DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2022. Téma: Povinná postava - Zosobnění

Říká se, že když jsem unavená, i na vola si sednu. No to fakt málokdy. Často přeji připraveným. Ale raději na to nesázejte. Jsem ženská vrtkavá. Hráči se ke mně modlí, dobrodruzi na mě spoléhají, to se mi moc líbí. Někdy vás vyslyším, většinou navnadím, mihnu se kolem vás a pak vám uteču. A svou přízní poctím někoho jiného. Kašlu na to, jestli si mě zasloužíte nebo ne. Vybírám si podle momentální nálady. Jsem třpitivý přelud po kterém všichni touží, ale nikdo mě nemá jistou. Miluji talismany a rituály a v duhových šatech tančím na minovém poli. Jsem vaše Štěstěna.

Mířil do šaten, když ji uviděl vycházet ze dveří JIPky. Černě oděnou, na kost vyzáblou, smrtelně bledou a vyzývavě nalíčenou. Kosu tahala snad jen pro to klišé.
„Už zase?“ zavrčel Sirius. „Myslím, že jsme si to docela nedávno vyjasnili – nikam nejdu!“
„Ty ne,“ zapředla hrdelním hlasem, jímž sametově protékalo nebezpečí. „Pan Tofty odchází. Pane Tofty, pohněte, nemám na práci jenom vás!“ houkla do dveří, za kterými zmateně postával Blackův dopolední pacient.
„Á, tady jsi,“ usmál se Edward a zamířil k Siriusovi. „Platí ta večeře?“
Když Sirius zaznamenal, jak Smrti toužebně zaplály oči, varovně zdvihl ukazovák.
„Zkus to a zabiju tě!“

No tohle? Já ho tady vysvobodím z pekla, a on si jen tak odejde? Takhle teda ne! Když selhal Eduard, musím povolat někoho jiného! Zosobnění věrnosti a příkladnosti. Co třeba...
"Jakpak se asi mají moje děti na cestách..." přemýšlel starší urostlý muž. "Pročpak jsem je do toho světa vlastně posílal?"
"Přece aby předaly roucho Evino králi! Jenže ho místo toho dali nějaké čarodějnici a šli dělat pasti na zahradníky!" připomenul dvorní věštec.
"Aha, to musím napravit! Měl bych okamžitě vyrazit za... Jak se vlastně jmenují?"
"Jiří a Anežka! Ten chlap je spíš zosobněním sklerózy, šéfe!" odplivl si věštec a zmizel.

"Pane komisaři, máte tu návštěvu," řekl komisaři jeden z policistů. Komisař Laurence mu odpověděl: "Tak ji pusťte dovnitř." Marlene si četla módní časopis. Do kanceláře vešla osoba v šatičkách a baretu a s kosou v ruce. Komisař Laurence se zeptal, aniž by se na osobu podíval: "Kdo jste?"
Osoba odpověděla: "Jsem Smrt."
Komisaře to nějak moc nepřekvapilo, tak se zeptal: "Co potřebujete?"
Smrt odpověděla: "Je málo vražd, jsem zvědava, co s tím uděláte."
Komisař jí odpověděl: "Děláme toho co nejvíc. Oběti vrahů umírají a vrahy šoupeme pod gilotinu. Víc už opravdu udělat nemůžeme."
Smrt se otočila a nasupeně odkráčela ven.

"Ty brďo!" pípaly andulky.
"Tohle je snad zosobnění rovnováhy!" užasla maminka.
"Chodil tak vysoko bez jištění!"
"To víte, když to budete cvičit, také můžete být zosobnění rovnováhy.
Já to dělám už pět let, začínal jsem ve dvaceti cm a s žíněnkama. Teď jsem se dopracoval na tři metry bez žíněnek."
"To chci zkusit!" zařval jsem.
Zkoušel jsem chodit po provaze a celkem mi to šlo.
"No tak vidíš, chlapče, když budeš trénovat tak budeš taky jednou zosobnění rovnováhy."
"A nemůže se mi něco stát?"
"No, jednou jsem si zlomil nohu. Ale nevzdal jsem se a šel si za svým snem."

Dívala se na bezduché tělo před sebou. Býval to mladý muž, ale vrásky v jeho obličeji připomínaly spíše starce. Hovořily o obrovské únavě.

