Hovory K

Přišel čas namalovat velikonoční vajíčka, upéct mazanec, nádivku…
Karel se zájmem přihlížel: „Zajímavé, některé zvyky zachovaly svou podobu celá staletí.“
Přešel k oknu a začal se rozhlížet. Jeho zkoumavý pohled na sotva se klubající lístečky naší vrby se mi vůbec nelíbil.
„Zvyk omlazování se taky zachoval? Ten jsem v Čechách zavedl já.“
Zkusila jsem to zapřít, ale nevyšlo to. (Opravdu jsem ho neměla učit, jak se hledá na internetu.)
Pak jsem použila tvrdá data a ukázky kosmetických zázraků.
„Dneska se omlazujeme jinak!“
Vypadal tak zklamaně, že jsem mu nakonec pár švihnutí vrbovým proutkem povolila. Třeba to zafunguje líp než facelifting.

Karel se zamyšleně podíval na hromadu tašek nacpaných nákupem.
„Můžeš mě pustit do vašich stájí? Projel bych se na koni. Doufám, že nemáte jen soumary.“
„Nemám koně,“ zavrčela jsem a zápolila s koláčem, který jsem zkoušela nacpat do přeplněné skříňky.
„To ses zapřáhla sama, vzácná dámo?“ vyděsil se.
Uvědomila jsem si, že s automobily se Karel ještě neseznámil. To bylo potřeba napravit.
„Auta už dávno nahradila soumary,“ oznámila jsem mu a vzala ho na výlet.
První kilometry seděl strnule. A to jsem jela pomaloučku. Pak se mu to zalíbilo a začal zjišťovat, zda se v jeho říši nachází zásoby ropy.

„Vrzuuum, vrzuuum,“ zaslechla jsem, když jsem přijížděla z nákupu.
V předtuše krvácejících údů jsem vtrhla na zahradu. Krev sice netekla, ale…
Můj úhledný habrový živý plot měl asi deset centimetrů. Keře zabraňující cizím pohledům koukat se, jak se opaluju, prostě zmizely. A věkovitá jabloň byla proměněna na hromadu špalků.
Zaúpěla jsem. Přece jsem mu říkala, ať na to nesahá!
Karel si hrdě otřel zpocené čelo.
„Skvělý vynález, tohle bych potřeboval doma. To by Nové Město pražské rostlo daleko rychleji.“
To určitě. Kdyby tušil…
Nakonec jsem ale byla ráda, že nevyrazil za plot. Poražení stoletých obecních lip bych úřadům vysvětlovala těžko.

Naučila jsem Karla vyhledávat na internetu. Velká chyba!!!
„Tohle by se mi líbilo,“ ukázal mi obrázek šíleně vypadajícího muže s dvoubarevnými vlasy, nahoře na ježka, vzadu do půl zad.
Polkla jsem.
„Opravdu?“
„Dobře by se to schovávalo pod přilbici,“ ujistil mě.
„Ty barvy ti nevadí, pane?“
„Ne, jsou jedinečné. S tím se narodil?“ zeptal se zájmem.
„Nabarvil mu je kadeřník.“
Oči mu zazářily.
„Zelenou by uměl také? Ladila by se smaragdy na koruně.“
Zatočila se mi hlava. Co teď? Přece nenechám otce vlasti ostříhat na Jágra. Barevného Jágra! Pak mě osvítila zázračná myšlenka.
„Kadeřnictví jsou zavřená, pane,“ oznámila jsem nekompromisně.

Seděli jsme nad mapou a Karel s nelibostí přejížděl prstem po hranicích Česka.
„Moc toho tedy není. Taková mrňavá zemička zbyla z mé říše.“
Trochu jsem se urazila.
„Už tvůj synek se moc nevyznamenal. A pak přišli jiní.“
Smutně se pousmál: „Braniborsko, Dolní Lužice, Horní Falc… všechno je pryč.“
„Mě tedy více mrzí italské državy. Vím, že patřily spíše k Lucembursku, ale stejně, Lucca je krásná dodnes.“
Pokrčil rameny. „V Itálii to bylo složité. Ale tady, kolem srdce mé země, toho mohlo zůstat více. Dokonce ani Slezsko!“
„Ze Slezska nám kousek zůstal,“ bránila jsem se. „Tam snad ještě chvilku pobudem.“

Se zájmem si prohlížel předmět ve své ruce. Přičichl a zkoumavě do něho rýpnul nehtem.
„Co je to?“
„To je banán, pane. Ovoce z jižních krajů. Myslela jsem, že jsi se s ním mohl setkat třeba při svých cestách po Itálii nebo Francii. Pravda, ve svých spisech jsi se nezmínil.“
Zasnil se.
„Ano, vzpomínám si. Zářivé slunce, modrá obloha, banánový háj, já a…“
Pozvedla jsem obočí.
„Háj? Banánový? V Itálii? Nešlo spíše o háj olivovníků?“
Nepatrně se zarděl a znovu se zahleděl na zaoblené ovoce ve svých rukou.
„Přiznávám, že jsem tenkrát měl zájem o trochu jiné křivky…“ utrousil suše.