Bible

Bylo to dlouho, co je viděl naposledy, ale poznal je na první pohled.
Byl rád, že oni jeho ne.
Dvacet let odháněl každou vzpomínku.
Dvacet let ho občas ze snů vytrhávala ta poslední: bezcitné tváře, rozšklebená ústa, záštiplné hlasy. Výsměch, kterým odpovídali na jeho úpěnlivé prosby. Studené oči a tvrdé, nelítostné ruce, které smýkaly nahým vyděšeným chlapcem.
Byl ještě dítě. Nejmladší z bratrů.
Teď byl mocným mužem a jejich životy držel ve své ruce.
Nemohl už snést pohled na ty zkroušené prosebníky. Utekl do své komnaty a plakal, dokud horké slzy nerozpustily chlad v jeho srdci.
Odpouštění je pořádná dřina.

Hospodin Mojžíšovi dal tu kouzelnou hůl a učil ho ty eskamotérské kousky a Mojžíš v nich byl pořád lepší. A jednoho dne Mojžíš jde a najednou vidí dva bobry, jak tam ohryzávají olivovníky. A tu se Mojžíš naštval, vzal hůl a oba bobry jí umlátil.
"Tos udělal pěkně, Mojžíši." pravil Pán Bůh.
"Děkuju, Hospodine." odpověděl Mojžíš, proměnil hůl v hada a začal ho prohlížet.
"Pročpak toho hada tak prohlížíš, Mojžíši?" zeptal se Hospodin.
"Well, Pane Bože, koukám se, jestli jsem mu neublížil."
"Tomu hadovi nemůžeš ublížit. Je to zmije. Tou můžeš sklátit třeba celý lesík a nic se jí nestane."

Jeden z nich už držel kámen v ruce – svíral ho pevně v sevřené pěsti, svaly napjaté svatým rozhořčením, když jeho pohled sklouzl k čárám, který ten bláznivý buřič kreslil prstem do prachu.
Dech se mu zadrhl v hrdle. Kámen vypadl z ochablých prstů.
Čáry se složily v písmena a písmena ve jméno. Jméno jeho milenky. Bratrovy ženy.
Soused, stojící vedle něj, sípavě zašeptal:
„Ne…nikdo to neví… ty ovce jsem našel…“
Kruh blednoucích tváří, vytřeštěné oči zírající k zemi, kde každý z nich rozeznával jiná slova.
Za chvíli byli všichni pryč.
Zbyl jen muž, žena a vítr, který vířil jemný písek.

Faraonův černokněžník sestavil z prstů znamení a Mojžíš okamžitě věděl, co bude následovat. Jako dítě to kouzlo viděl snad stokrát a vždycky se při něm roztřásl.
Hůl v dlani muže oděného purpurem se začala proměňovat. Ocas, tělo, jedové zuby, oči. Obrovský vztyčený had syčel a zlehka se komíhal. Mojžíšův zrak ho hypnotizovaně následoval tam a zpět, tam a zpět... Už dávno nebyl chlapec, přesto mu páteří probíhala hrůza, která se od dětství nezměnila.
Přinutil se zavřít oči a pevně sevřel svou sukovici. Zašeptal jméno, které zaslechl v plamenech hořícího keře. Jeho hůl se proměnila v hada a pozřela hůl čaroděje.

Nebyla zvyklá žádat pomoc. Pokud tomu došlo, přednesla svou žádost nesměle a s pocitem vlastního selhání. Snad pýcha, či co.
Ve tmě nebyl vidět lehký úsměv, který se jí mihl obličejem při tom pomyšlení. Právě jejich ústa zvolil. Ten, který si říká Alfa i Omega. Cítila na svém těle hebkost maličké tváře. Další, kdo jí byl svěřen. Další, kdo je na pomoc zcela odkázán. Další, kdo svým křikem přerušil, pomohl zvítězit, ale také způsobil nemálo bitev, jež svedla.
Ano ta ústa. Ještě se trochu pohybují, když ho ukládá do postýlky spokojeného a znaveného tou namáhavou prací. Sát umí skutečně mocně.

Otevřel oči. Uviděl jasné nebe.
Slunce ho příjemně hřálo a on na obličeji ucítil mírný vánek.
Vtom ucítil bodavou bolest v boku. Zamotala se mu hlava, až zatajil dech.
Chytil se za bolavý bok a pokusil se vstát. Bolest rychle přešla v mírné pálení.
Zkusmo udělal několik váhavých kroků. Bok už jen mírně brněl.
Něco zašustilo. Vyrazil po zvuku, prošel řídkým křovím a zůstal stát.
Stála tam, přímo pod stromem. Nahá a krásná. Přesně jak mu sliboval.
Nejistě přešlápl. Usmála se a pokynula mu.
Přišel blíž a chytil ji za ruku.
Nad hlavou se jim ozval tichý hlas: „Sssss... Adameee...“

Večeřeli. Všichni čisté nohy, ne tak duše. Ve vzduchu se vznášelo napětí. A vločky.
Když pozvedl pohár, aby pronesl připravenou řeč, jedna z vloček mu roztála ve víně. Zamrazilo ho. Až do krve.
Znovu se nadechl. Cinkání do sklenice ještě nebylo vynalezeno, ostatní si něco špitali.
„Tak co to tam máte?“
Znovu špitání.
„My jen... Oni tu nejsou. Máme trochu obavy. A ten sníh k tomu... Bojíme se, že je něco špatně.“
Jidáš si vzal slovo: „Jde o to, jestli mám vůbec odcházet, když tu nejsou účastníci DMD.“
Přiřítili se teprve v den Zmrtvýchvstání. Ale tak jaksi... neměl kdo vstávat.

„Bůh chtěl učinit člověka, ale andělé mu řekli, ,Co je člověk, že na něj pamatuješ?´“
Co teď, pomyslil si Bůh. Přece andělům neřekne, že chce člověka stvořit jen pro legraci. Musí je nějak přesvědčit o jeho kvalitách. Navrhne nějakou zkoušku, v níž Adam obstojí, a andělé ne. Ale jakou? Pohlédl na prsť, z níž ho chtěl stvořit. Nevypadala moc inteligentně. Udělal si krátký seznam:
- jedení knedlíků – to andělé opravdu neumí, ale popravdě to není moc impozantní dovednost.
- soutěž krásy – bude mít Boží podobu, ale co kdyby zpychl?
- pojmenování zvířat – to je ono! Andělé přece nemají fantazii!
„Řekl jim: ,Zítra uvidíte´.“