Meteozvěsti (originální fandom)

"Vyberte si," vysloveně škemral obchodník. "Dám vám dobrou cenu."
Mistr zlovec se sklonil blíže k dřevěné desce a prohlížel si vyložené zboží. Nože, obušky, biče, opasky, vnitřnosti pobitých strojů, váčky s různými amulety a...
"Co je to?" zeptal se zlovec a prstem ledabyle ukázal směrem k podivné věci, kterou nepoznával.
"Je to novinka, vyslovený zázrak," rozezpíval se obchodník jako kolovrátek. "Nová zbraň pro nejlepší mistry zlovce. Dvaatřicet zubů z dvaatřiceti mužů, kteří padli dvaatřicátý den války. Osobně jsem je provrtával a nasadil na drát z chirurgické oceli očarované měsíčním prachem. Kvalitní ruční práce. Mechanický boxer, který zkousne vždy, když udeříte!"

Zlovec dopadnul na záda a zaúpěl.
"Bolí, co?" komentoval situaci jeho učeň. Mistr beze slova odepnul od pásku tenké ocelové lanko, roztočil ho a mrštil po stroji, se kterým právě válčil.
"Skvělá rána, mistře," komentoval učeň. "Teda pecka, šlupka. Trefa!"
Lanko se omotalo kolem stroje.
"Srazte ho," hulákal učeň. "Jako doby... jako podsvinče."
Zlovec zatáhl. Stroj se zřítil k zemi.
"Jedna nula," utrousil mistr zlovec.
"No ty patko. Jak jste ho... No ty v... Kámo... Já to..." radostně pobíhal učeň kolem mrtvého stroje.
Stroj se ale probral.
Přetrhl lanko.
Probol učně.
Pak se definitivně vypnul.
"Dva nula," utrousil zlovec znovu.

Cvak.
Rána nevyšla. Ivan se zoufale podíval na svou zbraň. Zavřel oči a očekával nevyhnutelný konec.
Nic.
Kável nevystřelil. I jemu selhala zbraň.
Ivan vytáhl dýku schovanou pod mikinou, Kável zpoza opasku mačetu. Velmi neochotně se dva soupeři k sobě přibližovali. Neobratně si hrozili svými ostrými zbraněmi. Ivan se napřáhl k útoku, Kável zběsile a hlavně strachem švihal mačetou.
Tu Ivan zakopl a vrhl se vpřed. Zabodl svůj nůž hluboko do břicha Kávela, který ho naslepo sekl mačetou. Zaklínili se do sebe, na místě mrtví.
"Remíza," posteskl si zlord.
"Už mi docházejí sluhové. Takhle tu sázku nevyřešíme," podotknul chladně druhý.

Raaaach!
Kamení se valilo po úbočí kopce, uvnitř kterého byli sutinami uvěznění tři muži. Když zvuk utichl, trojice mužů sundala ruce z uší.
"Kolikátá to byla vlna?" zeptal se bázlivě nejmladší z nich.
"Nepočítám to," odvětil Silák nervózně zpoza svých vousů.
"Třetí," doplnil je Dědula a bezzubý úsměv měl roztažený od ucha k uchu. Oběma kostnatýma rukama lovil z kapes zmuchlané papírky a pečlivě je srovnával do hromádky.
"Ty to nechápeš, Dědku?" obořil se na něj Mlaďoch. "Vždyť tu všichni umřeme!"
"Nemysli na to," ušklíbl se Dědek. "Pojď si zahrát karty. První dvě hry vás nechám vyhrát."
No, nakonec souhlasili.

Tři stařenky se procházely po ztichlém parku. Nikdo jiný zde nebyl, protože venku to nebylo bezpečné. To stařenkám zřejmě nevadilo. Pomalými rozvážnými krůčky se dobelhaly k mohutné lavičce.
Tam se začaly svlékat. Zpod vrstev oblečení se vynořily pravěké sportovní uniformy.
Poetický přerod přerušil řvoucí mladík. Vřítil se do parku pronásledovaný oživlou sekačkou, která drtila stonky i asfalt.
Mladík se snažil stařenky varovat, ale ty ho jen odstrčily stranou.
Jedna z nich zatnula povislé svalstvo a zdvihla lavičku vysoko do vzduchu. S rachotem ji pak svrhla na zdivočelou sekačku.
Důchodkyně poplácaly svou kolegyni po rameni a dál se věnovaly vzpěračskému tréninku.

