DMD Bonus č. 5 pro 18. 4. 2021.

„Mně se to nelíbí.“
„Já už jsem na tyhle novoty moc starej.“
„Co je jako špatnýho na tom, jak se to dělalo doteď? Proč se furt musí něco měnit?“
„Přijde mi to zbytečný.“
„Já tomu nerozumím, ale rozhodně to odmítám.“
„Mladý kvůli tomu úplně zpohodlní a zapomenou, jak vypadá skutečná práce. Ne, ne, pěkně se držme toho, jak se to dělalo vždycky. My jsme takovýhle vymoženosti neměli, a jsme taky v pohodě.“
Zub smutně sledoval, jak se rada starších rozchází.
Hvězda ho konejšivě objala a políbila.
„Netrap se tím,“ utěšovala ho. „Mně náhodou ten tvůj pěstní klín přijde fakt super.“

Walter a dáma jeho srdce se sunuli k východu. Najednou z chodby po levé straně zaslechl kroky. Nebyl čas se vracet a cpát mrtvolu zpátky do boxu, nehledě na to, že ani vlastní přítomnost na tomto místě neměl jak legálně zdůvodnit. Přidal do kroku, byl téměř venku, když se nalevo rozlétly dveře, ze kterých na něj zírala nepříjemně povědomá ženská a neméně nepříjemně nabušený zřízenec.
"Šmarjá pane Vomáčka, to je von, ten úchyl! Ať neuteče!" Že jim prchá i klientka, jim kupodivu nevadilo.
Walter měl priority zcela jasné. "Zadrž je, ma chérie," křikl, a utíkal, co mu krátké nožky stačily.

„Pane, máte tady poštu," řekl Ianto a podal mu dopis od Alice Thomas se srdcem nakresleným rtěnkou.
Snažil se netvářit nijak a probíral se další poštou.
***

Odpoledne mu donesl Ianto do pracovny kafe a rovnou se chystal odejít.
„Nezajdeme si na večeři nebo do kina po práci?" zeptal se jej Jack, než stihl vyjít ven.
„Nemám čas, pane."
„Dneska má noční službu Toshiko. Co se děje, Ianto?"
„Máte někoho jiného, nechci být ten třetí."
„Myslíš ten dopis? Je v koši. Píše mi už šedesát let. Byli jsme spolu jednou na rande."
„A nestačilo by nahlásit na poště, že tady nebydlíte?"

A jednoho dne slyšel rámus, protože se do toho hradního sklepení navrtali s vrtákem z nějakého dolu a toho ducha málem rozvrtali. Teda oni ho rozvrtali úplně, ale protože to byl duch, on se zase složil jako lego. A když už je řeč o tom legu, musel jsem ho dneska uklízet. A ten vrták už byl napořád zapomenutý, protože ten duch ten vrták s ostatníma duchama zdemoloval. A kdybyste se ptali, kde se tam ti duchové vzali, tak to byli duchové, které ten duch zabil, protože jak už moc dobře víme z prvního dílu, v tom sklepení nikdo nevydržel noc.

Byla rozmrzelá. Chápala to, šla po nich velká a finančně podporovaná skupina LOPAT. Těžko mohli někam vyvěsit: „Sejdeme se tehdy tady, přidejte se.“ Ale takhle nevěděla, jak se s nimi spojit.
Přemýšlela nad větou, která se před ní během hledání občas neočekávaně vynořila. Až budeš zase malá růžička.
Zamyšleně zírala na celistvou mapu Prahy. Co když to nebyl jen nesmyslný začátek říkanky?

