Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
V redakci Lidových novin nastala jedna z těch chvil, kdy pobíhání lidí, šum a zápach tiskařské černi výjimečně nepřipomínaly chaos. Tři z redaktorů se skláněli nad knihou Pravdivé vypsání mnoha příběhů ze života hmyzu, rostlin, ptáků, ryb a zvířat a žasli.
"Tohle asi..." zkusil nějak začít Hokr.
"Nepůjde?" dokončil Bass.
"Ledaže..." ozval se zbytečně směle ten třetí. "No, ledaže bych to přepsal. Nebo překreskil. Pokud tedy pořád platí, že tím cílime na děti a mládež."
Zadumané ticho.
"A to bys zvládl, Ondro?"
"Snad ano, ostatně jeden ilustrovaný příběh už mi před lety Pestrý svět vydal. Mohli bychom mu říkat Ferda."
Na vrcholu opuštěné kaple odpočívaly Trpasličí mechanismy. Až příliš složité. Nebývale staré. Pokryté rzí a letitým prachem.
Aby se dostal ke zvonu, musel odsunout skříň s palicí. Ještě předtím bylo zapotřebí odmontovat jištění u podlahy. Zevnitř. V cestě mu bránila ozubená kola a potrubí.
Rozebíral tedy úplně vše, co se jen dalo.
Každý sebemenší šroubek. Každý převod.
Strašlivě nadával.
Hromada odhozeného kovu rostla.
Náhle konečně pohnul odolávající skříní. S ní se nešťastně uvolnil i čep držící zvon.
Spadl na podlahu. Ta se propadla. Zvon si razil cestu patry až do přízemí.
,,Mám to!" Zavolal Laif.
Zhrozená Isaia vykoukla zpoza rohu.
U tohoto tématu by tohle povolání rozhodně nemělo chybět!
„Tak sleduj, synku. Shrábneš celý vršek a pořádně ho proseješ. Co propadá na šátek, vezmeš, a přeneseš tady do toho roští.“
Kluk přikývl.
„A necháš je pracovat. My zatím půjdeme dál.“
Na malém ostrůvku, mezitím mravenci pilně znovu ukrývali kukly do chabého zbytku roští. Marně. Brabenář se po chvíli vrátil, křoví znovu vytřepal a jejich poklady – kukly – smetl do připraveného pytle. Kluk plošinku zametl (kruhový vodní příkop s malým ostrůvkem si s tátou připravili už dříve), nachystal nové roští a z šátku vysypali další várku mravenců i s vajíčky.
Večer všechny posbírané kukly vysypou do sušárny.
Letos bude tržba dobrá.
Brabenáři. Dnes už zaniklé řemeslo. Sbírali mravenčí kukly, sušili je a prodávali jako ptačí krmení. Nebo také jako lék. Udrželo se dlouho, v Dolním Rakousku snad až do šedesátých let minulého století, kdy bylo z ekologických důvodů zakázáno.
Vzniklo zřejmě v době, kdy se do módy dostal chov zpěvných i ozdobných ptáků v klecích. Jen třeba Mozartova rodina vlastnila kanárky, sýkorky, červenky a pěnice. A na jednom z rodinných dochovaných účtů se objevují i mravenčí kukly.
Brabenář rozkryl mraveniště, shrábl horní část, tu prosel a zakryl šátkem nebo křovím. Mravenci znovu poschovávali vajíčka do úkrytů, odtud je pak brabenář vytřepal do pytle a doma usušil.
Dvakrát do roka se pak setkal s obchodníkem s ptačím krmením, kterému svůj poklad prodal.
V dvacátých letech minulého století vydělával brabenář lépe než například zedník.
Za den nasbíral až kolem pěti kilogramů vajíček.
V šedesátých letech brabenáři uváděli, že si za výtěžek z jednoho léta mohli koupit televizor. Až do sedmdesátých let dvacátého století si některé rakouské rodiny nechávaly dovolenou na léto, aby si na kuklách řádně přivydělaly…
Sbírání si různě ulehčovali, třebas si natírali ruce bezinkovou šťávou, jejíž vůně mravence odpuzovala.
Zdroj: Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři, aneb čím se živili naši předkové, M. Vieser, I. Schautz
Sledování práce se nejlépe provozovalo s plným žaludkem. Nejlépe se pozorovala práce mravenčí. Ledňáček seděl na nízké větvi a dohlížel na to, aby se žádný z mravenců nepolámal.
Drobní tvorečkové se komíhali sem a tam, přenášeli tu lístek, tu jehličí. Nožky jim kmitaly, tykadla nevigovala o sto šest. Vzduch v trávě byl prosycen onou neviditelnou vůní, kterou se spolu dorozumívali.
Ledňáček cítil, že se blíží déšť, a všiml si, mravenčí pohyb ještě zrychlil. Přesto v něm bylo cosi uklidňujícího.
Ukolébán rybkami nepostřehl, kdy přiletěla teta Žlutá. Než stihl písknout, aby malé pracanty varovat, vystrčila svůj mlsný jazyk a začala hodovat.
