Deus Machina

"Co tady chceš, mladej?!" houkl na Adama hostinský.
"Váš švagr vás nechává pozdravovat," snažil se znít drsně Adam. Přesto působil spíš dojmem zatoulaného dítěte.
"Fajn. Dáš si pivo?" odpověděl krčmář.
"Ne, žízeň nemám," odpověděl Adam. "Hledám tady..."
"Prince Bajaju!!!" vykřikl kdosi a hystericky se rozesmál.
"Něco na ten způsob," ignoroval ho Adam. Blbci melou hubou, a tichá voda mele břehy. Nemusí se hned poprat. "Šlechtického syna. Jmenuje se Jiří..."
"O tomhle kazikšeftovi nemluv. Jednou se tu ukázal, a od té doby tady furt hlídkuje ponocnej!!!" zarazil ho hostinský.
Adam se rozhodl odejít. Netušil však, že je sledován nízkou zahalenou postavou.

"Eduarde, víš vůbec, že hraješ falešně???" zeptal se otec.
"Lidé to tvrdí..." zamyslel se bard. "Ale já si to nemyslím. Podle mě jen nemají vkus."
"Ještě jsem neslyšel, že by se někomu líbila. A celkem pochybuji, že nikdo nemá hudební sluch."
"Nedoceňují mé experimentální tóny. Jednou mne lidé uvidí jako obra, na jehož ramenou bude stát novodobá hudba."
"A to ta hudba také vždy vyplaší celý les?"
"To se stalo jednou. Asi jsem měl začít jemnějším tónem, aby se zvířata nelekla."
"A to se lekly i všechny ty předměty, které tvá hudba prý zničila?"
"Ty prostě nevydrží trochu hlasitější hudby!!!"

Adam, Eduard a otec stáli před velmi pochybným podnikem. Včera totiž vážně neusnuli, takže dorazili k cíli už dnes večer. Teď se rozhodovali, kdo půjde dovnitř vyzvídat informace o rytířových dětech.
"Já ne," prohlásil šlechtic. "Slad má děsně silné retenční schopnosti. Neodlepil bych se od piva a na děti bych zapomněl."
"Musíš tam sám, Adame." pokrčil rameny Eduard. "Já bych tam mohl potkat někoho, komu jsem už hrál."
Adam se nadechl, otevřel dveře a vkročil do krčmy.
Skrčil se před letícím džbánem, vyhnul se ruce, která ho chtěla zatáhnout do hospodské rvačky a s pocitem předčasného vítězství zamířil k hostinskému.

"To není možný!!!" zabědoval Adam. "V celém lese snad není ani jedno zvíře."
"Slyšel jsem, že zvířata milují hudbu," zauvažoval Eduard a zlehka brnknul na jednu strunu.
Nastal chaos. Zpod všech kořenů se vyřítily lišky a jezevci. Z houštin vyskočili srnci a jeleni. Adama povalila prchající černá ovce, očividně zatoulaná. K nebesům se vznesla bílá vrána, následovaná asi tisícem dalších ptáků.
Když si Adam setřel z očí zbytky spadlého hnízda, uviděl své přátele se pomalu zvedat z trávy.
"Myslím, že můžeme pokračovat v cestě," prohlásil Eduard. "Pro dnešek už nemám na zvěřinu chuť. A pochybuji, že po tomhle vůbec usneme!"

"Tady by to šlo," prohlásil Adam. "Jen je tu děsně štiplavá tráva."
"Tak vylez z toho mraveniště!" houkl bard.
"Tady je to celkem pohodlné," zkoumal otec Jiřího a Anežky jakousi díru v zemi.
Adam si k ní přičichl: "Tam nespím! Spaní v medvědí noře může způsobit zážitky neslučitelné se životem!"
"Touhle dobou už ji medvěd nepoužívá, ten ji má jen na zimní spánek," oponoval rytíř.
"Ale puch je to stejně hrozný," přidal se k Adamovi troubadůr. "Přespíme pod širým nebem, třeba tady na mýtince. Mimochodem, kdo vzal s sebou nějakou večeři???"
"Asi nikdo," konstatoval Adam. "Budeme si ji muset ulovit."

