DMD č. 7 pro 7. 4. 2022. Téma: Místa kde se nechceš probudit

Otevřel oči do tmy. V místnosti vládla tma, zaslechl akorát zavření dveří.
To snad ne, tápal tam, kde tušil východ. Zaklel, nohou zavadil o drátek na zemi. Hodil sebou na zem.
Z odkrytých otvorů ve stěně vyšlehly plameny.
Zvedl se na nohy, když oheň ustal.
Musím být opatrnější. Vzali mi paklíče i další vybavení. Co má tohle být? Snaha oddělat si cechmistra? Ať to spískal kdokoliv, bude trpět, rudé oči se zablýskly.
Vyšel na chodbu. Teď teprve viděl, že nepřišel jen o hračičky, ale i o oblečení. Zůstal v trenkách.
„Na tomhle místě jsem se fakt nechtěl probudit,“ zaskučel zoufale.

Jen se tak tloukla odněkud nikam, jako by hledala místo, kde by mohla usnout a už se neprobudit. Dlouho ty myšlenky zaháněla jako hejno much ze zpocené tváře, ale vyvstávaly stále bzučivěji. A ty prášky ve stole, od něhož tak docela neztratila klíč…
Jak tak stoupala po tmě po schodech – nerada na chodbě rozsvěcela –, věděla, že dnes večer ten klíč náhodou najde. Bzukot zesílil tak, že skoro přestala vnímat okolní zvuky.
A pak se s kýmsi prudce srazila. Na chodbě ve tmě…
„Promiňte, nenapadlo by mě, že si někdo taky nerozsvěcí!“
Někdy právě v temnotě narazí člověk na spřízněnou duši.

"Příště, až dostanu tak blbý nápad, tak mi ho vymluv!" obořil se Osorkon na překvapeného archeologa. "Co tak čučíš? Vyveď mě ven!" oprašoval ze sebe poslední zbytky písku a brouků.
Když si Osorkon všiml, že je jeho nový sluha nepoužitelný, sebral mu baterku a vydal se do temné chodby. Minul nefuknční mimozemské zařízení na ovládání lidské mysli a dorazil k teleportačnímu výtahu. Zmáčkl tlačítko a vylezl u zadku Sfingy.
"Určitě se shodneme," začal Psusennes. "Že sarkofágy nejsou zrovna místa, kde se chceš probudit."
"Pravda, ale musím přiznat, že vlastnit soukromý pokoj je lepší, než žít v ubikacích na hromadném hřbitově."

Sledoval zpovzdálí skutečně podivnou skupinu mudlů. Právě se probouzeli a nevypadali ani trochu šťastně. Čemuž se nedivil – spali na pláži těsně nad hranou přílivu, na už od pohledu nepohodlné podlážce sešněrované z různě silných kmínků. Místo střechy pár palmových listů, které déšť spíš cedily, než zachytávaly.

Rozhodl se, že se s nimi přátelit nechce, takže se přeměnil a jako Tichošlápek se spokojeně stočil do klubíčka a pozoroval vycházející slunce. Usnul, ale záhy ho probudila hádka těch záhadných lidiček.

„Je to pes. Nemůžeme jíst psy!“
„V pravidlech je, že můžeme sníst všechno, co tu roste a žije.“

Čas na změnu místa!

Z bezvědomí ho vytrhlo zabušení, posměvačný výkřik a štěkavý smích. Byl sám ve tmě. Když se pokusil pohnout rukama i nohama, narazil na dřevěné stěny. Pohřbili mě? Ne, bouchali na bednu, nejsem pod zemí. Všemi silami se opřel do horní desky, mlátil a kopal, řval a prosil, hrdlo se mu svíralo úzkostí, nemohl křičet, když nemohl dýchat. Já tady umřu. Vyhrkly mu slzy. Chcípnu tady jako pes. Proč?!

