DMD č. 28. pro 28. 4. 2019. Téma: Okouzlující idiot

Občas mu to divadýlko kapku ujelo. Ale museli byste ho znát stejně dlouho jako Galen, abyste to postřehli. Přesněji, abyste dokázali zahlédnout toho dřívějšího, opravdového Orsona. Neřízenou střelu s intelektem jako břitva, promyšleně ukrytou pod vizuálem okouzlujícího idiota. Stačilo se ocitnout beze svědků a Galen ho zase viděl - rozesmátýho magora v brentaalským tričku s dírou pod lopatkou. Orsona, co se zhulený vloupává do univerzitních laborek a krade náhradní díly ke svým Vážkám. Orsona, co tančí, zpívá a chlastá. Co se nepotřebuje učit na zkoušky a spí s kýmkoli, bez ohledu na pohlaví.
Legendárního Orsona.
Něco, co Impérium nikdy úplně nevykoření.

Dokázal hovořit tak libým šepotem, že to zalézalo pod kůži, a věděl to o sobě.
"Už jsem ti někdy řekl, jak mě fascinují tvé oči? Cítím se ztracen a bezmocný, když se na mě podíváš - tak, právě tak. Už jsem ti to někdy řekl?"
Dnes mu slova splývala z úst výjimečně hladce, sladce, medově. Svět se točil, točil se jen kolem nich dvou.
"Neřekl! Já hlupák. Tvoje oči! Ty tvoje oči jsou jako dvě slunce shlížející z výše."
Zasnil se. Na nebi tančily hvězdy.
"A tvé vlasy... Jako čerstvě padlý sníh... Ach, pověz mi něco."
"Drž už konečně hubu, Marigolde."

Charls zakroutil hlavou. Princ Laurent měl zvláštní vkus, avšak Charlsovi nepříslušelo, aby ho soudil.
Ale stejně, proč zrovna takového hloupého výrostka? Lamen vypadal, že měl svaly jen na ozdobu, ani králíka stáhnout z kůže a upéct neuměl, natožpak se o sebe postarat! Očividně jeden z těch parfémovaných společníků, kteří jsou dobří pouze na milostné hrátky.
Přesto, Charls mu nemohl upřít jistý šarm. Lamenům úsměv přímo zářil, zvláště když se díval na prince. A princ se díval zpátky na Lamena, na jeho svaly lesknoucí se v ranním slunci a ďolík na tváři.
Charls si povzdechl. Cítil se na tohle všechno starý.

Ačkoliv Edvin měl při hraní aktivit jasnou nevýhodu v tom, že mluvil ve verších, že neuměl malovat a že jeho spoluhráčem byla zpívající brambora, nevedl si jeho tým vlastně vůbec špatně. Naopak to byli jeho protihráči, kdo už po pár kolech zaostával, a to nikoliv vinou alkoholu v krvi. Jana prostě neměla dostatečně aktuální všeobecný přehled a Geralt zase prožil celý svůj dosavadní život o vesmír vedle, a tak byl většinu času úplně mimo.
Leckdo by ho při pohledu na výsledky možná i nazval idiotem, ale Pannu orléanskou svou marnou snahou okouzlil natolik, že si ráno div nemusela měnit přezdívku.

Drahý strýčku,

předem Ti děkuji za Tvé rady, ať už jde o pacientku, ďábelský neživot vůbec či zásady pekelné politiky. Tvůj zájem o mou budoucnost mě těší.
Nemusíš si však dělat starosti. Dokážu se o sebe postarat. Věnuj raději pozornost vlastní židli, dost možná se pod Tebou pořádně rozhoupá.
U inspekce se nejspíš uvidíme, mám jít svědčit. Předvolání mi přinesl takový roztomilý ďáblík, očividně se zhlédl ve způsobech a oblečení lidských gentlemanů z černobílých filmů. Trochu se podobal mému bratranci a Tvému synovci Tasemníkovi. Prý byli příbuzní, z druhé strany. Rozhodně hráli stejnou ligu, pokud jde o inteligenci.

