DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2022. Téma: Povinná postava - Zosobnění

Netrpělivě postává na rohu ulice a čeká na tu, která jí předá moc, voní bílou kávou a babiččinými buchtami, když ji lehce líbne na tvář. Pak jde městem, pomalu a líně, zlatí den, zvoní v tramvajích, miminko v kočárku polechtá a sama se zasměje. Popostrčí milence na zastávce, prohřeje vodu na koupališti, a pak už jen je: v tajícím eskymu, v rozteklém asfaltu, ve spánku beze snů...
Když později uvidí přicházet frajírka bez košile, s cigaretkou a smyslným úsměvem, pobaveně se rozesměje, a pak se nechá obejmout.
A Horké letní odpoledne tančí s Žhavou nocí smyslné tango nad prejzovými střechami.

Nastoupil mu do tramvaje společně s hromadou vylitých pařmenů na Přístavišti. Vilém se chvíli utěšoval představou, že s nimi i vystoupí. Třeba na Palačáku, nebo nejpozději na Strossu. Vágus par excellence. Roztekl se mu po zadní lavici jako přezrálý camembert. To, co měl na sobě, už ani zdánlivě nepřipomínalo oblečení, zato puch – ten zřetelně připomínal něco, co byste raději z paměti vymazali.
Dovezl ho až na Kobylisy.
„Tak vystupujeme! Konečná!“
„Ha, mladej švec myslí, že mě vodsud dostane! Tůdle!“ zabublal chlap. „Já s tebou dneska zatahuju!“
„Poslyšte, kdo si jako myslíte, že jste?“
„Kekel, zobáku! A tohle je moje místo!“

„Sousedka má nový přeliv. A jak v něm omládla,“ šeptám jí do ucha. Nemám čas sledovat její reakci, zpozoruju další příležitost.
„Ten panák odnaproti si má už zase nový fáro. Kdepak na to asi bere, co? No z platu na to určitě nenašetřil,“ napovím poněkud natvrdlému strejci středních let.
„Ta tvoje švagrová se všude vytahuje, že pojede v létě do Egypta. S odřenýma ušima prolezla čtyři vobecný, Egypt by ani nenašla na mapě, ale bude si válet šunky u moře,“ popichuju úřednici z berňáku.
Mám spoustu práce, jen letmo zahlédnu svůj odraz ve výkladní skříni. Má zelená barva nádherně září.

Pařím jak Řím a Paříž dohromady, tak se ani nedivim, když po ránu stádo slonů v kebuli a na hrbu kočka zvíci gorily.
„Dej si vale, balvane,“ houknu na ni, když pod její vahou nemohu ani vstát, „potřebuju onam!“
Jen hvízdne a dál se drží jak klíště. Jak nějakej Sisyfos, co von, spíš Atlás!, zvednu svý břemeno. Klídek, snažím se zachovat chladnou hlavu, když v zrcadle vidím, že mi na zádech fakt visí živá metráková matróna.
Čert aby spral takovou Káču!
Dám kávu a kuřecí bujón, že třeba ubude.
„Marná snaha,“ zaskřehotá mi do ucha, „já nejsem kocovina, ale vina!“

Sledovala je z povzdálí a zlehka se usmívala. Jak jsou stejné a přesto jsou každá jiná!
Ta první mě vidí v sochách, obrazech, stavbách a knihách.
Pro tu druhou jsou mým ztělesněním třeba nádherně naaranžované ravioli, vůně jiskřivého vína a barevné obrázky v kuchařských knihách.
Ta s těmi tiziánovými vlasy mě vidí v nich. A v účesech žen okolo, hlavně v těch, které sama vytvořila.
A tahle poslední mě chodí hledat do přírody. Na zelené pastviny plné spokojených zdravých zvířat.

Mám tisíce podob a tisíce tváří, ale pořád jsem to já. Vidí mě každý, kdo mě vidět chce.
Jsem Krása.

