Ferda Mravenec

Velectěná paní královno,

dovoluji si Vám nabídnout své služby, neboť disponuji širokým spektrem schopností.

Myslím, že své znalosti, všeobecný rozhled a charakter nejlépe uplatním jako Váš rádce. Pro svou výřečnost a bystrost mohu také působit ve funkci tiskového mluvčího. Určitě nezklamu na pozici učitele Vašich potomků, neboť jsem znám trpělivostí a láskou k dětem. Zcela jistě se osvědčím též coby správce celého království. Prozíravost a získané vzdělání mohu uplatnit jako finanční auditor.

Podotýkám, že jsem také zručný. V případě potřeby mohu zaskočit jako kuchař, údržbář, hodinář či zahradník.

Namísto doporučujících dopisů přikládám životopisné knihy.

Vám navždy oddaný poddaný Ferdinand Mravenec

Ferdo, musíš se přizpůsobit novým pořádkům! Chtěl bys domeček přesně dle tvých představ? Nemůžeš si jen tak najít klidné místečko, ten kus půdy někomu patří, poctivě si ho kup. Beztak v něm nic nebudeš mít zadarmo, tví dřívější kamarádi si za pomoc nechají zaplatit. Peníze hýbou světem, i tím hmyzím.

A co takhle v domečku dělat jiné věci? Práce všeho druhu, to bylo tvoje heslo. Jenže než vyřídíš všechno potřebné k zařízení živnosti, nohy si uběháš. A co teprve ty otravné hygienické normy! Že jsi tam sám? Ale jednou budeš potřebovat pomocníka. A ne aby tě napadlo nepodat daňové přiznání!

„Takže nebojte,“ končil Ferda projev ke shromážděným bezobratlým, „situace je vážná, ale my to zvládneme! Zdravotní péči obstarají naši mravenci…“
„Víme, jak bojovat proti nákaze!“ vpadl Pytlík. „V kině jsem viděl…“
„Hlavní je zachovávat rozestupy a nosit roušky. Ty dobrovolně šijí ploštice, přízi dodávají pavouci.“
„Tohleto mám nosit?“ vyjekla Beruška.
„Budeš jako perská princezna,“ konejšil ji Ferda. „Časem budu vyrábět respirátory, jenom ještě není materiál.“
„Aby bylo dost aspoň roušek,“ zamumlal Zlatohlávek.
„Samozřejmě! Kde nebudou, osobně je tam zavezu!“ vykřikl Pytlík.
Bělásek nedůvěřivě uchopil roušku. „Jak s tímhle budeme cucat šťávu z květů?“
„Detaily dořešíme později. Teď hlavně musíme spolupracovat!“

"Á raz! Á raz! Á dva! Á dva! Á tři! Á tři!"
Všichni pochodují v dokonalých šestistupech, pak se zastaví, ráz naráz, jako jeden.
"Milí spolubojovníci! Dnes přišel ten den!" zahřímá Velitel všech velitelů, Největší z nejmenších, Nejzručnější ze zručných. "Dnes dobudeme poslední val nepřítele, poslední baštu vzdoru! Odměna bude sladká! Teď opakujte po mně:

VÁŠ ODPOR JE MARNÝ! VZDEJTE SE A VYDEJTE SKLENICI S MARMELÁDOU!"

Mravenci se krutě, odhodlaně a s nebezpečnými výrazy v tvářích trousí dírou v podlaze do kuchyně.

Naspeedovaný Ferda ale neví, že jeho dávný nepřítel - člověk - má zbraň ze všech nejmocnější, nejukrutnější a nejzákeřnější.

Biolit.

Jak mu tohle mohli dělat?!
Chtěl přece pro všechny to nejlepší. A nejenom to! Pořád by pracoval, od rána do večera, a nepožadoval za to nic. Jenom radost z povedeného díla. Jenom trochu vděčnosti. A samozřejmě aspoň nějakou snahu!!!
Ale kdepak oni. Přiložit taky ruku k dílu, jen to ne. Pořád ty jejich kyselé výrazy přehlížel, všechno odpouštěl, snažil se dál. Až jednou uslyšel, jak se o něm baví!
„Kdoví, s čím ten otrapa zas přijde.“
„Furt by nás komandoval, mravenečník ho vem!“
To bylo moc. Ferda si okamžitě sbalil ranec a opustil mraveniště. Někde ve světě ho určitě ocení!

