Meteozvěsti (originální fandom)

Skryl jsem se, abych nebyl vidět. Chtěl jsem si ten okamžik vychutnat. I když se na mě Originál snažil poštvat své nohsledy, stroje se ještě stále nevzpamatovaly z té katastrofické exploze.
Odvíjel jsem zápalnou šňůru k rozmístěným výbušninám.
Ach, ten krásný pocit, jak se mi hrubá šňůra třela o prsty. Už už jsem chtěl roztočit dynamo, abych do výbušnin poslal trochu toho proudu.
Ale ještě ne. Ještě chvilku si budu hýčkat tu rozkošnou myšlenku, jak se Originál rozletí na malinké kousky.
Cítil jsem to vzrušení až v konečcích prstů.
Och, Bože, jak moc chci pustit ten výboj.
Výboj.
Výboj!
Výýýboooooj!

Masivní tělo prvního stroje leželo na zemi a nehýbalo se. Že byl ale aktivní jsme poznali hned. Všemožné trubičky, na které byl připojen, pulzovaly v pravidelném rytmu.
Znovu mě ostře píchlo v hlavě.
"Ví, že jsme tu!" zasténal Káčko.
"Uklidni se," snažil jsem se sám nepropadat panice. "Nenech ho ovládnout tvůj strach."
"Tak ale dělej. Dělej!"
Shodil jsem na zem sportovní tašku a začal vyndávat výbušniny. Skleněné trubičky vyplněné bílým práškem.
V tom se Originál pohnul.
Špičatou příď F-35 natočil přímo k nám. "Mám vás!" zahučelo nám v hlavách.
Káčko zpanikařil.
Utekl.
Srab.
Zůstalo to na mně.
Jako vždycky.
Bezva...

Země byla ještě horká, ačkoliv bylo již několik dní po výbuchu. Pod nohama nám křupaly uhlíky, do očí nás štípal černý kouř.
Stroje kolem nejevily známky života.
Cestou do středu zóny jich přibývalo. Náš výbuch je ochromil. Chtěli jsme toho využít a zničit Originál, první a řídící stroj.
Káčko s sebou náhle praštil na spálenou zem. "Slyšíš to?!"
"Ano!" sám jsem křičel agónií.
V hlavě se mi vrtal čísi hlas. Šeptal, křičel, prskal, leptal.
Vrhal na mě slizké myšlenky z hlubin mého vlastního strachu.
"Neposlouchej ho!" volal jsem. "To je on. Ví, že si pro něj jdeme a má strach!"

Zetko chodil vždy oblečený tak, aby vzbuzoval co nejmenší podezření, že je ještě součástí civilizované společnosti.
Základem jeho uniformy byla pytlovina. Tu bral ve skladech se zeleninou, nejčastěji z pytlů od brambor. Podezřívám ho, že se ani neobtěžoval vysypat zbytek zeminy.
Nohy měl obalené starými kusy látky, což podle jeho slov, dodávalo mladistvý vzhled. Jako boty si obouval důmyslně skládané noviny. Vždy pouze sportovní přílohu, protože věřil, že až jednou bude muset utíkat, hodně mu to pomůže. Naopak politika prý zatěžuje a zpomaluje.
Zetko jako správný voják vždy nosil na hlavě helmu. Slupka od melounu chrání a dokonce hezky voní.

Ať jsme se snažili sebevíc, prostě jsme nedokázali výsledek války zvrátit.
S Káčkem jsme jich každý cyklus pobili desítky. Postupně se k nám přidávali další dobrovolníci. Zlovecká základna se plnila schopnými i neschopnými lidmi, kteří měli jediný cíl, zničit nepřítele za každou cenu.
Jenže vůbec nic nefungovalo.
A tak jsme se s Káčkem uchýlili ke krajnímu řešení.

Exploze byla vidět jen jako pouhý záblesk. Trvala vteřinu, ale po ní následovaly vlny spalujícího ohně trvající několik hodin. Tisíce kilometrů čtverečných zóny i mimo ní spálených na popel. Rostliny, bakterie, všechno pryč. Bohužel strojům to neudělalo skoro nic.

