Hovory K

„Rozbily se mi škorně,“ postěžoval si Karel.
To bys nevěřil, jak jsem ráda, rýhy na parketách už mě vážně nebaví.
„Znáš nějakého vhodného ševce?“
„Obávám se, pane, že momentálně nejsou k mání. Ale nevadí, objednáme ti nové boty přes internet. Škorně asi nenajdem, ale určitě tě něco zaujme.“
„Ale co do té doby? Přece nemohu chodit bos!“ bránil se.
„Myslím, že v botníku nalezneme obuv, která ti padne.“
Ukázalo se, že je to problém. Jedny byly malé, další zase velké… Nakonec jsme přece jen našli něco akorát.
Ovšem vidět Karla, jak brouzdá po zahradě v růžových crocsech, je k popukání.

Dost mě namíchlo, když mě zařadili mezi statečné, kteří budou bojovat po tátově boku. On říkal něco o tom, že v žádným případě nebude z boje zdrhat, ale když se na vás valí mračno šípů velkých jak kmeny jedle, to bysem vás chtěl vidět nezdrhat. Jeden se do mě zabod, ti Angličani sou fakt svině, to je nenapadlo, že to bolí, když do vás střelí? Ale nakonec to bylo dobře, protože táta zavelel, aby mě vyvezli z bitvy a já už nemusel být statečný. Nemoh sem nic dělat, že? No, takže táta je teď mrtvej a já jsem českej král.

Rozhodla jsem se uvařit Karlovi lahůdku – bramborák! Narazila jsem hned na začátku.
„Co chceš podnikat s těmito podivnými kameny?“
„To jsou brambory, pane. Přivezli jsme je do Evropy z Ameriky. Tu zem jste ve tvé době ještě neobjevili.“
Jeho nedůvěru to zrovna nezlomilo. Zkusila jsem to jinak.
„Zabránily mnohému hladomoru.“
S pochopením přikývl.
„To pak ano, když je hlad…“
Pohled na šedavé těsto jeho náladu příliš nepozvedl.
„Co je to za naprostou nechutnost? Myslím, že dnes budu raději hladovět,“ zavrčel a povýšeně odkráčel.
Vůně česneku, majoránky a smažících se brambor ho přilákala zpět. Slupl jich pět, a ještě chtěl přidat.

Jan Lucemburský… Můj otec a český král. V celé Evropě velebený. „Žádný spor se neobejde bez českého krále,“ říkalo se.
Pouze Čechy se mu vzpíraly, králi cizinci. Nevadilo mu to. Léta se vracel jen pro české stříbro.
Teprve, když se já začal starat o svou zemi a láskyplně ji opatrovat, když jsem v očích Čechů předčil jeho slávu, rozzlobil se. Vrátil se a přivezl i Beatrix, aby předčila mou matku. K dovršení všeho, stříbrné sochy svatých, jež měly přinést slávu Praze, mi ukradl, aby rozmnožily jeho slávu vlastní.
Myslel si, že vše ví lépe, ale dějiny daly za pravdu mně.

„Země je kulatá,“ prohlásila jsem kategoricky.
„A to dokážeš jak?“
No, naběhla jsem si. Nemohla jsem ji nechat placatou? Myslím, že i želvu A-tuin a slony na jejím hřbetě by spolkl snadněji.
Pokusila jsem se to vysvětlit. Díky za online aplikace a školní výklad Vesmíru našim prvňákům. Ne že by to fungovalo.
„Kdyby byla kulatá, tak by ti lidé, co jsou dole, spadli,“ namítal.
„Ve Vesmíru není dole a gravitace je udrží.“
„Gravitace?“
„Přitažlivá síla. Podívej, všechno, co pustíš, upadne na zem,“ předvedla jsem názorně na zmuchlaném papíru.
„Pak mi tedy vysvětli, má paní, proč nám nebe nespadne na hlavu!“