Tvá Dezinvektila

Drahá Dezinvektilo,

nedostatečně využíváš pokoušecí princip „každý má svou pravdu, ale jen ta má je opravdová.“ Je úplně jedno, že Tvá pacientka se nehlásí k žádnému náboženství. Tento princip je plně použitelný i na nevěřící, jen musíš místo „Písmo“ a „pan farář říkal“ používat výrazy jako „zdravý rozum“ a „vědecky dokázáno“.
Obzvláště připravená musíš být v okamžiku, kdy pacientka potká někoho, kdo její pravdu nesdílí, ale kdo zároveň splňuje její kritéria inteligentního a šarmantního člověka. Rozhodně si nesmí říct: „Jeho pravda je možná stejně platná jako moje.“ Musí myslet výhradně: „Tak zajímavý člověk, a věří nesmyslům.“

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Je úřední den. Dveře se netrhnou. Začínám být ráda za poplatníky, kteří nemají nic vyplněné. Je jednodušší nadiktovat, co kam zakřížkovat, než jim to před očima celé předělávat. Mám pak pocit, jako bych z lidí dělala pitomce.

Nejhorší jsou poplatníci s titulem. Nic proti vám všem, kteří jste normální. Ale koncentrace namyšlených idiotů mě až děsí. Až devadesát procent z nich se na mě dívá z patra jen proto, že mám obyčejnou maturitu. A oni chudáci musí mluvit s takovým póvlem...

V takovou chvíli mohu doufat v jediné. Že ten chlap, když už to bude chlap, bude alespoň trochu okouzlující.

Měl jen málo možností, jak se duše v přívěsku zbavit. Nechtěl riskovat polibek, protože by ho duše mohla ovládnout. Bál se, že vodnická magie bude málo, ale zkusit to musel. Venku, ve vodě.
Duše se prala, víc než jiné duše. To strach ze smrti jí dodával sílu. Karlova vůle ale nakonec byla silnější. Přirozeně, z podstaty věci.
Horší bylo odstranit všechna krutá kouzla, která duši ovíjela a prorůstala jí. Vyžádalo si to téměř všechnu jeho sílu, ale nakonec duši očistil. Kouzla spláchla voda.
"Okouzlující," prohlásila Veronika, když viděla zámotek duše svíjející se Karlovi v ruce.
"Škoda, že byl majitelem idiot."

Svatá Anna a svatý Matěj se výborně bavili. Uriáš to nemohl nechat bez povšimnutí, cítil z toho povedenou čertovinu.
„Co je?“ pozdvihl obočí nad rozchechtanými uzlíčky.
„Petronel měl zanést svačinu na zkoušku sboru, ale…“ dostihl Annu další záchvat smíchu.
Matěj pokračoval: „Okamžitě porazil stojan s notami, rozsypal všechny koláče a nakonec polil archanděla Gabriela kafem!“
Všichni tři vykoukli zpoza zídky. Gabriel zrovna Petronelovi spílal a mlátil ho po hlavě štosem not. Anděl se pokusil vzít nohy na ramena, ale zakopl o vlastní hábit a rozplácl se jak dlouhý, tak široký.
„To je matla,“ uchechtl se Uriáš. Ale má své kouzlo.

Kwimbe těkala pohledem z jednoho kumula na druhého a zachmuřeně mlčela. Myšlenky v její hlavě na sebe vzaly formu vířícího kola oslepujících barev a především nulového východiska.
Mohla zůstat ve své jeskyni.
Mohla se stáhnout zpátky do ústraní.
Nebo mohla - měla - najít všechny ty bílé vetřelce a do posledního je pozabíjet, jako to měla v úmyslu dříve.
A přece..., jeden z nich jí učaroval. Svým klidem, soucitem a odvahou a..., ano, byl to idiot jako ostatní, měla ho prostě sežrat, když jí tak bláznivě čelil. Jenže to nešlo.
A vzdát se taky ne.
Dračice zařvala a rozletěla se k pobřeží.