DMD č. 16. pro 16. 4. 2021. Téma: Motýlí křídla

Molly bylo pět let, když v otcově pracovně objevila jeho sbírku motýlů. Fascinovaně hleděla na pestrobarevná křídla vzorně vyrovnaná v řadě, na jemný prášek, který je stále ještě pokrýval, i na smotané sosáčky, které byly jen se smočit v nektaru.
Molly bylo šest let, když se nad sbírkou rozplakala. Ti nádherní tvorové byli mrtví. S uslzenýma očima obcházela jednu vitrínu za druhou, jemně přejížděla prsty sklo a proklínala otce, že něco tak krásného zahubil.
Pak se stalo něco, co nečekala. Křídla se začala třepotat. Rychle otevřela skleněná dvířka a vypustila motýly ven.
Poprvé použila svou kouzelnou moc. A vyděsila ji.

„Mdloby na tebe!“ vypálila Ginny a tvor se skácel k zemi, vztekle kouleje růžovýma očima.
„Co blbneš?“ zeptala se Margaret.
„Chtěl nás zaklít,“ bránila se Ginny. „Aspoň myslím…“
„Jsme tu na návštěvě,“ vysvětloval Doktor trpělivě. „Snažme se nezpůsobit zmatek.“
„To na tebe vyloženě sedí,“ utrousil Greg uvědomující si, že by měl podpořit Ginny.
„Efekt motýlích křídel je nebezpečný. Změníš něco v běhu tohoto světa a nemusíte mít kam se vrátit.“
„Jakože tyhle, dle tvých slov přátelské bytosti, vyrazí na odvetnou výpravu a zničí Zemi?“
„Například…“
„Možná by v tom případě bylo dobré ho osvobodit a omluvit se mu,“ navrhla Lisa.

Maková panenka přišla na návštěvu k motýlu Emanuelovi a užasla.
Po celém domečku se povalovaly štětce, barvy, barevné pudry a třpytivé kamínky.
Uprostřed toho blyštivého chaosu stál její kamarád motýl - ale byl to skutečně on?
Namísto obleku měl přiléhavé kalhoty, saténové punčochy a kabátek indigové barvy. Jeho cylindr vystřídala… tiára! Nejzvláštnější ovšem byla jeho křídla, posetá tisícem blyštivých flitrů. Když Emanuel křídly zamával, rozezněly se jako nebeská zvonkohra.
Z celého toho stvoření panence přecházely oči.
Tohle že je ten jindy obyčejný, tichý Emanuel?
Zalapala po dechu.
Motýl Emanuel - opravdu měl namalovaný obličej?? - se otočil.
“The category is… royalty,” pravil vznešeně.

Atak na pražského filantropa a kmotra odkryl v plné nahotě zastaralost bezpečnostních systémů e-Náhrobků, kterýžto necudný akt otřásl akciemi CGI AppliedAnimation. Záchranné lano hodili okamžitě Mokří, a. s., držitelé licence na tzv. motýlí křídla, mechanismu spouštějícího sebedestrukci chráněného produktu, je-li do něj neautorizovaně zasahováno, nikoli však z nezištné lásky k tonoucímu: než vylovili, sjednali spolknutí.
Bezprostřední nebezpečí nezájmu o e-Epitafy, které by inkviziční bojůvky snadno proměňovaly v e-Autodafé, sice zažehnáno, nikoli však propukající První válka hřbitovní: JUDr. Samuel Ohař svým novým Mokrým šéfům srozumitelně sesumarizoval, že při efektivním rozprostření svého portfolia do vzájemně zdánlivě konkurujících firem na ni nemohou tratit.

Agáta Evelíně Krutopřísné od začátku nevěřila a Hestera s Bledulí taky ne.
Děsily je její šaty z motýlů, kterými mohla špehovat studenty, kteří (skoro) nikdy nic netušili.
Hestera s Bledulí chtěly zpátky školu zla. Vždycky chtěly dokázat, že jsou víc než jen holky a teď byly v hradě, který byl holek plný.
Agátu nejvíc naštvalo, když Sofii přičarovala příznaky, aby je rozeštvala.
Když ale zjistila, co tahle motýlí dáma doopravdy chce, po čem doopravdy touží, děsem se jí sevřelo hrdlo a nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku.