Pomalým tryskem měří svět. Pořád stejně rychle, pořád stejně pomalu. Ryba, ryba, chaluha, žoužel. Milujte se a množte se, ať je vás víc, ať je vás moc, ať je vás nejvíc. Je všude a není nikde a – Co je tam dole? Nakloní se, zamžourá. Holka? Žije? Tam? Ano!!! Honem dolů, kam zatím nesměl, nebo jen nakrátko, ale – Holka je sama? Ne, ne, ne, takhle ne! Zamračí se a začne se činit – nápad sem, nápad tam – A jsou tu zvířata, pořád, všude, hlučí a hemží a množí se. A Život se směje, tak to má rád, tak se mu to líbí.

I šel mladík v neděli do kostela a proti sobě uviděl starou ženu. Shrbená, s černým hávem a kosou klopýtala po prašné cestě.
"Kampak, paninko, kampak?" zeptal se. "Do kostela nejdete?"
"Inu, pracovat musím. Dříve jsem na koni jezdila, s mečem se oháněla... Ale časy se mění."
Mladík se podivil. Stařenka na koni a s mečem?
"Teď musím kosou kosit. Pole jsou zatím prázdná, ale brzy nebudou, nebudou."
Mladík pohlédl na pole, plné zlatého obilí.
"Straší vám ve věži, babičko?" odpověděl jí.
"Kdepak, panáčku. Pro tebe jsem si prvého přišla," usmála se Smrt.
A tak přišel mor do Českých zemí...

Určitě jsem jim chyběl. Dlouho mne neviděli. Naposledy před sedmi... , nene před deseti léty.
To byli nadšení.
Cože? Nebyli? Jak to můžeš vyslovit.
Vždyť jsem se postaral o všechno.
Cože? Naráz? Skoro zruinovali?
Ale, prosím tě, nevymýšlej si.
Ano. Museli koupit novou pračku, ale ta původní byla brak.
Cože po třech létech? No však říkám, brak.
A lednici, kotel, studnu vyčistit... Však chtěli čistou vodu.
Cože? Tu mají? No dobře, tak jen vyměnit čerpadlo, ale šlape.
Vlastně teď moc ne, co?
A kotel...
A střechu.
Že se zdražuje? Za to já nemohu.
Ale jsou zdraví a to je důležité, ne.

Zabloudil jsem v mlze, do míst kde pevnou cestu abys pohledal, s většinou stromů mrtvých.
Z vody se vynořila veliká hlava podobná starému elfu s mrtvolnou kůží a bělostnými dlouhými vlasy, tlamou nestvůrně širokou a plnou špičáků.
Tělo jako složené z tlejících černých kmenů, ruce třikrát ohebné a prsty jak pavoučí nohy, místo dlaní další tlamy.
Vztyčil se do nejméně pětimetrové výše.
"Kdo jsi?" vykoktal jsem.
"Říkají mi Starověch. Utišíš můj věčný hlad."
"Ušetř mne, prosím, ó vládče bažiny!" lkal jsem.
"Nejsem vládce, já jsem bažina!"
Více jsem nečekal a teleportoval se co nejdále. Přišel jsem o koně i zásoby.

Dáma v bílém, pleti ocelově šedé, vstala ze svého místa v koutě a shlédla na dvě těla choulící se k sobě.
Usmála se.

Zvykla si, i když nerada, že ji Lan XiChen odložil. Zatímco stála nehybná na svém místě, její druh ve zbrani odpočíval na komodě vedle ní. Truchlili.

Překvapilo ji proto, když jí z ničeho nic vzal s sebou ven, zatímco Hensheng nechal bez povšimnutí.
Stýskalo se jí.

Tiše došla ke dveřím.

"Shuoye...?" oslovil ji XiChen. Už to bylo léta, kdy ji tak viděl.
Ohlédla se.

"Budeš znovu litovat, jestli něco nezměníš," zašeptala, "neotevře se ti, zůstaneš-li uzavřený ty."