Meteozvěsti (originální fandom)

Asi se ptáte, jak se nám podařilo zneškodnit Oriigiinálu. No, příběh to není dlouhý, ani zajímavý. Po všem, co jsme zkusili, a akorát vše zhoršili, jsme byli přístupní úplně všemu.
Nepomohla technika a vynálezy. Nepomohla věda ani rozum. Nic z těchto tradičních metod. Technika nás zradila, vynálezy zklamaly, věda vše jen zkomplikovala a s rozumem jsme stejně nakonec jen v koncích.
Víra nám nezbyla žádná.
A tak někdo navrhl, že už můžeme zkusit klidně i magii.
Nakonec, proč ne?
Sehnali jsme chlapíka, co za třicet korun věštil z ruky. Pronesl zaklínadlo a Oriigiinálu proklel.
Padla k zemi.
A šmitec.
Hotovo.

"Večeře!" ozval se babičky hlas.
Děda s vnučkou na sebe pohlédli.
"Už jdeme!" zavolal dědeček zpátky. Chňapl po holi a křehkým roztřeseným krokem zamířil do jídelny.
Tam už na ně čekala babička a tři talíře.
"Maso?" zajásal dědeček. "Čím jsem si vysloužil takovou vzácnost?"
Babička s vnučkou vzhlédly od brambor. "Máme tě rády."
"To je od vás hezké, ale já už ho nepotřebuji. Vždyť už jsem jen skořápka. Ale jsou tu mladší, ve vývinu. Mnohem potřebnější." Dědeček posunul talíř s voňavým masem před vnučku. "Poprvé?"
Přikývla.
Olízla se a pak si kousnula do masa.
Znovu.
A pak znovu.
A znovu...

"A našli jste to, dědečku?"
"Co myslíš?" usmál jsem se.
Zamyslela se, poškrábala se na hlavičce, a pak zavrtěla hlavou. Culíky prosvištěly vzduchem a plácly jí do čela.
"No tak v první řadě jsem pořád tady."
"A jó, hehe," rozchechtala se.
"A ve druhé řadě," pokračoval jsem, "koukni co mi visí nad gaučem."
Sledovala můj palec přes mé rameno do obývacího pokoje. Až k ošoupané pohovce. A pak nad ní k dřevěnému rámu.
"Ale dědo, vždyť to je..."
"Tvoje jméno, viď? Tak se jmenovala moje stíhačka. A ty neseš to jméno po ní."
Ten kousek zarámovaného plechu mi připomínal...
Vítězství.

Těžké ocelové dveře se se skřípěním pootevřely. Temný prostor zalilo denní světlo.
"Tak jsme tady," vítězně prohodil můj průvodce. "Starý armádní sklad kancelářské dokumentace."
"Vážně bezvadná práce," poplácal jsem ho po rameni. Do vzduchu se snesla myriáda drobných prachových částic. Chvíli se zdálo, že unikly ze spárů gravitace, ale pak se přeci jen vydali směrem k podlaze.
"No a co tu vlastně chcete?" vyzvídal malý tělnatý chlapík.
"Hledáme technické dokumenty od stíhačky Lockheed F-35."
Chlapík nechápal.
"Musíme ji vypnout. Zkusili jsme všechno, jen ne jít na to chytře."
Vrhl jsem se mezi regály a krabice. "Pomozte mi, čas se krátí."

Podařilo se nám jednoho z těch hrozivých strojů chytit.
Nejsem na to zrovna moc hrdý. Byl to jen obyčejný toúsťákovač. Jenže měl alespoň hlasový syntetizátor.
Stál jsem nad ním a kotníky na rukou jsem měl sedřené do krve.
Plechy toúsťákovače byly značně poškrábané a ze synťáku prskalo.
"Dáš si toust?" zašuměl.
"Ne!" křikl jsem a vrazil mu další ránu. "Kde je Káčko?"
"Dáš si toust?" opakoval nevědomě stroj.
Nemělo smysl křičet. Prostě jsem ho znovu praštil.
Vší silou.
"Dáš si toust?" zapraskal stroj v odpověď.
"Do pekla s tebou!"
"Dáš si toust?"
"Kde je Káčko!" řval jsem.
Zbytečně.
Stroj nepolevil.

"A dědo?" přerušila moje vyprávění.
Zmlknul jsem a pohlédl na ní. Seděla na koberci už hodinu a nezdálo se, že by ji můj životní příběh nudil.
"Co se stalo s Káčkem?"
"To je každému záhadou," snažil jsem se neznít moc dramaticky.
"Jak to myslíš?" nechápala.
"V SÚPKNu si myslí, že utekl ze zóny. A další pak, že prostě umřel. Tak jako ostatní vojáci."
Zamyslela se.
"A co si myslíš ty, dědo?"
Mám jí říct pravdu?
Mám jí říct, kde vzala Oriigiinála všechny tajné informace o rozmístění jednotek?
Jak vezme malé dítě fakt, že vládkyně strojů pohltila nejlepšího přítele jejího dědečka?

Noc byla teplá. Hvězdy svítily, ale stejně byla velká tma.
Na nebi chyběl Měsíc.
Teplý letní vítr se prohnal mezi stromy, zašuměl nad potokem a zmizel za obzorem. V nedalekých borovicích to zapraskalo. Stromy se ohnuly a na palouk vystoupila ona.
Ladné křivky kokpitu odrážely slabé světlo hvězd. Zlámaná křídla složená na hřbetě. Stála však na silných nohách dravé šelmy.
Nasála vzduch do chřípí. Chvíli si ho poválela na kniplu a pak zaržála. Ucítila lidský pach v nedalekém údolí.
Její motory vypustily salvu plamenů.
Z lesa se vynořilo množství menších elektrostvůr. Oriigiinála rozdala rozkazy.
Elektrostvůry se rozeběhly z kopce dolů.

Křach!
Exploze otřásla zemí, mým úkrytem a rozechvěla vzduch. Teplota okolí rázem poskočila tak, že mé vlasy začaly smrdět.
Ještě víc jsem se krčil za velký kámen ve snaze ochránit alespoň část své hřívy.
Bum!
Kousek ode mne dopadl kus plechu. Bam! Támhle další. Žuch. A tohle je kousek motoru.
"No do prdele! Vyšlo to!" jásal jsem.
Klink klink.
Polámané díly se na zemi rozechvěly. Pak se pomalu začaly posouvat. Jejich pohyb se zrychloval. Proletěly kolem mne.
Ozval se strojový pekelný smích.
Vykoukl jsem zpoza kamene.
Originál se zvedal z plamenů. Ale zdál se mi nějaký jiný.
Větší.
Silnější.
Chytřejší.

Nikdy to neskončí.
všechna naděje na snadnou výhru je pryč. Originál nás prostě využil. Jako by to měl celou dobu v plánu.
Tak tady teď stojím. Mám v ruce pušku s natahovacím závěrem a střílím do jednoho stroje za druhým. Vědí o nás hodně, dokonce ještě víc, než před naším totálním útokem.
Ale já už nemám čas plánovat nějaké další útoky, likvidaci speciálních cílů. Je nás málo a naším každodenním posláním je nyní bránit poslední města, poslední výspy lidské civilizace.
Vystřelím dvojitou salvu z obou hlavní. Střely se odrazí od kovového plátu stroje. Ten se zaklepe a padne.
Znovu nabíjím...