DMD č. 7 pro 7. 4. 2022. Téma: Místa kde se nechceš probudit

"Další pivo si už radši nedám, nerad bych se probudil v zamčeném lokále pod stolem," prohlásí Lev.
"Bez obav, před zavřením Méďa každého vymete," reaguje Jimram.
"Taky by ses mohl probudit na konečné nočního busu, ještěže chodíme domů pěšky," uvažuje Tadeáš.
"A kdyby sis ustlal v kontejneru, můžeš se probudit na smetišti," fantazíruje Jimram.
"To už je lepší probudit se v nějaké dámské ložnici, viď, Jimrame," nadhodí Tadeáš.
"Dej pokoj, dnes už dávám přednost teplu rodinného krbu!"
"Dobře děláš," naváže Lev. "Já mu dávám přednost též, čímž jsi mi připomněl moje rozhodnutí nedávat si další. A proto tedy: Méďo, platím!"

Esciel se probudila a chvilku jí trvalo, než si uvědomila, kde je. Pod skalním převisem, necelý den cesty od Abailu. Včera tu zastavili, aby si koně potmě na úzkých horských stezkách nezlámali nohy. Už tak nešťastná zvířata hnali jako šílení.
Protože Laol zmizel.
Cadhla jim toho moc neřekla, chlapec šel s Escielinou matkou na trh a tam se zatoulal. Nikdo si ničeho nevšiml.
Esciel přemýšlela, kde se asi dnes probudil Laol. Jestli se vůbec probudil…
Zkontrolovala nůž u pasu. Ten, kdo sáhl na jejího syna se jednou probudí v její moci, a pak si bude přát, aby byl kdekoliv jinde.

Gellert zahodil aktovku a zhroutil se na gauč. Ani si nesundal sako.
"Vypadáš hrozně," konstatoval Albus.
"Ten barák je naprosto šílený!" vyhrkl Gellert. "Nechápu, co mě to napadlo, že tam přespím, než mi přijdou na prohlídku další zájemci."
"Chápu," řekl Albus a postavil na čaj. "Jsou místa, kde se nechceš probudit."
"Na tomhle místě se nemůžeš probudit, protože tam nedokážeš usnout! Vypil jsem půl láhve whisky a stejně mě ti poďělaní poltergeisti nenechali zahmouřit oko."
"Takže myslíš, že je to neprodejné?"
Gellert si zapálil doutník a jakoby mimochodem utrousil: "Už je to prodané."
"A kdo to, proboha, koupil?"
"Nějací Adamsovi."

Draco si uměl představit celou řadu postelí, ve kterých se nechce probudit.
První byla bezesporu postel Blaise Zabiniho, kterou už prošlo nepřeberné množství bytostí všech pohlaví, ras a tvarů.

V dalších dvou už se ke své smůle jednou probudil.
Postel Pansy Parkinsonové (Draco se pokusil pláchnout hned po aktu, ale Pansy se kolem něj obtočila jako chobotnice).
A postel Nevilla Longbotoma, což bylo prostě tak trapné, že už o tom nebudeme ani mluvit.

Jediná postel, ve které by se Draco v současné době probudit CHTĚL, patřila samozřejmě Harrymu Potterovi. Bylo načase konečně si to přiznat a něco s tím udělat.

Aleša prekvapilo, že sa prebudil. Myslel si, že urobil všetko preto, aby sa mu to už nestalo. Ale zrejme to nevyšlo. Prebudil ho divný zvuk. Akoby niekoľko ľudí zaklopalo naraz na dvere. A znova. Akoby niečo klopalo na dvere. A tie dvere boli pár centimetrov pred ním. Otvoril oči, ale nič sa nezmenilo. Bol v absolútnej tme. Pokúsil sa zdvihnúť ruku, ale na niečo narazila. Pred ním bola doska. Zvuk sa zmenil. Už to nebolo klopanie. Niečo na dosku žuchlo. Niečo veľké. Cítil, ako sa doska pred ním prehla. Ale zatiaľ drží. Došlo mu, kde je. S úľavou si vydýchol.

