Historie

"Zbytečně děláš dusno, Arnau. Nevíš, kdy se to proti nám může obrátit."
"Obrátit? Nesmysl. Vždycky jsme byli lidi poctivý. Jeho milost se zaručila a svatí páni si vyslechnou každýho bez postihu, kdo přijde sám. Tak ať si poslechnou, jak Peyre odmítá každej dobrej obchod a jak stará Joana porád mele vo pekle."

"Jsi Arnau, syn Bertrana z Cailhau?"
"Ano, ctihodný pane."
"Jméno tvé matky Marty je vedeno v seznamech. Tví sousedé potvrdili, že její bratr je kacířským kazatelem, který na svých cestách přebýval i ve tvém domě a jedl u tvého stolu."
"Já... pane..."
"Uznej svůj omyl a přijmi pokání!"

"Jen mi řekni proč, Publie," oslovil Augustus jednoho ze svých nových příbuzných, manžela své praneteře.

Publius Quinctilius Varus se nezamýšlel. "Protože jsem toho pro Republiku vykonal mnoho." Neřekl, že cítí, že si zaslouží odměnu. "Chtěl bych v tom pokračovat."

"Ale jistě, jistě," Augustus mávl rukou. "Nechápu proč Germanie? Je tam zima a vlhko. A to jídlo.... Ty lidi..." Kysele pohlédl směrem k severu a otřásl se.

"Není to tam tak zlé. Třeba takový Arminius se umí chovat jako Říman. Teda jako člověk." 

"Budu ti věřit," přislíbil panovník teplého, civilizovaného a známého Říma.

"Nebudeš litovat."

"Snad," zamručel princeps a otiskl pečeť."

Andalusie, 10. století 

Jakob ben Jehuda zuřil. Odskočil si na chvilku z krámu, a když se vrátil, seznal, že jej nikdo nehlídá. Rychle přejel pohledem smotky vzácných látek, zda některá nechybí, a pak se jal spílat nejstaršímu synovi. 
"Kvelb jsi dostal na starost, a ty co? Zase ležíš v knihách," hřměl, když našel Abraháma s nosem ve Strabónových spisech.
"Co s tebe bude, Abraháme. Na počty nemáš hlavu a místo práce pořád sníš," vrtěl hlavou Jakob. 
"V Cordóbě je jistá škola..." začal Abrahám.
"Cordóba? Slunce tě sežehlo?"
Abrahám však vzdorně mlčel. 
"Tak táhni do Cordoby, určitě tam na takové čekají."

Za ta léta dospěla k názoru, že on na kralování nejspíš doopravdy nemá povahu. S tím se ovšem nedalo nic dělat. Byl nejstarší.

Teď do sebe hodil další pohár vína, oznámil, že toho má pro dnešek dost, a odkráčel. Zase převlek, zase do města zjišťovat "jak lid smýšlí", což spíš znamenalo zpít se do němoty. Přemýšlela, kolikrát už takhle šel, a pak se divil. Oba jeho bratříčkové se neštítili únosů.

Žofie si povzdechla a obrátila se ke kouzelníkovi, co zamyšleně seděl u trůnu. Podívali se na sebe. Po těch letech si rozuměli beze slov.

Žito vstal a vyrazil za králem.

Radiopřijímač okupoval parádní stoleček uprostřed salonu. Byl vykládaný dřevem a vážil jako dobře živený předškolák. Pan Smith zpocenýma rukama kroutil knoflíky toho pekelného přístroje a mručel. 

"Krucinál!"

Paní Smíthová ho třepala kapesníčkem. "Hudbu!" Mrzela se na pana Smithe, a dokonce krátce pouvažovala, proč si ho brala. Ani rozhlas nenaladí!

Konečně se ozvaly libé tóny. Rodinnou idylu Smithových však záhy utnul kovový hlas zpravodajce. 

"Dámy a pánové, přerušujeme náš taneční program kvůli naléhavé zprávě - "

Spolu se statisíci Američanů našpicovali Smithovi uši. A jak hlášení pokračovalo, paní Smithová se rozvzlykala, a nakonec se stulila se do konejšivé náruče hrůzou strnulého pana Smithe. 

Ke klaviatuře ho posadili, když mu mohlo být tak sedm, možná osm let. Jak přesně je chlapec starý, nikdo nevěděl. Vdova Glückaufová syna přivedla do Klárova ústavu, protože už se nezvládala starat o nevidomé dítě, ale přiznala vychovatelům, že syn není její, jen se jej z lítosti ujala. 
Talent malý Kilian projevil v okamžiku, kdy poprvé stiskl klávesy. Brzy si osvojil nejen hru na klavír, ale také na varhany, křídlovku, klarinet a obstojně zvládal i hru na housle. Měl absolutní sluch a brzy se stal z žáka učitelem. Na přelomu století nebyl v Praze nástroj, který by nenaladily jeho ruce. 

Přijela šalina a já nastoupil. V uších Lordi, na přebalu Seržant od Žambocha. Taková ta klasika na dlouhou nudnou jízdu. Šalina vyrazila.

Tlumené světlo zakolísalo. Zářivka praskla a já se ocitl v šeru. Vyhlédl jsem z okna a uviděl prales. Na střechu šaliny skočila gorila.

Překvapeně jsem zamrkal.

Do očí mě uděřilo prudké světlo. Projížděli jsme Gízou. Mraveniště otroků nebralo konce.

Hodil jsem volume up doufajíc, že mě Lordi vytrhnou ze ztraceniště času a prostoru.
ROCK&ROLL ANGELS BRING THAT HARD...

Jenže krajina venku se proměnila ve zmrzlou karélskou tajgu. Někde vzadu o šalinu zabubnovaly kulky. Zoufalý křik.

"Perkele, venäläinen tankki!"

Studio chce, aby kostýmy vynikly. Televize přechází na barevné vysílání, musí to stát za to!
Červená značí sílu a vášeň. Modrá intelekt a racionalitu. Zelená život a cestu k lepší budoucnosti. Šít se to bude z veluru – moderní materiál pro moderní show. Snad jenom hlavní hvězda by měla občas obléct bavlnu. Ta zase značí styk s tradicí.
Na setu se v neprodyšných uniformách všichni potí jako v sauně. Každý den se perou a prakticky před očima zmenšují (zatímco se hlavní hvězda rozšiřuje). Z živé zelené navíc zbyde jenom zavinovací tunika kapitána Kirka – limetkový velur se na obrazovkách zbarvil do žluta.

Byla ukrytá na Peyregade už téměř rok, když z nížin přišla ta nejhorší zpráva.
"Proč pláčeš, tetičko?" Miria se i v tuhle chvíli usmívala.
Nemyslí jí to, nemá všech pět pohromadě, řekla hospodářka hned první večer. Čí je to dítě se nikdy nedozvěděla.
Biatris se podlamovala kolena žalem. Ze vzkazu nebylo jasné, co se stalo s obyvateli města.
Jenže to prostoduchá holka nepochopí.
"Bolí mě srdce, holubičko. Vojáci jsou mu moc blízko. Mám strach."
"O hladu nebudeme, neboj. Babička říká, že dokud se o chleba můžeš podělit s myší, není zle."
"Kde je tvoje babička, Mirio?"
Usmívala se dál, neodpověděla.