DMD č. 7 pro 7. 4. 2022. Téma: Místa kde se nechceš probudit

Není nic lepšího než usnout u maminky na prsou. Voní mlíčkem a taky trochu únavou. Nejčastěji spím pevně přisátý. Nechci se pouštět. A když už se pustím, chci zůstat u ní. Cítit její dech. Vůni. Občas si mě na hruď přivine do dlouhého pruhu látky. Někdy hřeje. Jindy hladí jako tisíce kočičích kožíšků. Kolébá mě na vlnách jistoty. Usínám. Tep srdce je mi ukolébavkou. Někdy pomalý. Ťuk. Ťuk. Jindy rychlejší. Ťukťukťuk. Vždy důvěrně známý.
Spím.

Kde jsem se to probudil? Mžourám na bílé zdi. Chladná místnost. Velké okno.
“Můžete ho svlékat.”
Doktorka. Zrada! To si vypijete! Tři. Dva. Jedna…
“UÁÁÁÁÁÁÁÁ!”

Hluboká představivost s sebou nese prokletí, až neskutečně živé sny. Všechno vidíte tak jasně, jako byste se toho skutečně dotkli. Probuzení přináší úlevu, ale jen proto, že hrůza zůstala v útrobách snového světa, čeká na příležitost.

Opuštěné pláně, zatuchlé chodby zapomenutých klášterů, vojenský zákop. Jen malý výčet míst, kde se nechceš probudit. Neznámé postavy, cizí jazyky. Ta slovíčka ti mnohdy uvíznou v paměti, už nikdy je nezapomeneš.

Ve snovém světě platí pravidla dravců. Knižní postavy nejsou tak vřelé, jako když hltáš očima písmenka. Zaprodanci se nezmění mávnutím kouzelného proutku. Nemůžeš věřit nikomu. A co si odneseš do reality… je skutečné…

"Přemýšlím, kdo by mohl být vrah," řekla slečna Marplová.
"Já si myslím, že se to stejně ukáže," odpověděl jí Nelson.
"Hlavně nenápadně. Protože se pak můžeme probudit na místech, na kterých rozhodně nechceme, jako rakev, anebo v místě, kde není ve skříni čaj. To by bylo možná ještě horší," řekla Nelsonovi slečna Marplová.

***

CRRRRRR...
"U telefonu Marplová. Cože? Další vražda? No dobře. Jedu tam."

***

"Kdo je oběť?" zeptala se slečna Marplová.
"Služebná pana Ratatouillea," odpověděl Nelson.
"Podezřelí?"
"Ti samí."
"Moment. Čtvrtý podezřelý byl u mě doma. Na 15 minut jsem opustila byt. Ten by to nestihl do klubu a zpátky."

"Ahoj Marku, co mi neseš?" zeptal se Daniel von Drak mladšího kolegy, který čekal přede dveřmi školního depozitáře.
"Sebe a slohovky na opravu," usmál se trochu plaše Marek P.
"A mne!" ozval se od schodiště Jaroslav L. Ten se neusmíval. Do kolegova království to byla tři patra.
"Jaké téma?" ptal se Jaroslav, když s Markem následovali Daniela do jeho kabinetu.
"Místo, kde bych se nechtěl probudit, líčení," odpověděl kolega.
"Kolik jich psalo o sbírkách?" zajímalo Daniela.
"Čtyři."
"Jenom?!" Správce školního depozitáře se zatvářil dotčeně.
"Zřejmě existují i jiná místa, kde se není dobré probouzet," řekl Jaroslav, načež se Daniel ušklíbl.

Zdál se mi dost děsivý sen. Spala jsem v něm a jen jsem se modlila, aby jsem se tam neprobudila.
V tom snu jsem viděla vždy záblesk místnosti a potom sebe jak v ní spím. Po nějaké době, která mi přišla jako věčnost se místnost změnila. Byla jsem v sedmi místnostech a probudila jsem se ve třech. Pokaždé jsem viděla jen záblesk místnosti, která byla pokaždé tak hrozná, že bych ji nikdy nechtěla vidět doopravdy. Ale to bylo ještě nic oproti těm třem, ve kterých jsem se probudila. Po probuzení jsem se v nich procházela a byly to místnosti smrti...

Tělo znavené, mysl ztěžklá nekončícím proudem nekonečných řešení.
Neodbytné myšlenky se točí pořád dokola...
kdybych... mohla jsem... měla jsem říct..."
Neodpočaté ráno.
Nedospaná se snažím udržet pozornost a sledovat dění okolo.
Usmívat se a pokyvovat hlavou na nesmyslné řeči.
Večer padnout do postele, zakrýt hlavu peřinou a spát, spát dlouze...

Kde to? Co je to za místo? Proč...
Ten pokoj, ty obrazy na zdi vypadají jako... jako u nás...
Ten zvláštní stav, kdy jediná myšlenka je, že tohle je REALITA a můj vlastní život byl jen sen, který odešel tam...
"Já chci domů!"

A pak pomalu, pomaloučku, přichází probuzení.
Doma.

“Rozsviť, já na tu kliku kouknu,” nabídla Jindřiška.
“Uáááááááááááá!”
“Co je zas tohle?”
“Švábííííííííí!”
“Tady už nebudu! Jdu do auta!”
“Nejdeš, děvče,” pronesla Anna, kliku v ruce. “Druhá půlka vypadla, ven se nedostanem.”
“Jindřiško?” na technicky nejzdatnější kamarádku se upřely tři páry prosebných očí.
“Milá děvčata,” rozhodila jmenovaná bezradně rukama. “Říkaly jste: berte jen to nejnutnější. Nářadí je v autě.”
“Co budeme dělat?”
Marta ukázala na okno. “Svážem prostěradla a utečem!”
“Do vodního příkopu?”

Zbytek noci strávily na stole.
Ráno přivolaný hoteliér našel v pokoji čtyři fúrie a spoustu pozabíjených švábů.
Vypitý minibar velkoryse přehlédl, ale slevu na ubytování nedal.