Deus Machina

"Co to je? Původně v téhle knize nebyly žádné provazy! Ani čarodějnice!" lamentovala Eliška.
"Dejte mi Evino roucho!" vyštěkla ježibaba. "Jako mladá jsem zkoumala žáby. No vidíte, jak to dopadlo! Ani nejlepší módní expert mi nedokázal pomoct! Prý jedině pytel přes hlavu. Teď kuňká v rybníce."
"A co když vám to roucho nevydáme?" ohradil se Adam.
"Budete kuňkat taky! Kde mám lektvar? Vypadl mi! Zatroleně!" nadávala Oldřichova matka.
"Tak nás teď pustíte?" zeptal se drze Jiří.
"Ne, zaletím si uvařit nový. Kvasí pár dní, ale vy tu počkáte!"
V tom se do debaty vložila Anežka: "Tak si to roucho vezměte!"

"Tohle už mě nebaví!" nadávala Eliška.
"Koně jsme nechali v lese, jak jsme utíkali před divočákem. Tak to musíme dojít pěšky!" vysvětloval Jiří.
"Horší je, že nám docházejí zásoby! Bez oběda nikam nejdu!" sakroval Adam.
"Představ si světlo na konci tunelu, pesimisto!" rýpla si Eliška.
"Spíš chleba na konci tunelu."
"Ticho, raději šlapte! Tohle remcání se vážně nedá poslouchat!" vložila se do debaty Anežka.
"To je pravda," podotkl Jiří.
Prásk! Z čistého nebe vyšlehl záblesk. Najednou před nimi stála ošklivá babizna s koštětem. Přes celou skupinu hodila lano, které se samo utáhlo a přivázalo všechny k nejbližšímu stromu.
"Mám vás!"

"Promiňte, ale oni byli vážně rychlí!" běduje Oldřich.
"Hlupáku, je to tím, že ses nesnažil!" hromuje postava zahalená v tmavé látce.
"Vždyť jsme na ně poslali polovinu našich stráží!" ospravedlňuje neúspěch Bublina.
"A není to málo? Měli jste poslat všechny!" zuří postava. "No nic... Co si člověk neudělá sám, to nemá. Především, když ho obklopují samí tupci!"
Postava se otočila a cosi vytáhla z šuplíku.
"Tady je to, lektvar na proměnu v žábu..." pronesla.
Slezla ze stoličky, čímž se zmenšila na polovinu, odhalila bradavičnaté ruce, hvízdla, chytla vystřelené koště, naskočila na něj a vylétla z okna.
Oldřich se zhrozil: "Mami?!"

"Kde jenom ty kytky jsou..." přemýšlel Adam. Bloudili totiž už hodinu po lese, kde stále dokola nacházeli ten samý palouček. Poznali ho podle divného kamene, který tam vždycky jen tak ležel. Ovšem pokaždé když přišli, bylo tam míň a míň kytek.
"Kdybys radši přemýšlel, kudy se dostat z tohohle bludného kruhu!" nadávala Adamovi Anežka. Jiří si mezitím sedl na kámen.
"Kvííík!" ozval se balvan, ze kterého se vyklubalo divočáče zahrabané v bahně.
Všichni vystartovali. Měli proč. Zatímco malý čuník odběhl, přiřítila se jeho maminka.
Z lesa byli pryč do pár minut. Očividně mají divoká prasata lepší orientaci než knižní postavy.

14. 4. 2022/ 1520
Můj milý deníčku, dnešek je vážně zvláštní. Nějak jsem se dostala do své oblíbené knihy. Potkala jsem známé postavy, Jiřího a Anežku. A ještě nějakého Adama. Prý se mu stalo to samé co mě. Rozhodně jsou s ním jen samé problémy. Nemůžu nikomu poradit, protože ten Adam rozvrtal celou časovou linku. Já tu novou s ním neznám, takže všechno, co jsem načetla, je k ničemu. Teď zrovna přežíváme noc v hustém lese. Ráno vyrazíme předat králi roucho Evino. Snad se nám to povede. Pak prý se pokusíme dostat domů, tvrdí Adam. Ale já se nechci vrátit!