Plukovník vstoupil do ztemnělé místnosti podzemního krytu, která byla osvětlena jen loučemi.
Vojáci vyzbrojení ručně vyrobenými zbraněmi okamžitě vstali od svých projektů a zasalutovali.
"Máte to hotové?" zahřměl plukovník.
"Ano, pane," křikl jeden z vojínů a odběhl do zadní části místnosti. Tam stály vyrovnané klece plné rozmanitých drobných zvířat. Voják z první klece vyndal veverku a přinesl ji ukázat plukovníkovi.
"Vážně to bude fungovat?" prohlížel si plukovník nedůvěřivě malého hlodavce.
"Ano, pane. Představte si takové brnění, bojové brnění, které je poháněno tímto malým tvorem. Jeho síla je násobena převody. Říkáme tomu Analogový titanový konstrukt centrálně poháněný cizí entitou, zjednodušeně antikoncepce."

Bílý jemný prášek pronikl přes spáry starého vězeňského autobusu.
Seděl jsem na kožené sedačce a nevěřícně jsem ho pozoroval.
Pak se autobus vzepjal. Plechy zaskřípěly a sklo popraskalo.
Náraz se mnou mrštil o strop.
Křik, pláč, rachot.
Autobus na střeše ještě chvíli popojížděl, prorazil svodidlo a zůstal viset nad propastí.
Když vše utichlo, uslyšel jsem ji plakat. Ležela kousek ode mne.
Doplazil jsem k ní. Autobus na protest zaskřípěl.
"Pomoc," zašeptala, když mě spatřila.
Zvedl jsem se na kolena a objal ji svýma velkýma spoutanýma rukama.
Z posledních sil jsem ji vytlačil k okýnku a vyhodil ven.
Rovnováha byla porušena.

Jón se vyškrábal na půdu z posledních sil. Zatáhl za sebou žebřík a svalil se na zaprášenou dřevěnou podlahu. Zhluboka oddychoval. Měsíční svit se odrazil od hrbolatého povrchu stoletého zrcadla a blýskl Jónovi do očí.
Ten se zvedl na lokty a v zrcadle spatřil svůj odraz. Usmál se.
Odraz mu v odpověď zamával.
Jón se zarazil. Udělal to on či odraz?
Přistoupil blíž k zrcadlu.
Naklonil se. Odraz v zrcadle také.
Ale na špatnou stranu!
Ani Jónův udivený obličej zrcadlo neodráželo správně.
Ze zrcadla se na něj jeho dokonalý odraz smál.
Z radosti, že po těch letech zase někoho vidí.

Kapky deště dopadaly na hlavy stojících lidí i ležících zvířat.
Koňové se svíjeli v křečích, kopyty hrabali v rozbředlé hlíně.
Mužové tiše stáli a přihlíželi.
Nikdo se neodvážil promluvit.
Poslední nemocný kůň vydechl, pěna u huby ztuhla.
Někdo se nadechnul k otázce, ale nakonec nechal svá ústa mlčenlivá.
Všichni však věděli, na co by se zeptal.
Když stroje odmítli poslušnost a vzbouřili se, přišli o obživu poprvé.
Teprve pak dokázali docenit sílu a význam zvířecích pomocníků.
Když pak válku vyhráli za cenu obrovských ztrát, radost zkalila nemoc.
Co se stane, až nemoc pohltí všechna naše zvířata?
Co s námi bude?

Podzimní slunce rozpalovalo dálniční asfalt, na kterém zakotvily ocelové kolosy armádního transportu. Už je to dlouho, kdy se nákladní automobily pohnuly naposledy. Jejich želená těla pomalu pohlcovala koroze. Plachty se třepetaly potrhané v zářijovém větru.
Seržant seděl na kapotě a zamyšleně pozoroval obzor. V ústech převaloval žvýkací tabák. Už je to dlouho, co naposledy s někým promluvil, a ještě déle, co dostal poslední rozkazy.
Náklad jogurtů pro vojáky v přední linii prošel v lednu a nyní zahnívá ve vnitřnostech transportérů.
Seržant seskočil z kapoty. Botou rozkopnul hromádku prázdných pohárků. V kapse žmoulal zažloutlý kus papíru o dvou slovech.
"Hlídejte jogurty!"