DMD č. 11. pro 11. 4. 2021. Téma: Brepta

Petronel dřepěl na zídce z Boží prozřetelnosti vztyčené na místě, kde by na každém slušném pracovišti bylo solidní zábradlí, a přemítal.
„Petroneli, Petroneli, co jsi zase proved?“ promluvil Pán Bůh hromovým hlasem.
„Pane Bože!“ vylekal se anděl a lehce vyčítavě se na šéfa otočil. „Asi jsem urazil Uriáše. Nemluví se mnou.“
„I ty brepto. Uriáš? Toho jen tak něco nerozhází. Dal by pro tebe ruku do svěcené vody! Běž za ním, určitě u brány zase mastí karty.“

„Anděli, ty můj matlo, kde se flákáš?“ zahalekal Uriáš od stolu.
Anděl se usmál, obloha se roztáhla. Pán Bůh má přece vždycky pravdu.

„…Vracela jsem se vlakem v šest hodin a když jsem dorazila domů, pan Thornby mi řekl-“ její řeč se zadrhla a kapitán Hastings jí okamžitě podal kapesník.
Poděkovala a otřela si oči. „Nikdy bych nevěřila, že…“
„Merci, mademoiselle,“ přerušil ji detektiv. „To je vše.“
„Kdybyste ještě něco potřebovala – sklenku vody, deštník, doprovod…“ vychrlil ze sebe Hastings spěšně. Zarazil se, když si uvědomil, že mluví příliš. „Prostě cokoliv. Stačí říct.“
„Jste velice laskav, kapitáne,“ usmála se, „teď mě prosím omluvte.“
S tím opustila místnost.
„Není okouzlující, Poirote?“
„To jistě je, mon ami, ale všiml jste si, že nám mademoiselle Grahamová lhala?“

“Petře, Kláro,” přivítal se mladý spisovatel se svým bratrem a jeho ženou, načež uvolnil místo Múze, aby mohla udělat to samé.
“Jsme rádi, že jste tady, prťatům se stýskalo,” řekl Petr.
“Teta Marie! Teta Marie!” ozval se jekot a dvě holčičky jí vběhly do náruče. “Budeš nám vyprávět? Prosím, prosíííím,” hlaholily a táhly ji pryč.
“Ty malé brepty jsou z ní celé paf,” vysvětlila Klára s úsměvem. “Říkají jí Nápadářka.”
“To jenom proto, že ještě neznají slovo múza,” zamumlal pod vousy mladý spisovatel.
“Co to?” zeptal se Petr.
“Ale nic,” odbyl jej Filip. “Jen že to Marie s dětmi umí.”

Šla jsem po stopách zvířat. Našla jsem malou pěšinku, asi tudy chodí srnky, byla jako kouzelný tunel z trní a suchých kopřiv. Smála jsem se, byla jsem šťastná, když jsem si všimla červeného kloboučku pod malou borovicí. Brodila jsem se bažinou, kterou zde zanechali divočáci a veverky po mně házely ohryzané šišky.
Bylo mi úžasně, cítila jsem se mezi svými, i když jsem spatřila zvířat jen pár. Nešlo totiž jen o zvířata, objímala jsem stromy vysoké až do nebe, ležela jsem v zelené trávě a sbírala jsem ostružiny do pusy.
Jak snadno mě příroda přijala, i bez zbytečných lidských slov.

Mluví hodně, mluví prakticky pořád, o překot, jak se snaží předběhnout valící se proud myšlenek, mluví, jako by neustále utíkal, protože neustále utíká, protože musí, nesmí se zastavit, musí běžet dál, musí tomu utéct, musí přehlušit to křičící krvácející ticho a ledovou vesmírnou prázdnotu uvnitř. Mluví, protože když přestane, vlna se převalí a on s děsivou jistotou ví, že to bude poslední vlna, že tentokrát už nevstane. Mluví z šíleného strachu mlčet.
A někdy, když se zapomene a zadívá se hluboko dovnitř, někdy to nejde jinak. Tehdy má sevřené hrdlo a pocit, že ze sebe už nikdy nevypraví ani slovo.