Adam s bardem kráčeli úzkou polní cestou. V tom se ale zpoza kopce vynořila známá postava v brnění.
"Nejste vy otec Jiřího a Anežky?" vyhrkl Adam.
"Ano, jsem to já," odvětil rytíř.
"Myslel jsem, že jezdíte na koni," znejistěl Adam.
"Jezdil jsem. Ale pak jsem ho někde uvázal a zapomněl jsem kde," vysvětloval otec. "Ale ty děti mi teď dělají vrásky. Člověk jim dává všechnu svou lásku a péči, a oni mu ji ani trochu neopětují. Jen dělají problémy. Krále provdali za čarodějnici, spálili roucho a pohrozili lesovraždou. Nebo tak něco, já si ty hrozné zvěsti radši ani pořádně nepamatuju."

"Pane hostinský, namaloval byste nám mapu kraje? Nejsem místní, moc se tu nevyznám," poprosil Adam, když vyrážel z hostince.
"Jistě!" nadchnul se hostinský a vytáhl plánek blízkého města.
"Tady má hostinec můj švagr," zakroužkoval jeden domek, "tam to doporučuju, skvělý podnik."
Pak zaškrtal pár jiných domků: "Těchto míst se vyvarujte. Tam má hospody konkurence, samí šibalové a podvodníci."
"Spíš namalujte větší území, hlavně hvozdy a bažiny. Nebo nějakou hodně zapadlou sluj. Prostě ta místa, kde se budou schovávat Jiří a Anežka," upřesnil Adam.
"Takže skrýše darebáků, kapsářů a hrdlořezů?" zamyslel se hostinský. "Tak to bude tady, u toho mého švagra!"

Z jakého dřeva je vyrobena Eduardova loutna?
A) bukového B) dubového C) ebenového D) modřínového

Který stařecký problém má otec Jiřího a Anežky?
A) krátkozrakost B) impotenci C) sklerózu D) koktání

Čím je ozbrojen bůh ze stroje?
A) zlatým mečem B) teflonovou pánví C) velikonoční pomlázkou D) růžovou motyčkou

Deus Machina vypadá jako...
A) křeslo B) umyvadlo C) je neviditelná D) automobil

V co vás může proměnit Oldřichova matka?
A) v macaráta B) v žábu C) v gekona D) v myš

Jakou schopnost má roucho Evino?
A) zkrášlí ženu, co ho nosí B) zneviditelní vás C) vyléčí vás D) žádnou

Adam s bardem usínali v hostinském pokoji. Vtom ale zahřmělo a uprostřed místnosti se objevila průsvitná postava.
"Jsem svobodný duch Boulemír a přišel jsem vás strašit," prohlásila nadšeně.
"Co znamená to svobodný?" zajímalo Adama.
"Běžní duchové straší v domě jeho obyvatele, dokud se neodstěhují. Ale svobodní duchové se v nějakém hostinci přilepí na cestovatele, a provází je, dokud se nevrátí domů," vysvětlil duch.
"Určitě to chceš?" zeptal se Adam, "Já jsem z jiného světa."
Eduard se přidal: "Já se narodil v kočovném divadle. To se kvůli mě rozpadlo. Doslova. Dodnes tam najdete prkna z maringotek. Tahle práce ti zůstane navždy!"

"Eduarde, mám skvělý nápad!" řekl Adam, "Vyrazíme spolu na cestu. Já přemůžu Jiřího a Anežku a ty o tom složíš píseň!"
"Blázníš? Ani nápad! Inter arma silent Musae, ve válce mlčí můzy!" vymlouval se bard.
"Tohle není válka, jen normální hrdinský čin," utěšoval ho Adam.
"Tak teda dobrá," souhlasil troubadůr.
Adam si mnul ruce. Také nebyl zrovna bojovník, ale to mu nevadilo. Spíš než přeprat chtěl zkusit své kamarády přemluvit, aby mu pomohli proti tomu, kdo má tohle zmatení vzpomínek na starosti. Ale barda potřebovat bude. Kdyby se cokoliv pokazilo, vždycky je lepší mít po ruce nějaké zbraně hromadného ničení.