DMD č. 16. pro 16. 4. 2021. Téma: Motýlí křídla

Matěj odemyká s jedním okem zavřeným, noc k němu nebyla milosrdná. Zarazí se. V archivu se svítí.
Všude leží papíry a vytahané spisy. Za rohem něco šustí. Na špičkách prstů se mu zamihotá oheň, udělá to úplně instinktivně.
Nakoukne za roh, papír vyrazí proti němu, zatřepotá se jako motýlí křídla a snese se k zemi. Oheň s praskáním zhasne.
"Co tady blbneš, kurva?"
Veronika se přehrabuje spisy, hází si je přes rameno. Téměř všechna jejich devítiměsíční práce se mu válí u nohou.
"Kde je ten spis s vodníkem v Srbsku? Nebylo na něm náhodou PBZ?"
"Cože?"
"Poznámka. Právo být zapomenut."

Byl jednou jeden motýl, a ten byl zajímavej tím, že neměl křídla, takže tím pádem nemohl létat. A už se bez těch křídel narodil. Kdybyste se ptali, jak létal? Teda chodil? Normálně. Prostě měl nohy jak stonožka. Musel jíst potravu, jako jí stonožka, protože ke šťávě z květů nemohl dolétnout, takže se taky živil listama. Takže žil jinak než ostatní motýli. Takže žil mezi stonožkami, protože motýli ho nechtěli. Ale zato stonožky se s ním kamarádily, protože si myslely, že je taky stonožka. Byl k nerozeznání od normálních stonožek. Nevím, co budou dělat, až přijdou na to, že není stonožka.

Padl soumrak a obloha se rozzářila tisíci světly. Vévodilo jim Iego. Další část zabíraly bratrské měsíce. Když se diathim zvedli a vyletěli mezi ně, obraz byl úplný. Byla to letecká podívaná, která neměla v galaxii obdoby, balet v oblacích, tanec mezi hvězdami. Rozevláté róby a stejně rozevlátá křídla opalizujících barev tvořila na obloze složité vzory.
„To je úchvatné,“ řekla Gwen.
„To ano. A jak je možný, že je to unese?“ přemítal Berek.
Jedna z diathim se k němu snesla.
„Naše křídla vypadají křehce, ale unesou mnoho. Chceš se se mnou proletět?“

Berek byl nadšený.
„Klucííí! Tohle je lepší, než jetpack!“

„Ty si daj, Geralte, bacha, je jich tam ako múch. Stráže maj fajně kolem na patrolach, tam lehko neprokluzneš. To bys musel mít křídla, bys sa k Melytemu dostal."

„Myslíš jako motýl?" pronesl Marigold, který se z ničeho nic objevil u krámku.
„I take by sa ti hodily, všici by na tebe čučeli, co tam litaš jako chobot a Geralt by zatím prokluznul jako uhoř. Fajny plan, Marigolde, zdravim ťa tu v Eysenlaanu."

„Ono by se to dalo opravdu použít," pronesl zamyšleně Geralt. „Ne, že by tam přiletěl, ale pořádný rozruch by udělat mohl a já bych tam nenápadně prošel."

Každé stvoření může vydržet jen to, co mu bylo dáno. Některé květiny zničí sucho, některé stromy sekera, motýlu zabrání v letu neopatrný dotyk, myši se otráví, kotě se utopí, člověk je krutý. Na to umírá. A není to počátek hříchu, ale důsledek, jako otrávená krev z rány. Protože jsi to učinil, nechť je země prokleta. Lid nečistých rtů poskvrňuje, co přijímá i co dává. A skutečně bychom se museli zničit.
Ale nakonec právě člověk - jedině člověk - v Bohu - jedině v Bohu - mohl vydržet všechno, mohl ustát člověka, takže Jeho krev zemi uzdravila, ta jediná, která nevolá ze země, ale zemi.

