Bible

Co si o sobě vůbec myslí? Že se nad ním bude vytahovat?
Nemohl ho vystát. Vadil mu jeho vzhled, povaha, způsob uvažování. Nesnášel ho do krajnosti. Cítil, jak se v něm rozpíná neuvěřitelnou rychlostí nenávist. Vlezla mu až do chřípí, pulsovala mu tělem, tepala ve spáncích, zaclonila mu úsudek. Z bratra se stal sok. Nenávist byla silnější než on, zvlášť když jí podala pomocnou ruku touha po pomstě. Už to nebudu déle snášet!
Vylákal důvěřivce na pole.
Zlost a vztek dodaly razanci jeho úderu.
Zalekl se bezvládného těla v kaluži krve a jejího křiku.
Zděšeně utíkal pryč. Vlastně celý život.

Tentokrát trošku z jiného soudku než obvykle, protože mě po přečtení tématu nechtěla tahle myšlenka opustit. Snad zaujme.
Od samého začátku věděl, že s Ním něco není v pořádku. Vábil ho k sobě svým vemlouvavým hlasem, líbivými slovy. V koutku duše se jeho vábení stále bránil. Ale vždycky Ho následoval jako ostatní. Nakonec se mu podařilo vzepřít se. To ta večeře, kdy je přiměl vypít Jeho krev, aby je mohl přeměnit. Nechtěl se stát tím čím On. Vyhledal lovce a dnes je přivedl sem do zahrady. Dali mu třicet stříbrných, aby je pro ně nechal roztavit na hroty šípů. Stříbro prý proti tvorům temnoty pomáhá. Lovci čekali na jeho znamení. Políbil Ho na tvář. Potom vypuklo učiněné peklo.

Pořádně si opět prohlédni svůj obraz.
Vezmi ½ kg prachu země, vytvoř kost křížovou (obr. 452; pozor, nemá tvar kříže!), kosti stydkou, sedací a dvě velké kosti kyčelní (obr. 453). Na boční jamky použij tvarovátko č. 77. Nech při střední teplotě 20 min. osteovat.
Potom vytvoř dvě zrcadlově odpovídající kosti stehenní (obr. 454); kloub musí do připravených jamek dobře sedět! Pečlivě vytvaruj oba chochlíky (ne příliš ostré!). Dále viz násl. str.
Teprve po dotvoření celé kostry a vpuštění morku do míchy (str. 390) zasaď patřičné orgány, propleť šlachami, žílami, cévami a nervy a jemně vše obal masem, tukem a kůží.
(inspirováno loňským drabbletem od Rebelky na téma Sakra složitá hračka z 28.4. 2011, díky!
Vůbec tomu nerozumím, psala jsem to podle obrázku ve staré knize Domácí lékař, takže pokud tam najdete chyby, dejte prosím vědět!)

Ještě lepší než nejvybranější pokrmy a víno byl pohled na mladičkou tanečnici. Snědá pleť, štíhlá postava a obrovské temné oči, kterými rozpačitě uhýbala před jeho obdivem. V lesku tmavých vlasů se odráželo královo okouzlení. Byl fascinován jejími pevnými boky, ňadry i smyslně rozvlněným břichem. Pažemi hladila vzduch rozechvělý hudbou. Překrásná dívka ho uchvátila ladnými pohyby a mládím. Temperamentní tanec byl ten nejlepší dar k jeho narozeninám.
„Přej si, co chceš až do poloviny mého království.“, nabídl velkorysou odměnu. Srdce mu tepalo až ve spáncích. Úplně ztratil hlavu. Tu ale Salome nechtěla.
Na její žádost přinesli na podnose hlavu Jana Křtitele.
K napsání mi podnítilo nádherné drabble o Hadase od kytky.

Eva odhodila ohryzek. Z hada byl vidět už jenom ocásek mizející v trávě.
Popošla a zadívala se na ceduli, co visela na stromě.
„Adame, já asi umím číst!“
„A co tam píšou?“ chtěl vědět Adam. Ležel v trávě a také on už dojídal.
„Zákaz odhazování odpadků!“ četla pomalu Eva. Rychle se sehnula pro odhozený ohryzek.
„A co támhle?“ ukazoval na vedlejší ceduli.
„Zákaz válení se na trávě!“ Adam urychleně vyskočil a pokusil se uválené místo uvést do původního stavu.
Po „Zákazu čurání na stromy“ a „Zákazu volného pobíhání hadů“ je už ani příchod přísného anděla s plamenným mečem moc nepřekvapil.