Eliška seděla v knihovně a četla si svou oblíbenou knihu. Byla její největší fanynka, takže jí přečetla tolikrát, že by dialogy mohla recitovat nazpaměť. Ovšem tentokrát byla překvapená.
"Co tam dělá nějakej Adam?! Vždyť tam žádná taková postava nebyla! A vůbec, ten děj se ubírá úplně jiným směrem!"
Tohle je nějaké divné. A navíc, dneska kniha nebyla na svém místě. Našla ji jen proto, že byla zřetelně vidět na tom křesle, kde právě sedí. Tohle křeslo tady nikdy nebylo! Knížku si odložila na čtecí stolek připevněný ke křeslu. V tom ji zaujalo velice provokativní červené tlačítko na opěradle.
Déjà vu?

"To byl teda nápad!" nadával Jiří. "Koho napadlo, nechat se od nich naučit svazování tak, že oni svážou nás!"
"Tebe!" zpražila ho Anežka. "Nebýt tohohle nápadu, my bychom už byli na hranici Oldřichova území, roucho Evino v bezpečí, a vojáci by nebyli na cestě pro odměnu za naše zajmutí!"
"Svazovat sice umí, ale chytří nejsou!" utěšoval Adam. "Vždyť vám nechali nože!"
"Skvělé! Mně k němu přivázali ruku!" nadchnul se pro útěk Jiří.
...
"A teď rychle pryč!" strhl si Adam zbytky provazu rukou. "Budeme to muset vzít temným lesem."
"Dobře, hlavně ať jsme v bezpečí před Oldřichem. Jeho matka už čeká."

"To dá ale práci, svázat ty zatrolené vojáky!" nadávala Anežka "To jsi je nemohl zabít?"
"Ty bys radši kopala hrob?" oponoval Jiří.
"Já bych je podřízla, zastřelila, zmlátíla a vykostila!" naštvala se Anežka. "Jako tenhle zatracený uzel! Klatě!"
"Klid, to nebude tak špatné..." chlácholil Adam.
"Vždyť se mi rozvázal už po dvaadvacáté!"
"Musíš ho pořádně utáhnout!" radil ten zatracený zrzavec, kterého svazovali. "Já vám to říkám pořád, akorát mě vždycky praštíte kame- au!"
"Je to hrozná mládež, ani nepřítele svázat neumí!" nadával druhý voják.
"Jestli nesklapnete, vyzkoušíme návrhy mojí sestry!" naštval se Jiří.
"A nemohli bychom se raději svázat sami?"

Všichni tři pozorovali vojáky z poza křoví.
"Jestli se otočí, tak nás uvidí. To křoví není dvakrát husté," sýčkoval polohlasem Jiří.
"Co kdyby ten keř rozkvetl?" spekuloval Adam. "Keříčku, neboj se rozkvést, budeš krásnější!"
"Teď na podzim těžko!" zpražila ho Anežka.
"Za pokus to stálo. Teď se musíme vypořádat se strážemi!" odpověděl Adam.
"Nějak je zneškodnit. Položili si sem lano!" vymýšlel Jiří.
"A co s ním?" pochybovala Anežka.
" Udělám na něm smyčku. Prohodím ho křovím, strážím přímo přes hlavu. Pak smyčku utáhnu, oni spadnou a praští se do hlavy!" vymýšlel trik Jiří.
Pak ho okamžitě bez souhlasu ostatních provedl. Fungoval.

"Takže jeho matka může za to, že nás Oldřich uvěznil!" došlo Adamovi.
"Ano. Poslouchá ji na slovo," přisvědčila Anežka.
"A máme tady ještě jeden velký problém!" došlo Jiřímu. "Uprchli jsme dál, než jsme chtěli."
"A kde je problém? Alespoň nás vojáci nedoženou tak brzy," divil se Adam.
"Jediná bytelná cesta ke králi vede skrz luka, kterými jsme cestou projeli. A teď už to tam určitě prohledávají Oldřichovy stráže."
"Klatě! Jak se tam teď dostaneme?" zanadávala Anežka.
"No... Kdybychom se převlékli jako vojáci..." spekuloval Adam.
"A kde asi ty zbroje seženeme?" zeptal se Jiří.
"Od vojáků. Támhle totiž zrovna tři jedou!"