Čas: šest ráno, jemné odbíjení kukaček. Místo: milovaná fara. Scéna: zmaten z tíživého snu.
V noci ho navštívil ďábel – snědl mu všechny hostie, vypil víno, z rukou sebral Bibli, z košile kolárek. Ochromil ho svými čáry, dlouhé hodiny se nad ním skláněl, vysával mu krev, drtil kosti.
Hodoval na něm.
Hrozný sen.

Pod peřinou se ho dotkla teplá kopyta. Ne kopyta, nohy. Ten dotyk uvedl do pohybu něco většího – vedle něj se protáhlo mužské tělo, žebra na plochém hrudníku zvlněná jako krajina na Kyjovsku.

Otec Vladimír, žaludek hrůzou vzbouřený, z postele vyskočil jako by to nebylo lůžko, ale sirnaté předpeklí.

Francouzský herold Montjoy se proklubává ze sítě spánku. V ráně na boku tepe, hlava se motá, ale ano, je vzhůru. Jen zpočátku nechápe kde.
Postel, krb, stůl, nějaký muž...
O vteřinu později Montjoy pozná anglického krále.
Sakra, sakra, co tady dělám? A hlavně, co jsem tu dělal v noci?!
Mapa, otázky, teplo z krbu a dál už nic.
Při svatém Ludvíkovi, snad jsem tady neomdlel! Francouzi se dost znemožnili v bitvě, nemusím k tomu přispívat svojí slabostí.
Rachocení koleček v heroldově hlavě přitáhne pozornost muže u stolu.
Otočí se, usměje a Montjoy pochopí, že se chce probouzet už jedině takhle.

Často se stává, že někdo v tramvaji usne a probere se na konečné. Komu se to nepřihodilo, ať hodí lítačkou.
Pak záleží, kdo vás na tu konečnou dovezl. Jsou řidiči, kteří si za léta praxe vypěstovali alergii na spáče i nepříliš vybrané způsoby. Ve dvě ráno fakt nechcete skončit na Lehovci s kličkou vraženou do ramene.
No a pak je tu Arnošt.
Alkoholové delirium přetne vejpůl randál zvonce. O podlahu dunivě třeskne špička tága. Cestující pohlédnuvší do divoké, zarostlé tváře dvoumetrového tramvajáka prchá, div si nepoláme hnáty na schodech.
„Ještě batůžek, panáčku!“ krákorá Arnošt. „Ne? Tak já ti ho pohlídám.“

„Máš nějaké místo, kde by ses fakt nechtěl probudit?“ zeptá se mě kámoš.
„Na záchytce, odvykačce, uprostřed moře nebo na hřbitově. A nechlastej na to, bude ti potom blbě,“ napomenu ho.
„Mám to pod kontrolou,“ zívne a lokne si vodky, „a chce se mi spát,“ položí si hlavu na stůl.
„Měli bychom to tu uklidit,“ řeknu, ale nakonec usneme oba. Všechen alkohol a trávu necháme na stole.
Když jsem říkal, že bych se nechtěl probudit na záchytce, teď si zase myslím, že by to bylo nebe.
Protože když se probudím a zvednu hlavu ze stolu, stojí vedle mě moje mamka.

„Dobré ráno, plukovníku,“ ozval se palubní počítač.
Plukovníkova hibernační komora se otevřela a on udělal nejistý krok ven. První krok za padesát let. Pohyboval se ztuha, každý jeho pohyb bolel. Rozespale se došoural ke křeslu.
„Ahoj, počítači,“ řekl unaveně. „Jak jsme na tom?“
„Loď je v pořádku a do cíle zbývá několik hodin cesty. Jediný problém se týká hibernační komory.“
„Cože?“ zvedl plukovník prudce hlavu, až ho bodlo za krkem.
„Hibernace bohužel nebyla úspěšná, šlo jen o umělý spánek. Je vám biologicky pětasedmdesát let.“
Plukovník se podíval dolů na své třesoucí se stařecké ruce.
„Prosím, ať se probudím!“ pomyslel si.