Ale nejen to. Úsměv na jeho rtech byl zářným příkladem toho, jak by byl býval mohl žít, kdyby se neocitl zde. Kdyby neskočil z útesu, protože neviděl žádné jiné východisko.

Bylo to opravdu smutné, že ho svět dohnal k ní. Vždycky ho ráda sledovala. Tak plného života a energie. I v těch nejhorších chvílích.

Pak se rozhodla. Nenechá ho zemřít. Wei Wuxian si zaslouží druhou šanci. Ještě nenadešel jeho čas.

„Živote, můj milý bratře, vyslyš moje přání!“

Do místnosti vnikl první sluneční paprsek. Mladý muž se neklidně zavrtěl na loži.
„Vašíčku, počkej, než domyju schody...“
Kokrhá kohout.
„Vašíčku, nesu ti kousek holouběte, otec biskup dnes nevečeřel doma...“
Zakašlání odvedle.
„Jsi to nejdražší, co mám,“ slyší muž známý, kdysi milovaný hlas.
Odmítá otevřít oči. Zůstat ve snu, neprobouzet se… Maminko…
Pěkná maminka, zaznívají rušivá slova. Kdo tě odvedl k Silvestrovi?
Nad lůžkem stojí dvě mlžné postavy. Stejnou rychlostí, jako se zmenšuje Stesk, roste Zloba.
„Nemohla jsem jinak,“ proniká hustou mlhou tichý hlas maminky.
Vzadu se drží za ruce druhé dvě. Potrhané, zablácené. Víra a Odpuštění. Nikdy se nevzdají.

Říkají o mne, že jsem krutá. Není to tak docela pravda. I já trpím. Mně samotné je ze mne zima. Zebou mi nohy a mráz se nestydatě vtírá pod lehoučké šaty. Stěží skrývám drkotání zubů. Špatně vidím. To z jiskřícího sněhu jsem téměř oslepla.

A je to právě sníh, do kterého se zachumlá krajina jako do peřiny. Sníh, který izoluje. Sníh, který obsahuje životodárnou vláhu. Sníh, který sypu z rukávu.

Nejsem krutá. Je mi líto všech zmrzlých květin a tvorů. Čím déle žiju, tím je jich více. Smutné, že?
Ale řekněte sami, chtěli byste dobrovolně zemřít dřív, než je nutné?

Ženství vkráčelo, rovnou ve funkci. Blonďatá hříva, zuby vybělené, v řasách falešné diamanty, prsa darem od manžela, mini velikosti stuhy, push up spoďáry.
Ženské ve sborovně Ženstvím nenadšené. Závist? Zčásti, ne zcela. Ženství zástupkyní ředitelky, leč písmem nevládne, povinnosti nezvládá.
„Šest hrubek v plánu práce,“ hlásí Veronika.
„Nepřišla do hodiny,“ zlobí se Dana.
„Při hospitaci hraje na mobilu,“ diví se Ema.
„Kdes včera?“ ptají se den po Velké nálední kalamitě.
„Nešlo vyjet z garáže,“ pípne Ženství.
Marta, šedesát let, deset kilometrů pěšky v pohorkách, jen odfrkne.
Ženství zůstalo pár roků.
Děti ji milovaly, děvčátkům princeznou, chlapcům, malým mužům, prvním pokušením.

Další oběť. Před zrcadlem, u stolu, u otevřené skříně. To je jedno. Stačí jen zašeptat do ucha.
„Podívej se na sebe.”
„Kdyby tě viděli tví kamarádi jíst, byli by znechucení.”
„Tohle jsi snědla? Žertuješ? Padej cvičit. Nebo prst do krku.”
„Do toho se dávno nevejdeš. Nechutné.”
„To, že ti je zima, je výhra. Stejně padání vlasů. Točení hlavy vždy, když vstaneš.”
„Chceš být navždycky sama? Jestli mě neposlechneš, tak budeš.”
„Chci ti jen pomoct.”
A nešťastná dušička se schoulí do naoko přátelského a ochranitelského, ale ve skutečnosti destruktivního a mrazivého objetí.
Štíhlá dokonalá žena se usmívá. Má ji v hrsti.