Pane Ferdo, jste odborník na práce všeho druhu. Můžete nám říct, na co se v současnosti specializujete?
Na zahradnické práce.
Proč to?
Příroda se právě probouzí a tyto práce jsou velmi žádané.
Vidím, že ovládáte i management. Čtenáře zajímá, zda v tomto oboru existuje nějaké riziko?
Konkurence.
Můžete to konkretizovat?
Zajisté, pan Kozel.
To nechápu. Vždyť se specializuje na výrobu piva.
Kdepak! Slyšel jsem, že má problémy s alkoholismem, takže je Kozel zahradníkem.
A vy? Máte nějaký problém?
Sluníčko.
Protože hodně pálí?
Beruška? Ta jen každého napálí.
Co tím naznačujete?
Svatba nebude.
To je škoda. Děkujeme, pane Ferdo, za rozhovor.

Beruška se nechala pozvat na sladký nektar a přehnala to. Když potom letěla silně pod vlivem, vybourala se a ještě přitom smetla z listu kuklu.
Vážka se řítila vzduchem docela bezohledně, mnohonásobně překročila přijatelnou rychlost, a kdo se jí připletl do cesty, toho nemilosrdně srazila.
Na louce byly během sezóny davy opylovačů. Včely a motýli se předháněli, nikdo nedával přednost v letu, docházelo i ke rvačkám.
Brouk Pytlík se chlubil před malými broučky historkami z kina, napodoboval manévry válečných letadel a smetl přitom dvě vřetenušky.
„Takhle to dál nejde,“ dumal Ferda, zatímco utěšoval fňukající Berušku. „Měli bychom zavést nějaká pravidla.“

Od malička byl jiný. Vše ho zajímalo, o všem přemýšlel. Se svými přibuznými neměl mnoho společného. Byli zemití, ba dalo by se říci přízemní. Šlo jim jen o přežití, jídlo, pití, sex. On byl renesanční typ: vzdělával se, měl fantazii, maloval, vymýšlel vynálezy, zlepšoval svět … Oni byli sotva schopni udělat šišatou kuličku, a to ještě jen někteří.
Někdy přemýšlel, zda-li není cizí, zda-li ho maminka neměla v temnotě kina s někým jiného druhu, snad s některým z hrdinů filmového plátna. Pak ale pohlédl na své krovky a na svá tykadla a byl si definitivně jist, že je brouk. Brouk Pytlík.

Když se Ferdinand ráno vzbudil, byla tam hora. Tyčila se výš, než dohlédl, přesto by přísahal, že tam snad vyrostla přes noc. Strmá, nebezpečná, lákavá.
Další den svolal pár přátel a vydali se horu zdolat. Cesta to byla náročná, nohy se jim bořily a slunce nemilosrdně pálilo.
„Co asi bude nahoře?“ tu otázku nikdo nevyslovil, ale vznášela se mezi nimi jako mýdlová bublina.
A potom to šlo rychle. Poslední klopýtavé kroky, vrchol, padnout na kolena a chvíli hledat ztracený dech.
Náhle Ferdinand zavětřil.
Ochutnal horu.
„Kluci, ta hora je jídlo!“
Ten cukr se mi do mraveniště opravdu vysypal pouze omylem.

Mihla se kolem něho příjemná vůně. Takhle krásně voněla jen Beruška. Zamávala mu barevnými krovkami. Proletěla tak rychle, že ji nestačil pozdravit. Ferda si z dlaní udělal kornoutek a volal: "Beruškóóó!"
Ale Beruška dělala, že neslyší. Bezstarostně letěla přes louku směrem k mokřině.
Ferda za ní utíkal. „Tam je to nebezpečné. Vrať se!“
„Však ty mne zachráníš," chichotala se a slétla na zem. „Hledej mne!“ volala rozjařeně.
„Tamhle se schovám,“ blesklo jí hlavou a utíkala ke sloji. Zadýchaná vběhla dovnitř.
„Co to je za hnus?“ Jsem celá ulepená. Nemůžu se hnout,“ rozčilovala se.
Náhle se setmělo.
To hmyzožravka sklapla zuby.