Nakonec Evelína zvítězila. No, i když… zdaleka ne tak, jak by si přála.

Kdosi hystericky lomcuje domovními dveřmi.
Jiný v marné snaze otevřít okno urval kličku.
Dupot mnoha nohou bezradně tichne.
Baterky naposled žalostně bliknou.
Z mrtvých telefonů nelze vydolovat ani pípnutí.
Temnotu protrhnou fialové záblesky, zprvu jemné, pak stále ostřejší.
Rozvíjejí se jak smuteční stuhy. Padají jak jedovatý déšť.
Ozařují voskově strnulé obličeje, vytřeštěné oči, otevřená ústa.
Temný šum se řine ze všech koutů, ohlušuje, obluzuje smysly.
V ponurém pomalém tanci víří hejno smrtihlavů.
Miliony tmavých křídel šustí a drnčí. Umrlčí lebky se v nadpřirozeném světle fialově šklebí.
Motýlů je stále víc.
Brzo vniknou do uší, do očí, do hrůzou oněmělých hrdel.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Motýlí křídla.
"Ahoj, Viktorko," pozdravila.
"Ahoj, Motýlí kžídla," pozdravila holčička, "kde máte spojovník?"
"My jsme sirotci," odpověděli hosté smutně.
"Táta žíkal, že o silotky a vdovy se máme stalat! Někde to četl."
"Jé, to by bylo milé! Ale jak koukáme, je vás tu hodně..."
"Z toho si nedělejte hlavu, moc místa nezabelete!"
"A bojíme se, abychom nebyli jenom trpěni. Chceme být užiteční!"
"Vždyť jste barevná!"
"A to rodiče ocení?"
"Nevím. Musíme něco vymyslet. Už to mám! Mohla byste být záložky, ty táta požád hledá!"
A tak se Viktorka a Motýlí křídla skamarádily.

“Kájo, pamatuješ, jak nám děda vyprávěl o posledních dnech války?,” ptá se Adam.
“Nepamatuju.”
“... vyprávěl, jak ho máma poslala pro mlíko. Když se vracel, kopal na cestě do kamínků a hrál jako fotbal. Jenže pak chtěl nakopnout nějakej větší šutrák, svezla se mu noha, podvrknul si kotník a praštil sebou o zem. Bandaska mu vylítla z ruky, mlíko pro celou rodinu se rozstříklo všude kolem. Přesně v tu chvíli dopadla kousek od tý cesty první bomba a začal nálet.”
…
“Si říkám, že nebejt toho jednoho šutru, co kvůli němu ležel děda bezpečně na zemi … tak jsme tady, brácha, dneska nebyli….”

Člověče, Pažoute, povídá Horáček, nestýská se ti někdy po lumpárnách? Pažout kývnul, jako že ano, a odešel k Machovým pro sluchátko.
Najednou nad městečkem poletovali dva obrovští motýli, lidi kroutili hlavami a učitel biologie určil, že je to babočka admirál a otakárek fenyklový, no ano. Horáček a Pažout, vzdychla paní Kadrnožková, jako tenkrát Horáčkův táta, ono je to dědičné, chudáci chlapci.
To už chudáci chlapci neslyšeli, byli moc vysoko a lidi byli hrozně maličtí. Nakonec se unavili, usedli na tovární komín, podívali se na sebe a zjistili, že to chvění u žaludku nebude jen závrať.
A odletěli složit křídla domů.

Pomozte Martínkovi - pohlaďte ho dotekem, který nebolí!

Martínek je šestiletý vnuk naší dlouholeté kolegyně, který trpí závažným onemocněním Epidermolysis bullosa congenita - známým pod označením Motýlí křídla. Touto nemocí v České republice více než 360 osob.

Dříve zdravotní pojišťovny nehradily materiál na ošetření těchto pacientů. V současné době již k úhradě dochází, avšak nepokrývá vše nutné . Náklady rodin s pacienty trpícími touto nemocí i tak činí až deset tisíc měsíčně.

Příspěvek by rodina využila právě na nákupy všeho potřebného pro spokojený život Martínka.

Příspěvkem pohladíte po duši. A to je dotyk, kterým nezpůsobíte žádnou bolest.

Kasičky na příspěvky naleznete v sekretariátech.