DMD č. 23. pro 23. 4. 2021. Téma: Řetězy svobody

„Jarede, prosím,” dostala ze sebe Sarah mezi jednotlivými vzlyky. Svázaný Ian vedle ní se pořád neprobral. Jared došel k Sarah a dlouze jí pohlédl do očí.
„Proč?” Hlas se mu zlomil. Nedokázal formulovat tu zoufalou otázku, proč zrovna on musí zažívat tolik bolesti. Proč si nezaslouží aspoň trochu štěstí. Otočil se a setřel si z tváře jedinou slzu.
Věděl, že to nemusí udělat. Mohl přestat. Ale cítil, jako by každé jeho rozhodnutí, před které v životě udělal, vedlo neomylně sem, k tomuto okamžiku.
Pořád mohl přestat. Ale už nechtěl.
Sevřel v dlani poloprázdnou krabičku sirek. Pak otevřel kanystr s benzínem.

Vedou učené disputace i zbytečné řeči, ale vznosně se shodují na tom, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Lžou sami sobě. Protože jsme tu my. My, kterým by nejraději veškerou svobodu upřeli.
Naše svobody je nezajímají. Bez rozpaků se nás zbavují a ještě to v rozhovoru dávají k lepšímu. Myslí si, že schopnost nás odhodit je předností, kterou se odlišují od méně dokonalých příslušníků vlastního druhu.
Berou to jako svoji zásluhu. Ó jak se pletou!
Neboť mezi základní práva každého řetězu patří svoboda ve výběru svázaných.
Dáme lidem nespoutanost, když po ní touží.
A ta je zničí!

„Tady mistře, nesu vám kouli."
„Dovnitř, do stanu."
Vstoupili dovnitř a za chvíli zavrzaly židle a cinkly poháry.
Geralt zkušeně prořízl stanové plátno, vklouzl tiše dovnitř a spatřil něco mezi alchymistickou dílnou a čarodějovým bytem. Vnitřek bylo osvětlen čadícími loučemi a magickými lampami.

Mistr pohlédl na opalizující obraz vnitřku koule. Viděl Marigolda zpívajícího u vstupu do údolí. Vrátil se dále v čase a spatřil obraz Marigolda s Geraltem.
„Idiote! Dám tě vsadit do želez! Víš, kdo to je!"
Geralt přiskočil, jeho pěst v ocvočkované rukavici udeřila prcka do spánku. „Jsi osvobozen," pronesl a plynule pokračoval v pohybu k strnulému čaroději.

Geralt ví, že Yennefer jeho přátelé příliš nemusí.

Jsou chvíle, kdy s ní ani on nemůže vyjít. Yennefer se s ním ráda hádá. Uráží ho. Čte mu proti jeho vůli myšlenky. Vyčítá mu přátelství s Triss.

Ale daleko častější jsou okamžiky, které Geraltovi připomínají, proč je rád, že ho jeho přání k Yennefer připoutalo stejně silně jako řetězy.

Když Yennefer mluví o Ciri, má v očích láskyplný pohled a nazývá Ciri dcerou.

Když Yennefer bojuje za své milované.

Když Yennefer Geralta políbí a zašeptá, že ho miluje.

Geralt ví, že je k Yennefer přivázaný řetězy - ale nikdy se necítil svobodněji.

Byl tak blízko. Stačilo trochu natáhnout ruku a mohl se, jak už dlouho toužil, dotknout té nadpozemsky krásné tváře, pročesat zlatavé vlasy, ochutnat měkkoučké plné rty. Mohl udělat cokoli - mladší muž se vyjádřil jasně. Mohl si s ním dělat, co chtěl. Hlavou mu běžely všechny ty myšlenky, kterých měl poslední dobou plnou hlavu a nad kterými se nezřídka začervenal. Měl tolik možností, že ho to paralyzovalo. Nevěděl, jak začít, bál se, že jakmile se pohne, roztříští se tenhle kouzelný okamžik na tisíc kousků a všechno se rozplyne.
Tu se nad ním mladík konečně smiloval a spojil jejich rty v polibku.