Nás to ale změnilo.

"A proč jste to vlastně dělali, dědo?" ptala se mě ta malá a propichovala mě očičkama jako jehlami.
"Když to není tak jednoduché," vykrucoval jsem se. Znovu mě prošpikovala pohledem. Vydechl jsem a sklesl hlavu.
"Nechci ti to říkat. Jsi ještě malá a jsou věci, které bys o svém dědovi neměla vědět."
Přivinula se ke mně.
"Jenže já už nejsem hloupá, dědo," dostala mě. "Jsi můj dědeček, mám tě nejradši na celém světě. To nic nepřebije přeci."
"Nejsem na to hrdý. Byli jsme mladí a hloupí. Dodnes toho lituji."
"To je v pořádku, dědo," objala mě. "Už to bude dobré."

Vrátili jsme se z výpravy do zóny. Zanořili jsme se do úkrytu, který vybudoval SÚPKN pro první lovce zla, známé jako zlovci.
Unavení jsme prošli přes kontrolní stanoviště, kde nás zastavil byrokrat. "Kolik?"
"Sedum drak-torů," počítal Káčko.
"Třináct moto-pírů, čtyři sekáči, tucet mobiláků a šest kill-boardů," doplnil jsem ho.
"Jak dlouho jste byli venku?" Byrokrat si zapisoval podrobné poznámky.
"Asi čtyři dny." Už jsem skoro pěnil.
"Čtyři dny a jen..." Byrokrat se odmlčel, když počítal. "Jen čtyřicet dva strojů. Není to málo?"
"Prosím?!" vypěnil jsem. Ale při pohledu na byrokratovo razítko jsem se uklidnil.
"Ká? Chytni ho, prosím. Jdeme počítat."

Už nějakou dobu se o tom povídalo, ale nikdo to ještě neviděl. My s Káčkem jsme měli výhodu, že jsme zůstali v zóně dost dlouho, abychom zvládli nasbírat mnoho informací. A vím, že jsme jediní, komu se podařilo to vidět a zdokumentovat.
Bylo to asi čtyři měsíce po klíčové události.
Většina lidstva byla již uklizena do bezpečných oblastí pod zem, nebo asimilována. Oživláci a elektrostvůry již věděli, že nás jen tak nezlomí. Tak se vrhly na zničení naší podpory života.
Celé lány luk a polí na jih od zóny zmizely.
A my víme proč.
Elektráci je vypalovali, aby nás udusili...

"Pojďte," ukazoval Zetko na sotva znatelnou cestičku mezi skalami.
Na jednonohého otrapu se pohyboval rychle.
Káčko do mě strčil, abych šel před ním.
"No teda," zaúpěl jsem. Z toho smradu nemytého těla se mi zvedal žaludek.
"Už je to jen kousek," pospíchal Zetko.
Před námi se rozprostřela podivná pableskující kupole. Jemný bílý prášek se vznášel ve vzduchu a jak se otíral o neviditelné silové pole, blýskal se.
"Páni," uniklo nám z úst oběma najednou.
"Jsme na hranici normálnosti pánové. Tajná experimentální laboratoř, kde vyvíjí zbraně proti elektrostvůrám." Špinavá ruka ukazovala kamsi do kopule. Měl jsem tisíc chutí ji zlíbat vděkem.

"Tohle je náš člověk?" zeptal jsem se Káčka nedůvěřivě.
"Jo, je to Zetko." řekl s klidem Ká.
"To snad ne," nevěřil jsem mu.
"To víš, že je to von," ujišťoval mě pořád. "Co se ti nelíbí?"
"Vždyť je to bezďák," ukázal jsem do vedlejší uličky, kam jsme zatím jen váhavě nakukovali.
"Ty jsi ale fouňa."
"Tak to zase ne. To si vyprošuju. Ale tenhle týpek nemůže být přecilegendární vůdce převaděčů, Zrzavec."
Sjeli jsme ho oba pohledem. Jedna noha, druhá dřevěná, špinavé cáry oblečení, miska na drobné. Slepené zrzavé vlasy.
"Ale jo, je to on," uklidnil mě Ká. "Popis přesně sedí."