„Nešlapejte mi tady!“ zahučel školník Filch na skupinu svazáků.
„A co s tím uděláš?“ vystoupil kupředu vůdce tlupy. „Co s tím uděláš, motácká svině?“
Odpovědět nestačil, něčí kletba ho poslala k zemi.

Jako správně zastydlé puberťačce se mi doteď stává, že se probouzím na místech, kde jsem rozhodně nechtěla být.

Mezi TOP místa patří:
- sklep (když se pohádáte ve 3 ráno s přítelem a po dramatickém odchodu nemáte kam jít)
- byt Roberta Rosenberga (fuj; naštěstí ve vší počestnosti)
- v Rock café pod barem
- kancelář Jana Hamáčka v Lidovém domě. Taky ve vší počestnosti (alespoň co se týče toho Hamáčka).

Ale ten pravý zážitek je probudit se na odlišných místech, než jste usnuli. Přináší to zvláštní pocit vzrušení, tajemna. Mně se to stalo. Z usnutí v gay baru jsem se probudila v cirkuse.

Když byla malá, vubec bratra neznala. Po té, co se "vrátil", jí Kryštof vyprávěl o svém dětství. O tom, co s ním většinu rán dělal otec, zatímco ona dlabala krupicovou kaši. Nevyčítal jí nic, ale jeho strach se příběh po příběhu přesouval do Aleniných žil, tepen a srdce. Jednou řekl, že se doma vždycky ze všeho nejvíc bál probuzení.
Alena měla pevně zavřené oči. Zaklapla víčka jakmile zahlédla lomené oblouky a píšťaly varhan. Věděla, kde je, a věděla, že by měla mít strach. Bát se usnout i probudit. Místo toho se ale po strašně dlouhé době cítila v naprostém bezpečí.

Ne že by malá Bonifacia vyloženě spala, ale hlava jí zhasnula. Jako by nebyla její, jenom balvan mezi rameny, který se pohupoval jako na vodě.
Obklopovala ji zelená. Velmi dobrá barva a bylo jí hodně. Dost na to, aby ji skryla před těmi lidmi, kteří přišli k jejich domu a začali trhat tatínkovy pomeranče. A pak začali vraždit.
Ona ale uměla rychle utíkat i s balvany místo hlavy.
Netušila jako dlouho ten sen nesen trval, ale když vyšla z džungle a opatrně se přikradla domů – tedy k tomu, co z něj zbylo –, bylo jasné, že je jediná, kdo se probudil.

Existovala místa, kde se člověk nechtěl probudit.

Jim Kirk si to uvědomil v okamžiku, když se probral v cele, do půl těla nahý... a se Spockem.

"Ale ne, už zase!" zasténal Jim.

"Jsi v pořádku, Jime?"

Spock vypadal klidně. Jak jinak.

"Jasně. Jen teď musíme vymyslet, jak se odsud dostat."

"Podařilo se mi vyslat nouzový signál, zatímco jsi odpočíval. Nyní jen musíme vyčkat příchodu posádky."

"Ale co budeme dělat mezitím...?" Jim se usmál. "Už to mám."

Spock zezelenal. "Jime, nejsem si jistý, že tohle je vhodné místo..."

Slova ho opustila, když ho Jim políbil.

Nakonec nebylo špatné se tam probudit.

Noc, která se táhne až k ránu. Trochu se pije, hodně tančí, nikdy bys nečekala, že tohle bude tvůj život, nikdy jsi netoužila, ale teď... Piknik v Riegráčích, láhev vína, kolující joint, pak cesta k někomu domů, křesla nestačí, sedáš si za zem. Jsi střízlivá, nedala sis nic, ale sama máš problém tomu uvěřit. Jestli žiju, chci žít dál, jestli sním, nechci se probudit. Ne tady, ne teď.
Schovaná v rohu, nikdo si tě nevšímá, najednou dotyk na rameni, nabídnutá sklenka. Pohled z očí do očí, nejsi neviditelná, víš?
Zachumláš se do deky, zpod přivřených víček sleduješ, tichá, smířená, naživu.