„…Zprávy si předávali přes mrtvou schránku,“ četla jsem.
„Zprávy? Potvrzení pravosti?“ zeptal se Karel.
„Spíš něco o tom, co, kdy, kde,“ odpověděla jsem roztržitě a četla už potichu dál.
Karel mě ale nenechal na pokoji. Oči mu zářily.
„Netušil jsem, že tradice, kterou jsem založil před tolika stoletími, tak dlouho vydrží. To je dobře. To je moc dobře!“
Podívala jsem se na něho s náhlým podezřením. Zdálo se mi, že mluvíme každý o něčem jiném.
„Co máš na mysli, pane?“
„Přece schránky na relikvie. Na ostatky svatých. Jaké jste získali? Kde je uložíte?“
Vzdychla jsem si. Už zase ho zklamu.

Těžko vysvětlovat, proč jsme své dospělé dceři ještě nenašli ženicha.
„O sňatcích u nás rozhodovali muži,“ poučoval mě Karel.
„Vím, ale… Co tvůj bratr? Ten také rozhodoval o svém sňatku?“
„On ne, otec ano.“
„Jeho soužití s Markétou Pyskatou zřejmě nebylo nejšťastnější.“
„Pyskatá?“ rozzlobil se. „Taková urážka. Měla větší rty, pravda, u ní to ovšem byl znak vášnivosti. Nebýt to bratrova žena…“
„Prý ho pronásledovala a on se jí bál. Když jí uprchl, rozvedla se s ním pro údajnou impotenci.“
„Taková lež. Se svou druhou manželkou měl šest dětí!“ vyprskl.
„Takže domluvené sňatky nebyly vždycky výhrou.“
Zbavila jsem ho slov.

Vyhlédnu ven, Karel mi kouká přes rameno. Na zahradě se tetelí polozmrzlé hyacinty, koniklece sklápí hlavičky, aby jim do nich nenapršelo, narcisy statečně čelí chladu a zlatý déšť opatrně přemýšlí, zda má rozkvést.
Ptáci v tom mají jasno. Hýlové ozobávají pupeny jabloně, aby nabrali sílu na hnízdění, drozdové běhají po trávníku a zkoumají, zda už vylezly žížaly, na lípě hvízdá kos a v jezírku se neohroženě koupe hejnko pěnkav. Asi propadly módě otužování.
Vysvitne slunce a odkudsi se přitoulá žluťásek čičorečka. Křidýlkama statečně třepotá a mlsá narcisový nektar.
„Je jaro,“ usmívá se Karel.
Pak slunce zajde a začne padat sníh.

Třesk zbraní. Sestry se krčí v koutku, bratříček vříská z povijanu. Otcův křik, matčin pláč. Drsná ruka mě vytrhává z měkkého náručí. A pak…
Komůrka v podzemí. Docela pohodlná, ale osamělá. Obhroublé žertování stráží, vážná, kárající výchova kněze. A světlo přichází jen okénkem u stropu, za kterým se občas mihnou čísi boty.
Tak rád bych, aby se vrátila maminka, mé sestry, ba i bratr už mohl vyrůst k dětským hrám. Ale nikdo nepřichází. Vzpomínky na matku nenávratně mizí. A tolik, tolik bych je chtěl udržet.
Osobuji si právo, aby můj pobyt v kobkách hradu Lokte byl zapomenut. Už nechci vzpomínat.

Vážený můj lide český,
ocitl jsem se ve tvé době a brzy zjistil, že bylo by dobré leccos změnit. Navrhuji, aby ses navrátil k myšlence monarchie, se mnou, jako králem, v čele.
Jakými argumenty mohu podložiti svůj návrh? Již jednou dovedl jsem království české ku rozkvětu a zajisté se mi to zdaří zopakovati. Ostatně jsem se doslechl, že zvolili jste mne největším Čechem, má volba tedy jest nabíledni.
Slibuji, že svůj národ nikdy nebudu oslovovati „Čau lidi,“ a že mé dnešní slovo bude platiti zítra, ba i pozítří.
Věřím, že mé žádosti bude ku obecnému prospěchu vyhověno.
Tvůj Karel IV.