Evangeline a Delphine se zrovna vracely domů, když Delphine náhle sevřela sestřino předloktí.
„Podívej, víla!“ sykla tichounce.
Nedaleko od nich šla po ulici drobná žena. Měla tenká, šikmá obočí, špičaté uši a na zádech křehká motýlí křídla. I přes její nepopiratelnou krásu Evangeline přeběhl mráz po zádech.
„Nikdy jsem žádnou živou neviděla,“ šeptala Delphine.
„Jestli ji chytí mimo rezervaci, čeká ji trest smrti.“
Víly byly natolik nebezpečné, že místo do ghett byly vystěhovány do rezervací v divočině. Tam měly svou volnost, ale zároveň je čekaly nejpřísnější tresty, pokud překročily hranice. Protože lidé si uvědomovali, že víly si nikdy nedokáží podrobit.

Ležela v trávě a pozorovala motýla sedícího na květu bodláku. Napřáhla k němu ruku, ale zase ji nesměle stáhla.
Ull si gesta všiml. Obratně zachytil vyplašeného motýla v letu a položil ho do její dlaně.
"Vidíš, pořád žije..."
Na prstech ji šimralo křehké stvoření a u srdce pohled šedivých očí.
"Zkoušel jsi někdy neulovit všechno, co vidíš?" pronesla ledově. Ne, aby ho ranila, nemohla mluvit jinak.
Chtěl říct, že ona pro něj žádná kořist není a nikdy nebyla. Ale nevěděl jak, aby to znělo uvěřitelně.
"Ne."
Lehounce zvedla koutky.
Naděje mezi nimi se třepotavě zachvěla. Ani jeden nedoufali ve víc.

Věra Ivanovna sedí ve stanu, unaveně si protírá oči. Odmalička toužila být umělkyní. Obdivovala baletky i operní pěvkyně. Jenomže kde nic není, ani smrt nebere a komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Kariéru pěvkyně odepsala velmi brzy; sluch postrádala a hlas měla spíše žabí než slavičí. Tanec jí nevydržel o mnoho déle – pokud se baletky podobaly pestrobarevným vířícím motýlům, ona je jako ta žába pozorovala ze země a doufala, že jí křídla ještě dorostou.
Nakonec vystudovala lékařskou fakultu a teď slouží jako mladší plukovní lékařka tady, na tureckém Lemnu. Věra Ivanovna se slabě usměje a začne si tiše broukat.

„Tady je nádherně,“ vykřikla Jana. „Chtělo by to křídla, rozběhla bych se, letěla a tu krásu kolem bych viděla z výšky.“

„Jaká by si madam přála,“ ozvalo se za námi, „ptačí, motýlí či jiná?“

„Fuj, to jsem se lekla,“ cukla sebou tázaná. „Kde ses tu vzal? A k výběru, slušely by mi motýlí, barevný.“

„Jak je libo,“ mávl příchozí rukou a moje slečna se změnila v babočku. „Ještě podepište papíry, pekelná účtárna to požaduje. To je vše.“

„Poslední dotaz,“ ozvala se Jana. „Jak se tohle zařízení sundává?“

„To nevím,“ ozvalo se za námi. „Já je umím jen přičarovat, odčarovat ne.“

Když jsem se ráno probudilo pod rozkvetlou třešní, tak se už nic nezdálo tak hrozné jako večer, když mi bylo špatně a pak když jsem psalo ten dopis. Nematovalo jsem si sice jak jsem se dostalo na tohle místo, ale to mi nevadí.
Rozhlédlo jsem se kolem sebe a nestačilo žasnout, všude spousta moderních věcí, zvláštních lidí, krásných budov i poklidných chrámů nebo zelených parků.
Mělo jsem pocit jako by se ze mě stal motýl, kterého právě jeho pestrobarevná křídla zanesla do ještě pestrobarevnější krajiny, o které si ostatní můžou nechat jen zdát.
Šťastně jsem se rozeběhlo směrem k parku.