Tak zase trochu poposkočíme v čase (jestli to tak bude pokračovat, tak co téma skočíme o rok dál...).
Povinnosti s narozením syna nezmizely. Sean často opouštěl Antares, aby splnil úkoly uložené králem. Po posledním ho při návratu čekal šok. Samuelova matka byla v jeho nepřítomnosti vykázána.
Sean zuřil. Snažil se zjistit, kam odešla. Vyslechl veškeré služebnictvo. Projel celé panství. Přesto nedokázal nic zjistit.
"Chováš se, jako bys tu couru miloval," pronesl znechuceně jeho otec.
"Neměl jsi právo mého syna okrást o matku!" odsekl Sean.
"Zařídil jsem mu kojnou. Hlady neumře. Víc po mně nemůžeš chtít," odpověděl mu klidně Sage.
"Musíš litovat, že nemám legitimního potomka. Jinak by ses zbavil i Samuela."
Nejdůležitější je zachytit pohled. Ostatní je dílem okamžiku.
Zapomeň.
Nic podivného jsi neviděl.
Patříme sem.
Normálně jsme přišli.
Byli jsme tu už včera.
Jsme ti povědomí.
Sehraně mažeme překvapení, zahlazujeme rozčilení, konejšíme úlek. Posléze pomalu uděláme pár kroků, zabočíme za první stan.
Ti, kteří nás potkávají teď, už vidí jen dva chlápky, dítě a psa. Nezvyklé, ale v táboře potkáte kde koho.
Taky kde co.
Vypasené noční můry.
Pavoučí jezdce.
Fourarie.
Křídlatce.
V očích lidí se zrcadlí únava, odevzdanost.
Válka je jejich život. Lepší neznají.
„Najdeme spojku,“ sykne Gonny. „Pomůžeme. Nestíhají.“
Když obhlédnu tábor, nedivím se.
To bude na dlouho.
Doufám, že tam ta mravenčí práce je vidět dostatečně. V podstatě je hned na začátku, a pak je čeká další, až najdou spojku... Tak snad to bude OK.
Večerní cvičení zaměstnalo ruce. Ale nálada v podpalubí se nezměnila přes noc.
“Povídám, že tahle plavba je stejně prokletá,” brblal pod vousy lodník Hooper. Bradbury byl jeho kamarád.
“Nemel nesmysly,” obořil se na něj střelmistr Robson.
“A co chudák Jack?”
“Sám seš prokletej, mezuláne! A budeš ještě víc, jestli nezavřeš klapačku!”
Už už se hrnul, že to s kverulantem vyřídí ručně.
“Co je to tu za kravál!”
Zahřímal Benjamin Milton. Ani mu nepřeskočil hlas. “Robsone, aspoň vy byste mohl mít rozum.”
Pryč byla doba, kdy byl sotva opeřené kuře. Roky poctivé práce a učení, nesly ovoce. Z dítěte rostl námořník.
Zkracování. Brble. Navíc mi došlo, že moje databáze postav, lodí a atd. nebyla tak sto let aktualizovaná. Měla bych s tím něco udělat. To bude taky mravenčí práce. A jestli si i další nápady budou žít vlastním životem, jako tenhle, jsem vážně zvědavá, kam vlastně doplujou. Letos mi to vážně nejde. Myšlenky roztěkaný. Soustředění nula.
Tak trochu na první dobrou, protože večer možná už nebudou nápady ani energie.
Znuděný prázdnotou motýlích salónů, znechucený měšťáckou omezeností a sobectvím hovniválů a cvrčků, zděšený krutostí dravého hmyzu a úplně zhnusený bezchrarakterností parazita, obrátil se poutník k mravencům. Tady našel konečně útěchu: poctivou práci a pospolitost. Žádné velikášství, žádná sebestřednost, každý na svém místě a pilně se činí ve prospěch všech.
Ráz dva, ráz dva! Jak ten kolektivní stroj dobře šlape...
Mravenci? Jen součástky, samy nezajímavé, nucené k činnosti, bez vlastních zájmů, jen kvůli povelům, jen kvůli celku...
A nahoře ti, co rozumí nejlépe obecnému blahu. Všichni jsou si rovni, jenom někdo velí a někdo maká. Jen ať práce běží. Ráz dva.
Jak jsi krásná! Dívám se do tvé tváře a pořád se nemohu vynadívat. Tak bílá a čistá, jako okvětní plátky růže. Pod dotykem prstů cítím její hladký povrch.
A co teprve hloubka tvých očí, velkých a široce rozevřených. Pod nimi lícní kosti, které dávají tvé tváři nezaměnitelný výraz. Ten bych si nespletl s žádným jiným.
Zuby, to je něco, co také nelze nechat bez povšimnutí. Pravidelné, mléčně bílé, bez jediné chybičky, jasně září v tvém úsměvu.
Jsi stále se mnou a navždy budeš. To vím ode dne, kdy jsem tvou hlavu zahrabal do mraveniště a pak vytáhl tuhle úchvatnou lebku.
