DMD č. 18. pro 18. 4. 2021. Téma: Mrtvá schránka

Bob Conelly fascinovaně hleděl před sebe.
-Tá dá dá dá dá-
Ta melodie ho volala. Vysílala poselství, kterému nerozuměl, ale v hloubi duše jej chápal.
-Tá dá dá dá dá-
Už ani nevnímal všechny ty agenty a ozbrojené hlídky a vojáky. Cítil, že musí. Že musí jít. Nemyslel na svou rodinu ani na své přátele.
-Tá dá dá dá-

V lodi se otevřel průchod. Jasné bílé světlo ozářilo vyklizenou betonovou plochu.
Bob vstoupil na palubu.
Vstup se uzavřel, světlo zmizelo. Talíř se vznesl a odlétl pryč.

-

Když Boba za dva měsíce našli, byl jen tělo bez duše s podivnými jizvami.

Steve tušil, že se to jednou stane.

Přesto to nepomáhá.

Chce udělat krok k Tonymu, ale jeho nohy se proměnily v ocel. Tak stojí na místě a hledí, zatímco Tony luskne prsty... a zemře.

Steve chce křičet, prát se, řvát, kopat. Nic z toho neudělá. Polyká své slzy.

Na Tonyho pohřbu vzpomíná na jeho úsměv a dávné polibky, zatímco ostatní pějí chválu na Iron Mana.

Než se Steve vrátí do minulosti, naposledy se zastaví v Tonyho dílně. Jeho brnění, kdysi symbol naděje a života, je nyní jen mrtvá schránka.

Steve ji nechá být a odejde.

Už nikdy se tam nevrátí.

It started with a heartbreak. No. It started when we left Briar. Back then I wished we could just run away together. But that wasn't in our cards.
The first heartbreak came when I had to watch Maud marry Gentleman. After that came several more. When I saw how he treated her. When I saw the bloody sheets. When I saw how Maud was slowly turning into an empty shell.
But that bitch was just acting. Now they are probably happy together wherever they ran with all that money.
I'm just trying to stay sane. But inside, I'm already dead.

Každé prázdniny si nechávali vzkazy v dutině starého stromu. Severuse trpce napadne, jestli letos jejich mrtvá schránka nebude mrtvá úplně.
Všechno je mezi nimi křehčí a napjatější, při listování obyčejnými slovy se občas pořežou o jejich nezvykle ostré hrany. Musejí se vyhýbat tématům, ve kterých jsou jeden druhému najednou cizí.
Vzdaluje se mu a on se tomu nediví, vzdaluje se i sám sobě.
Od poslední hádky spolu dlouho nemluvili.
Sedí na jejich místě u jezera, když mu k nohám doskáče papírová žabka. Zvedne ji a žabka se rozvine do lístku se vzkazem.
„Půjdeme zítra do Prasinek?“

Možná ještě není pozdě.

Už tolikrát jsem šla touhle temnou uličkou a už tolikrát jsem šla koupit nějaké pečivo, jako záminku, dostat se k malému otvoru mezi cihlami. Dnes jsem zase vyšla z malého pekařství a nastrkala dopis do již dobře známé jamky. Každý týden si tady vyměňujeme informace s jinými tajnými agenty. Dnes jsem vyrazila později, už se stmívá. S každou další vteřinou je mi větší zima a celkovému pocitu neprospívá ani nepřestávající mrholení. Když jsem konečně doma, přečtu si dopis, zanechaný na místě mým kolegou a polekaně zalapu po dechu. Stále nemohu odtrhnout oči od vzkazu, napsaném na zmuchlaném papíru: "dostanu tě"

Ledmore. Kdysi živá zemědělská vesnice.
Po vysídlení v devatenáctém století se tu udržela jediná farma.
Nosiči přišli od Ullapoolu a budou mířit doleva, na sever.
Trochu si ale odlehčí.
Poštovní budka slouží novému účelu. Oykel Bridge si objednal přízi na pletení. Výměnou nabídli brambory. Předávací místo zde, přijedou na bryčce.
Patrick otevřel dveře budky.
Byla prázdná.
Nevadí. Přízi tu nechají; brambory by beztak vyzvedávali až na cestě zpátky.
Na zpáteční cestě se ale situace nezměnila. Budka byla stále prázdná, až na tu přízi ovšem.
Patrick udělal zachmuřeně na mapě křížek.
Odmlčela se další vesnice.
Bude to muset nahlásit na policii.

Jak si to představuji, že by to jednou mohlo vypadat:
Kráčíme vlhkým lesem, který voní včerejším deštěm a houbami. Ledňáček se náhle zastaví. Hledí zamyšleně k zemi a mračí se, jak usilovně přemýšlí. Vrátím se k němu.
„Copak to je, táto?“ ozve se blonďatý rozoumek v příliš velkých holínkách. Ukazuje prstíkem do jehličí.
„To je prázdná šnečí ulita.“
„A proč prázdná?“ zvedne modré oči ke mně. „Pan šnek se odstěhoval? Už se mu tady nelíbilo?“
„Pan šnek nejspíš zemřel. A ta ulita tu po něm zůstala.“
„Aha…,“ zamyslí se znovu rozumbrada, „A tati? Zůstane po tobě taky ulita, až umřeš?“

"Skvělý," zalapal po dechu Ben, když se na chvíli zastavili při svém útěku. Stál teď opřený o zeď a těžce oddychoval.
"Co tím myslíš?" funěl úplně stejně o dva roky mladší Jul.
"Támhle vpředu jsem zahlédl vlajku," pokračoval Ben. "Musí tu být obydlená a hlídaná osada."
"Podejte mi dalekohled," vyzval je třetí společník, Zak, který jediný z nich měl fyzičku, a proto se mu ani ruce ani hlas netřásli. Když mu podali dalekohled, vykoukl směrem, který mu ukazoval Ben a prohledával obzor.
A skutečně!
Nad městskou hradbou visela vlajka.
Vlajka ve tvaru člověka.
Jako by toho člověka něco doslova vysálo.

„To oblečení je občas tak nepraktické,“ povzdechla si Paulína. „Zapínání na zádech – jedna by musela mít ruce jako opice, aby to zvládla sama.“
Lydie se tiše zasmála a dál zapínala řadu drobných perleťových knoflíčků na sestřiných šatech. „Ale je to šik, Pauli. Vážně. Člověk by neřekl, kolik elegance poskytne mrtvá schránka nějakého plže. Ty šaty ti opravdu moc sluší, ještě účes…“
„Žádné paví pero!“ ujistila se mladší. Z představy, že půjde s rodiči a panem Krásou na operu jen ona, jí volno nebylo. Sestra měla ovšem pravdu: bylo třeba využít příležitost, a když už se Lydie dokázala tak šikovně vymluvit…

Jejímu synovci byl rok a půl a byl o dost živější dítě než její syn. Nenáviděla to, nenáviděla, že se mu chtě nechtě musí věnovat víc. Všechno odevšad vytahal, neustále někam šplhal a odněkud padal… a dostal se i tam, kam by neměl.
Oněměle ho pozorovala, jak se probírá hromádkou dětských obrázků, psaníček a fotek. Samozřejmě ho musela zaujmout ta jedna jediná.
Dvě smějící se malá děvčata zuřivě mávají na fotografa, doopravdy mávají, ten pohyb nikdy neustává…
Vytrhla fotku dítěti z ruky a spolu s tím ostatním haraburdím ji nastrkala zpátky do šuplíku.
Nenáviděla ty krámy.
Ale vyhodit je nedokázala.