na svého muže, abych ho neminula, až přijde."
Malý princ se zamyslel.
*
Byl jsem rozzlobený, ruce jsem měl celé umaštěné, a tak jsem si nejprve nevšiml, že Malý princ umlkl. Když jsem pak vzhlédl, stál tam pořád a díval se na mě.
"Jak to dopadlo s těmi lidmi?"
"Řekl jsem jim, ať jdou stále za sluncem."