DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2022. Téma: Povinná postava - Zosobnění

Děláš, jako bys byla ráda, že jsem tě naposledy navštívila před rokem. Vždyť já jsem výsada. Pocta. To, co tě udržuje naživu déle.
Vždycky tvrdíš, že jsem protivná, ale jediná protivka jsi vždycky jenom ty, a to dokonce mnohem dřív, než skutečně přijdu na návštěvu.
Není super sežrat půl kila čokolády, steak si dát bez ostychu rare a večer stáhnout sedmičku merlotu?
Jako jo, uznávám, že mi to občas trochu ujede, ale tak ty rány do podbřišku se dají přežít. Všechny ženský ty moje kopance přežily.
No ták, už sakra nekoj, já tě potřebuju vidět. Jsem přece tvoje kámoška Perioda.

Jen kdyby se císař Rufolf alespoň trochu víc zajímal o skutečnou vědu, pomyslela si žena v obnošených šatech a vykročila k domovu. Cestou přemýšlela o posledních nápadech, které dnes s Keplerem probírali. Jenže, jak si smutně uvědomila, žádný okamžitý zisk z toho nebude.

Před domem se obě potkaly. Její sestra, krásná, nastrojená v přepychových šatech, držela v ruce dva nadité měšce svého dnešního výdělku. Podívala se na ni, a napůl s pochopením, napůl s výčitkou jí jeden měšec podala.

"Co jen by sis beze mě počala, sestřičko?"

Astronomie neřekla nic, jen doufala, že jednou, v budoucnu, svou sestru Astrologii překoná.

Jsou tři. Aleksandr, Olena a Pochybnost s láskou vypěstovaná Milicí, která nikdy zcela neodešla.
„Co když je jiná možnost?” ptá se neslyšně Pochybnost.
Kdyby byla, kdo by chtěl stvořit… tohle?
„Jak zvládáš život ty, zcela bez magie?” zeptá se Pochybnost a tentokrát má Aleksandrův hlas.
Nic nevidí. Zastírací kouzlo funguje i na něj. Pochybnost se zavrtí na židli.
„Rozhodně lépe než ty,” odpoví Olena ostře. „Dohodnout se s tebou po dobrém asi nepůjde, že?”
„Větší nesmysl jsem ještě neslyšela,” zívne neslyšně Pochybnost.
„Černá magie mě drží při životě. Bez ní zemřu.”
„S ní taky.”
Ohnivý záchvěv.
„Tady se prát nebudeme.”

„Koukej, co jsi způsobilo!" osopila se Tramvaj na Zpoždění celá brunátná.
„Já?" urazilo se Zpoždění. „Snad ona!"
Bouračka obloukem odplivla vyražený zub. „Na mě nekoukej," protáhla. „Jestli chceš někoho obviňovat, obviňuj Nepozornost."
„Cože?" trhla sebou Nepozornost. „O čem to mluvíte? Snad ne o mně?"
„Jistěže o tobě," procedilo Zranění. „Kdybys tu... auvajs... nebyla, nebylo bych tu... auvajs... ani já."
„Mě přivedl ten," hájila se Nepozornost, „Facebook."
„Protože tě lajkuju!" zazubil se Facebook. „Lidičky, vidíte tohle? Zjevení! Záhadné postavy všude!"
„Jako přímo přede mnou," zavrčelo Auto.
Personifikace kráčela městem a za ní houstnul dav.
Město i Dav v něm byly taky.

Na Antares toho roku přijela návštěva. Ta mladá dívka v pastelově zelených šatech, kterou však nikdo nespatřil, měla na každého dobrý vliv.

Stačilo, aby pohodila vlasy, a do místnosti zavála pohoda.
Tu a tam předstírala zakopnutí a drcnutím svého těla přistrčila Seana či Violu do náručí toho druhého.
Než hodlala odejít, pohladila Violu po břiše.

Ve dveřích se setkala se svým bratrem - hubeným mladíkem v potrhaném obleku.
Tiše ho prosila, aby nevcházel.
Vysvětlil jí, že musí. Nechal se však přemluvit, aby přišel o pár let později.

Dívka se otočila a zadívala oknem na rodinu, která bude alespoň pár let šťastná.

Dneska se musím překonat. Támhle tomu blbounovi se vysere na rameno holub, když konečně osloví tu holčinu, co na ní denně zírá cestou ze školy. Ta paní, která mě minula, očekává dneska odpoledne tchyni a chce ji ohromit bábovkou. Upeče ji i poslepu, ale dneska ji spálí. V metru do mě strčil dědek. Při kýchnutí mu vyletěly zuby. Na přechodu mě minula tři auta. Jedno píchne. Jedno ťukne lampu. V jednom zůstanou zabouchnuté klíčky. Jo a ten sporťák, co tak spěchal, pojede hodinu za traktorem.
A nyní mě omluvte, jdu volat lidem, co vlezli do vany. Ostatně, jsem strýček Murphy.

Diář vypadal, že drží pohromadě jen silou vůle; byl naditý k prasknutí nejrůznějšími záložkami, různobarevně trčícími do všech směrů.
Povzdechlo si, nalistovalo 22. duben, zaostřilo na záložku růžové barvy a sáhlo po telefonu. Notně pomlácená Nokia 3510 vydávala při mačkání tlačítek charakteristické trůtání.
"Haló, sourozenče? Hlásím se s vývojem ohledně Rezáče... jo, dneska prohrál v kartách celou výplatu, takže s tou jeho slečnou máš zelenou. A podej mi další inzerát, můj dnešní společník spadnul do kanálu a zlomil si nohu. Dobře víš, že samo vyrazit nemůžu..."
Neštěstí si promnulo oči a odložilo telefon. Ta nesmyslná pravidla mu byl čert dlužný.

Cítila se mocná. A měla mimořádně hnusnou povahu, takže si to dost užívala. Teď kupříkladu vychutnávala pohled na toho muže. Nevypadal dobře. Měl nejistý krok, byl zelený jako špatně obarvené plátno a koutky se mu stáčely dolů. Když ji míjel, pocítila pokušení nastavit mu nohu, ale pak ji napadlo, jestli to přece jen není trochu moc.
Muž, vedený její silou jako loutka, konečně popřel roky evoluce, poklekl a odevzdal jí k nohám celý oběd, večeři, i těch pár panáků mezi tím. Rutinně smetla ze špičky boty natrávenou krevetku a udělala si v notesu čárku.
Byla to koneckonců pěkná svině.
Kocovina.