O hodinu a půl později vcházela do kavárny U Zlaté růže na Malé Straně. Zamířila rovnou k pokladně.
„Budete si přát?“
„Už jsem malá růžička.“
Ani náznak zaujetí. „Rezervace na jméno ... ?“
Okamžik paniky. Pak řekla pevně: „Josef Beran.“

„Takže tvůj táta sbírá takové ty mudlovské věcičky? Technické vynázely nebo jak se tomu říká?“ tázala se u oběda Angelina.
„Vynálezy,“ opravila ji Hermiona.
„Není to jedno?“ protáhl Ron. „Prostě různá mudlovská udělátka. Nedávno získal přístroj na sušení vlasů. Ale moc nevíme, jak to přesně funguje. Máma si stejně suší vlasy kouzlem.“
„Jmenuje se to fén,“ poučovala Hermiona. „A vůbec se nedivím, že vám nefunguje. Potřebujete k tomu totiž elektřinu. Máte?“
Ron pokrčil rameny a pohlédl na Angelinu, která rovněž pokrčila rameny. „Alia, moje pěstounka, si také myje a suší vlasy kouzlem. To já bych nechtěla. Mám totiž ráda vodu.“

"Ha, Ivan!" zvolal Fanouš od stolu. "Přišel nečekán, nezván..." Když spatřil Ivanův výraz, zarazil se. "Co se děje, vole?"
"Budu se ženit, ty vole," oznámil Ivan pohřebním tónem.
"Ulovili tě na husí játříčka?" zachechtal se Saša.
"Kéž by. Byl jsem donucenej s Líziným otcem, dědou a strejcem pít slivovici."
"A co se stalo?"
"Po dvou flaškách strejc prohlásil, že jsem zkurvenej pražák a jestli si Lízinku nevezmu, zastřelí mě. Což by byla prdel, kdyby na mě pak nevyběh s malorážkou."
Sašovi zaskočilo pivo.
"No, myslím, že jsem dal rekord v horským crossu. Setřás jsem ho někde za ocasem lišky Bystroušky."

Měl jsem bojovat, když už jsem tasil meč. Byl by to směšný boj mezi kulhavcem a jednorukým.
"Slíbil jsem, že ji odvedu k její matce," řekl Králokat.
"Její matka je mrtvá."
"Byl to rytířský slib."
Ohař si odplivl.
Ale Sansa je zastavila.
"Nech ho být," řekla a položila mu ruku na předloktí. "Musím se přihlásit o své dědictví."
Ten večer seděl s panem z Lannisterů u jednoho ohně a měřili se pohledem. Sansa spala v dosahu hřejících plamenů, ale předtím to byla jeho náruč, co jí v noci hřálo. Věděl, že ji neochrání navždy, ale rozhodně neplánoval předhodit ji lvům.

My dva si nelžeme.
Můj strach je jako zvíře, marně bije o mříže mé tváře. Rychle sbírám artefakty, na Markétině tváři krví kreslím ochranu, kterou déšť nesmyje.
Nenechám ho ti ublížit.
Vycházíme do tmy. Dva muži s pochodněmi, jeden nese Markétu. A já, oděná do své moci, zasloužené i ukradené, vybojované i darované.
My se nesoudíme.
Martin chtěl jít též. Odmítla jsem ho. Stojí opodál, strach – o koho? – mísí s prosbou. Měla bych odpustit, zapomenout. Zaslouží si to...
My dva si nelžeme.
Opouštím jeho tvář. Zbrojnoš pokládá děvčátko na promočenou zem před obludným dubem, oteklým mocí.
Nezapomenu. Ale zachráním vás.

Geralt věděl, cítil to v sobě.
Ten člověk, který tu vše zpustošil, si zasluhoval jediné - být navždy zapomenut. Kdokoli jiný, by se rovnou vyřítil na stráže a dokonal dílo pomsty za mrtvou krajinu, za zpustošenou zem, ale on věděl, že čas trestu teprve přijde. Dozraje. Jako duch vklouzl za stan a čekal. Zapomnění si ještě chvíli počká.

Elzee jej pozorovala z vývratu opodál, věděla co cítí, věděla, že má pravdu. Zůstala také.

Ze začátku cesty se ozvaly hlasy, lomození a povyk a za chvíli i kroky přicházejících.

Marigold, uvědomili si oba současně.

Na toho nesmí zapomenout, to je přítel nejvěrnější.