Zaváhala a viděla, že si toho všiml. Na chviličku se na sebe dívali a ona zamrkala a náhle neviděla jeho, ale ji. Zelené oči s dlouhými černými řasami.
Její oči.
Možná už je nikdy neuvidím.
Projela jí bolest, která ji svou intenzitou šokovala.
Zamrkala znovu a iluze bledého obličeje orámovaného zrzavými vlasy zmizela a zůstal jen on. Harry. Dítě, které deset let vychovávala jako… jako řetěz, který se jí omotal kolem krku a ona mohla stěží dýchat.
Byl jejím déle než Lilyiným.
Nikdy nebyl její. Nestála o to.
Byl dospělý. Odcházel.
Byla konečně svobodná.
(Tak proč pořád cítila tu tíhu?)

Stál před radnicí, v ruce transparent. Byl aktivista celým svým životem, prosazoval ochranu životního prostředí na každém kroku a to mu bylo jen sedmnáct. Většina jeho okolí ho podporovala a obdivovala, až na ni.
Byla krásná, chytrá a bohatá, povýšena nad všechny chyby i pošetilosti lidí tak moc, že nic jako planeta Země neřešila.
A on byl její obdivovatel, jenže neměl, jak se k ní dostat. Kdyby snad chtěl seznámit se ní, shodil by ze stolu všechnu svou víru v život a životní prostředí. Všechny, kteří na něj spoléhali, by zklamal.
Bylo to hrozné, bojoval za svobodu a nemohl žít.

Železná opona padla, máme svobodu, a tak v rámci finančních možností postupně obrážím dříve zapovězené končiny. A jednou takto vyjíždím na víkend do Benátek na benátskou noc.
Po dopolední prohlídce města a odpoledním výjezdu do nedalekého přímořského letoviska, zjevně motivovaném snahou nalákat turisty na budoucí pobyt, se za soumraku vracíme do Benátek na hlavní atrakci. Benátská noc, to byl především nepřetržitý padesátiminutový přespůlnoční ohňostroj.
Po jeho skončení se vydáváme zpět k autobusu. Paní průvodkyně ví, že by v křivolakých nočních uličkách mohla část turistů poztrácet, pročež zavelí, abychom vytvořili lidský řetěz. Takto všichni za ruce spojeni úspěšně projdeme celými Benátkami.

Svoboda voněla jako mořská sůl, provazy deště a mokrá psí srst.
Svoboda byla cítit jako bolest v kostech, bolest v nohách, bolest v očích, nezvyklých na tak silné světlo.
Svoboda zářila jako nebe plné hvězd, jako světlo Patrona, jako zelené oči.
Svoboda chutnala po krysách, po lesních plodech, po pečených kuřatech.
Svoboda děsila jako zima, jako zlé vzpomínky, jako mozkomorův dech.
Svoboda slibovala setkání se starými přáteli, se starými nepřáteli, s těmi, které zatím nestačil poznat.
Svoboda lákala jako dálky, jako slunce, písek a teplé moře, jako let na křídlech Hipogryfa.

Svoboda nebyla ohnivá whiskey, obrazy předků a Brumbálův řetěz.

Když Brázda s Kulhánkem minuli šatnu a vysmahli na hřiště, zůstal Michal ještě chvilku schovaný. Skoro nedýchal. Krčil se v koutě na lavičce a koukal, jak se v paprscích slunce, pronikajících drátěným pletivem, vznáší prach. Smrdělo to tu. Potem, školní zatuchlinou a ponížením. Tím hlavně.
Brázdův smích - jako když střílíš z kulometu - bylo slyšet z bezpečné dálky. Třeba to dneska zvládne.
Proklouzl chodbou a se srdcem až v krku vyběhl na dvůr.
A tam stála.
Jejich kola.
Inspirace přišla naráz. Dva rychlé škuby za řetěz a pak už jen běžel. S rukama od šmíru. A duší plnou totální, blažený svobody.