Pozoruje svůj obraz v zrcadle. Zoufalé oči gazely pronásledované lovci. Vlasy ztratily svůj hedvábný lesk. Lícní kosti až příliš výrazné. Však už tři dny nejedla. Strach jí kroutí útroby, svírá jí svým pařátem hrdlo.
Zákon byl vydán. Zákon se nemění. Nikdy.
Velice pomalu, pečlivě nanáší Hadasa na tvář líčidla. Jakoby na tom záležel život. Možná, že záleží.
Má vůbec smysl riskovat hněv krále a pomalou smrt? Zákon byl vydán. Copak může ještě něco změnit?
Jakoby v zrcadle zahlédla odlesk očí těch nešťastníků, kteří se vší svou poslední zoufalou nadějí upínají k ní. Zažene poslední slzu.
„Nechte mě ohlásit u krále!“
Poznámka: Schválně, jestli poznáte, kdo je Hadasa?

Toto je náhradní drabble za 10. 4. 2012 s tématem Rodinná podoba
Řekli byste, že si musí být podobní jak vejce vejci. Synové stejných rodičů, navíc dvojčata. Ale jsou tak rozdílní! Liší se svým vzezřením i povahami. Jeden divoký, druhý mírný. Jeden děsně chlupatý se zrzavou kšticí, druhý s jemnou pokožkou a uhlazeným chováním. První je perfektní lovec. Otcův oblíbenec. Od života nic neočekává - jen dobře se najíst a napít. Pohrdá hodnotami, neváží si práva prvorozeného. Druhý je rolník. Mámin mazlíček. O životě hodně přemýšlí, váží si duchovních hodnot.
Podoba mizivá.
Proto se Jákob musí snažit být bratrovi co nejvíce podobný, aby ho jeho slepý otec nepoznal a dal mu své požehnání.

Vnitřnosti se mu kroutily rozpaky, ale musel mít jistotu.
Nemohl zůstat naživu, po těch hrozných věcech, které mu udělali. Ledaže by byl opravdu tím, za koho se prohlašoval. Měl ho rád, následoval by ho kamkoliv–samozřejmě kromě místa, kde skončil –ale výroky typu "Je psáno, stane se to a to..." bral vždycky s rezervou.
Váhavě natáhl ruku a dotkl se hojící se rány. Pak opatrně stiskl jeho paži.
Muž naproti němu se usmál, v očích mu tančily plamínky veselí.
„Tak co myslíš, Tomáši?“
Klesl mu k nohám a šťastně přistiskl čelo na jeho kolena.
Byl tak rád, že se mýlil.

ze tvých cest,
Dej život poupátku, dej Pane růži kvést.
Měj Pane v závěti bílý sníh pro děti, neber jim nevinnost, sejmi z nich kříž.
Sestav nám z oblázků modlitbu za lásku, tu, v jejímž jasu, najdeme spásu.
Ať člověk člověku je věrným druhem, ať život nenosí obálky s pruhem.
Ať sílu každý má poprat se s bolestí, ať každý právo má na slzu ze štěstí.
Ať lidé v zrcadlech zří sami sebe, s duší tak blankytnou, jak samo nebe.
Bezvěrec člověk? Přec veleben buď! Nezpívám Gloria? Mírně mě suď!
Otče můj, řekni mi, obměkčím kámen? Věřím v to! Amen.

Prorok mluvil jasně. Bůh z krále vinu sňal, ale vložil ji na jeho novorozeného syna.
Nesmířil se s tím.
Ležel tváří k zemi a pokoušel se rozhodnutí zvrátit. Den za dnem.
Děťátko chřadlo, den za dnem.
„Kdybys ty měl syna“, volal k Bohu v hořké chvíli, „vydal bys ho smrti kvůli hříchu někoho jiného?“
Nedostal odpověď. Jen nejasné vidění, poslední noc.
Viděl svého synka v Boží náruči.
Viděl Božího syna v lidské podobě, obklopeného davem, přesto samotného.
Nad ránem dítě zemřelo.
Čekali, že bude šílet žalem a zlořečit Nejvyššímu.
Vstal, umyl se, oblékl.
A odešel do svatyně, vzdát slávu Bohu.