„Tak co je nového?“
„Lumbálka paní Marchbanksové byla negativní, mok křišťálově čirý, objednal jsem magnetickou rezonanci. CT pana Ollivandera prokázalo aneurysma, předal jsem ho neurologii. Rosmerta dostala ekonazol, gravitest byl negativní. Pana Zonka jsem vyšetřil štěrbinovkou a konzultoval s oftalmologií, doktorka Trelawneyová nevidí pro jeho oko žádnou možnost záchrany.“
„Všechno?“
„Ano, doktore.“
„Dnes žádné bližší informace o pohnutých životech našich pacientů?“
„Ne, doktore.“
„Žádné svěřování se s pocity zoufalství, marnosti, vzteku a frustrace?“
„Na pocity už jsem dneska unavený. Krom toho končím. Dobrou noc.“
Když Harry odcházel, uvědomil si Severus, jak moc mu chybí to štěbetání, popichování, rýpání a... flirtování.

„Už jsem řekl.“
„A to tady mám umývat nádobí, zatímco ‚velcí silní chlapi‘ v čele s tímhle zelenáčem,“ mávla rukou směrem k Amiasovi, „půjdou zachránit Kasandra?“
„Nebreptej mi do toho, holka,“ zabručel Gerel. „Každej tady ví, že jseš zatraceně dobrá a že bys půlku královské stráže dostala sama. Ale taky tady každej ví, že mezi kouzelníkama v kasárnách bude Chris.“
Když vyslovil jméno jejího bratra, Sara nedokázala protestovat dál.
„Nemůžeme riskovat, že to tam celý srovnáš se zemí, jen abys ho dostala ven, holka,“ pokračoval Gerel o něco jemněji. „Je zbytečný, abys musela sledovat, že s náma Chris nemůže jít.“

Naděžda sedí u stolu, píše dopis. Občas jedním okem zkontroluje svou dceru. Julija leze na zemi, v rukou dřevěného koníčka, a nadšeně žvatlá.
„Koníček, hnědý, anó? Pojede na pjocházku. Já taky na pjocházku, anó? Pojedeme koníčkem. Budeme hjedat kytičky. Lůžičky nekvjetou. Modjence kvjetou. Máme modjence. Móóóc modjenců. Dáme modjence mamice, anó? Pojedeme domů. Koníček má hlad, uvažit musím. Pánev nemám. PÁNEV NEMÁM, MAMÍ!“
Naděžda se rozhlédne po místnosti, zoufale hledá něco, co by mohlo nahradit pánev. Nakonec jí padne pohled na útlou knihu. Než ji malé podá, rychle zkontroluje, že nejde o nic důležitého. Snad ji Julija nedá nad oheň.

“Mámo, mámo! Pod postelí je bubák!”
Máma odložila knížku na noční stolek a podívala se na šestiletého synka.
“Pojď sem,” uvolnila mu místo na posteli. “Co se děje tentokrát?”
“Je tam bubák, má velký oči a zuby a hrozně se ho bojím,” popotáhl chlapec.
“Ale ty brepto, bubáci neexistují, hybaj do postele.”
Maminka ho vystrčila na chodbu a zabouchla za ním dveře. Pomalým krokem vklouzl do svého pokoje. Přestože pokoj byl zaplaven měsíčním světlem, na jeho posteli byl chuchvalec tmy. Z ní na něj zíraly oči jako talíře a pod nimi ústa se zuby jako dýkami.
“Ahoj Brepto,” zasyčela věc.

Peter Parker věděl, že je ukecaný, děkuji pěkně.

Jenže když viděl něco úžasného, prostě se nedokázal zastavit.

"To je super!" vydechl Peter užasle, když mu Tony ukazoval nový model Iron Manova brnění.

"Vážně?" Tony vypadal potěšeně.

"Stopro," přisvědčil Peter. Nedalo mu to a přejel něžně prsty po brnění, jako kdyby někoho hladil.

Tonyho dech se znenadání zadrhl.

Peter si toho všiml. A znovu si pomyslel, že by měl možná prostě všechno vyklopit.

"Tony?"

"Hm?"

"Můžu tě políbit?"

Tony samým překvapením otevřel ústa... a začal se dusit. A zatímco Peter prováděl Heimlichův manévr, pomyslel si, že to mohlo dopadnout i hůř.