Meteozvěsti (originální fandom)

"Vzpomínám si na to jako dnes. Byl nádherný úplněk. Někdo vedle mě prohlásil, že se mu zdá nějaký větší. A on skutečně byl a pořád se zvětšoval. To jak Měsíc padal na Zem.
Dali jsme se na útěk, a to jsme ještě nevěděli, že od té doby budeme utíkat už pořád.
Když se Měsíc přiblížil tak, že jsme cítili jeho prach ve vzduchu, čekali jsme obrovskou explozi a bolestivý konec. Ale nestalo se tak."
"A co se tedy stalo, dědo?"
"On prostě puknul a rozplynul se na prach. Ten prach se rozlil po celé planetě a oživil ty zatracené stroje."

Je nutno podotknouti, že lidstvo není zrovna společenství dobráků. Ani to ale není společenství křiváků. Ale už vůbec to není společenstvo normálních lidí. Normalita byla před katastrofou považována dokonce za jakousi slabost. Za nedostatečné rozvětvení ducha.
No, dnes je to bráno jinak.
Kdo není normální, ten si to odskáče. A ne, že bychom ho kamenovali. Ale prostě a jednoduše na to doplatí sám. Stroje se totiž neptají.
I když existuje jedna věc, která nám dokáže hnout žlučí, a která určitě není normální.
Když se někdo pokouší obcovat se stroji.
Takového prasáka pak pověsíme na háček a používáme jakou živou návnadu.

"Cítíš to?" zeptal se mistr a jeho hlas se nesl tmavou prodejnou elektra.
Odpověď však nepřicházela.
Jen sílící drobné pískání plnilo vzduch.
Mistr zlovec se podrbal v uchu.
"Tak cítíš to?"
Nic. Učeň stál kousek za ním, oči v sloup a z otevřených úst mu vytékala slina.
"Sakra," prohodil mistr sám k sobě. "Mikromozkovlnky!"
Rychle si nacpal do uší zbytky voskových svíček, které vyhrabal z kapes.
V tom se ozvala rána a zašlehaly modré blesky.
Do uličky na druhém konci obchodu se vevalila obrovská koule slepená z desítek mikrovlnek. Zarachotila a šlehla modrým bleskem po zlovci.
"Teď teprve začíná sranda!"

Jednou z příčin, proč nás přístroje tak dokonale vyšachovaly ze hry, byla naše dokonalost v jejich tvoření. Neumím si představit, že by se přístroje zmocnily země v první polovině devatenáctého století. V době, kdy se razilo heslo 'Elektřina do každé domácnosti', mnoho domácností ještě elektřinu vůbec nemělo.
Jenže dnes máme mikrovlnky, empétrojky, chytré hodinky, mobily, bezdrátová sluchátka. Modrý zub v každém přístroji.
My sami jsme je propojili do speciální sítě a naučili je spolu komunikovat dřív, než vlastně vůbec oživly.
Pamatuji si, jak mnozí odpůrci technologií varovně zdvihali prst.
Nikdo je neposlouchal.
Oni byli blázni tehdy, my jsme blázni dnes.

"Pojď za mnou," vyzval mě mistr zlovec. Přehodil jsem si přes hlavu dlouhý plášť a vykročil za mistrem. Ten šel evidentně najisto. Nos měl vysoko ve vzduchu a chřípí se mu chvělo, jak zuřivě vtahoval podvečerní vzduch.
Proklouzli jsme mezi cihlami polorozbořeného domu do jeho sklepení. Mistr chvíli hledal zatarasený vchod, ale trvalo to opravdu jen chviličku.
"Co tu děláte?" zalekl se majitel ono úkrytu.
"Jdeme se k vám napít," řekl s úsměvem mistr.
"Tak to jo," vykouzlil úsměv stařík. "Mám chlebový kvas, na slunci kvašené ovocné víno, metanolovou pálenku a okenu."
"Dáme si to poslední," olízl se nedočkavě mistr.

"Pověz mi, ty zrádce, co tady děláš?" třímal sevřenou pěst náčelník před naším zajatcem. Ten se kroutil a chvěl strachy, ale očima hltal každé naše slovo.
"Bylo... bylo to lákavé," zaskřehotal malý mužíček.
Byl to změněnec. Jeden z těch lidí, kteří již před událostí měli v těle nějaký ten přístroj, třeba kardiostimulátor. Nyní je přístroj ovládal a oni plnili jeho vůli. Sprostí zrádci.
"Vysvětli to!" hřímal náčelník.
"Všechny ty... zvuky, hlasy, emoce. Jste toho plní a já už dlouho žádné lidi neslyšel, necítil. Nejím... Nespím... Jen cítím. Oh... Ano. Prosím, mluvte ještě!"
Odhrnul si vlasy a ukázal nám své naslouchátko.

Klank.
Plechová konzerva zazněla o dřevěný stůl.
Učeň se na ni podíval a znechuceně obrátil oči v sloup.
"Jen jez," vybídl ho mistr zlovec a obratně, jedním pohybem otvíráku, konzervu otevřel.
"Proč máme zase fazole?" šťoural se znechucený učeň v plechovce.
"Nemusím ti to vysvětlovat, moc dobře to víš."
"Ano, nic neroste," zamručel učeň s plnou pusou.
"Tak se na to dívej trochu pozitivně," polkl sousto mistr. "Mají i své výhody."
"No a jaké tedy?"
"Jsou plné síly," usmál se mistr.
"Jenže jsem po nich spíš nafouknutý."
"Síla je síla," filosofoval mistr. "Někdo ji má v paži, jiný v pozadí."

"Tohle ráno už nemůže být horší," prohodila ke mně z koupelny.
"Co se děje?" zakřičel jsem na ni, protože mě obvykle přes svoje elektrické zkrášlovače neslyší.
"Ále," snažila se znít ledabyle, "kousla mě rtěnka."
"Co?" Asi jsem jí vážně dobře nerozuměl.
"Kousla mě rtěnka!" volala trochu důrazněji.
Zvednul jsem se z gauče a odložil ranní noviny. Zprávy byly stejně okurková sezóna.
"Jsem zvědavá, co se všechno ještě pokazí," volala trochu ironicky. "Jdu si natočit vlasy."
Ozvala se rána, bzučení. Koupelnu zaplnil dým.
Když jsem vyděšený přiběhl, má žena už v koupelně nebyla.
Zůstala po ní jen jediná řasa na zrcátku.