DMD č. 22. pro 22. 4. 2022. Téma: Jako fénix z popela

Přinesla jsem si z města tašku plnou vůní. Je v ní čerstvě namletá káva a bochník voňavého chleba a nový šampon s kokosovým mlékem a cihlička henny v pestrobarevném obalu. Je pátek večer, ale slunce dosud visí vysoko a do oken se mi linou hlasy. Na dvoře kvetou růžové a fialové tulipány. Trochu mě bolí hlava, znamení jara a hysterického imunitního systému.
Ukrojím si krajíček chleba. Sedím a nacpávám se, uvnitř hlavy příjemné mrtvo. Snad kdybych si hlavu zase zažehla hennovými plameny, probrala by se k životu a ožila jako fénix z popela...
Nechám únavu, ať mě přikryje jako peřina.

Hlava rodiny našla Konstantina zkoprnělého pod schody, i odvedla ho nahoru do studovny, nalila mu čaj a nabídla alkohol a kuřivo.
„Děkuji, zůstanu u čaje.“
„Také bych zůstal. Mám tu jen velmi špatný španělský likér a doutníky jsou tuším navlhlé,“ osvětlil omluvně chabou hostitelskou situaci. „Nesete dokumenty?“
„Jistě!“ Kvapně odložil thé. „Omlouvám se za zdržení, chtěl jsem nejprve kondolovat vaší paní.“
„To je od vás laskavé,“ odpověděl pan Sternbach. „Bude to trvat, ale nakonec zase povstane jako fénix z popela...“
Konstantin němě zíral, nejist si etiketou v otázce bájného ptactva.
„To nic,“ mávl rukou. „Opravdu vám nenabídnu likér ani doutník?“

Mezi běžnou populací se vyskytují skřivani – některými obdivovaná, jinými zlořečená ranní ptáčata, která si myslí, že doskáčou nejdál, když vstanou s rozbřeskem a do postele zapadnou se sluncem; a sovy – u přátel a milenců oblíbený druh, u zaměstnavatele zpravidla tolik ne, jejich biorytmus jim nedovoluje fungovat před devátou dopoledne a usínat před půlnocí.
V tomto kontextu je tramvaják bájným fénixem, jehož cyklus zemdlení a následného procitnutí řídí turnusový harmonogram – rozpis služeb střídající ranní s odpoledními, nočními a dělenými způsobem evokujícím sérii složitých zaklínadel z oblasti nekromancie. Nutno dodat, že tyto temné čáry fungují – sotva padnul na hubu, už zase vstává.

Vždy tu byla pro něj. Od začátku až do samého konce. Mnohokrát chtěl po ní příliš mnoho. Mnohokrát riskoval její život spolu s jeho. I když se snažil ji chránit, ne vždy mohl zabránit jejímu zranění. Byla jeho věrnou společnicí na dalekých cestách. Jeho oporou v nejtemnějších chvílích. Statečná a vznešená. Kdo tvrdí, že nejlepší přítel musí umět mluvit lidsky? Když se pro něj obětovala, nechtěl to. Stalo se to tak náhle. Truchlil. Pro něj už bylo po všem. Vysáli z něj život dřív než stačil zjistit, že přežila. Jako znovuzrozená se objevila, aby mohla odvést jeho milou zpět domů.

Podcenili ji a to neměli dělat. Mysleli si, že jdou zajmout starou bezmocnou paní a ona jim zatím dala na frak, jeden dokonce skončil u svatého Munga, a zdrhla.

Vždy měla bojovného ducha, proto tichému a citlivému Nevillovi se zálibou v bylinkářství moc nerozuměla. Dlouho se trápila, jak málo se podobá svému odvážnému otci, proto mu ani nekoupila novou hůlku, doufala, že používáním Frankovy si osvojí část jeho kuráže. Ale nestalo se tak.
Teprve před rokem, když se na Oddělení Záhad společně s Harry Potterem postavil Smrtijedům, se znovu, jak fénix z popela, objevila pýcha, na nejmladší ratolest Longbottomovic rodu.

Večer bol báječný a pretiahol sa až do hlbokej noci. Nevadí! Ráno, ako taký bájny fénix, vstane z popola a s hrdým úsmevom odkráča do práce. Ráno došiel k názoru, že bájni fénixovia sa nikdy nepotýkali s kocovinou. V práci nahlásil nečakané zdravotné komplikácie ( súdiac podľa chápavého zavrčania, nebol jediný) a jal sa regenerovať. Keď sa mu konečne podarilo vstať, pripomínal skôr vypelichané kuriatko než čokoľvek iné. A ak bude slnko piecť ešte trošku viac, bude z neho asi KFC...
No nič, pravý hrdina sa pozná tým, že v kritickej situácií vykoná nepredstavíteľnú obeť! Nastal čas na rituál studenej sprchy!

Otřesen zážitkem s pavoukonohou kikimorou a objetím od Geralta jal se básník vyhledat nejbližší hostinec, kde by si obalil nervy pivem a jídlem.
Ráno vstal s lehkou kocovinkou znovuzrozený jako fénix z popela a náladu mu nezkazilo ani to, když v lokále zahlédl Yennefer.
„Vyrážíme,“ řekl místo pozdravu Geralt připínaje si na záda meč.
„Dobré ráno,“ prohodil bard k Yennefer, která byla zcela jistě zdrojem jeho budoucí nepohody.
„Ciri je nedaleko,“ odvětila a otočila se k východu.
„A co snídaně?“ protestoval Marigold.
„Snídaně počká!“
No to bude tedy den, pomyslel si Marigold a udělal směrem k Yenniným zádům neslušný posunek.

Stojí tu zářivé paláce netušené nádhery. Obzory se táhnou do nedozírných dálek. V zahradách vykvétají ohnivé květy pulzující v rytmu srdce. Ptáci zpívají sladké písně na jejichž tónech vzlétneš do oblak. Možnosti jsou nekonečné.
Stačí však jediný chybný krok a následuje pád.
Paláce se rozpadnou na prach. Zahrady shoří na popel. Zbývá jen beznaděj, strach a ty sám.
Mezi prsty proséváš zmar kolem sebe, dokud na ni nenarazíš. Držíš poslední jiskru v dlani a hýčkáš ji, dokud se nerozhoří. Dokud v tobě znovu nezažehne tvůrčí plamen.
Tvá inspirace se znovu probudí. Znovu vystavíš svůj svět.
Potisící tu stojí zářivé paláce…

Wei WuXian a Lan WangJi do Oblačných zákoutí letěli. HuaiSang slíbil, že se oslík bude mít v Nečisté říši dobře.

Když dorazili, ZeWu-Jun s hledaným učedníkem - nikde.

Lan QiRen trval na tom, že WangJi nikam nepůjde.
Wei WuXian přiměl manžela k poslušnosti slibem, že ZeWu-Juna i LinaFang-Zuna najde.

Netušil, kam jít. Ale znal někoho, kdo mu mohl poradit.

Když dorazil do Qinghe, HuaiSang ho naschvál vyděsil s maskou na tváři.
Smál se, až se za břicho popadal. Výzorem i chováním, připomínal 15ti letého chlepce, kterým býval. Neuvědomoval si, že je vůdcem sekty Nie...

Není pochyb! Něco je s HuaiSangem špatně...

Uvnitř je černá a spálená, jako pole pod ní. Zbývá už jen poslední věc, ostré nůžtičky, kterými se odstřihne od žití. Ale než se ostří pohne, pod ní, nad ní a v ní se rozezní magie jako hudba. Frantova, jásavý varhanní zpěv lásky, tympány moci, zlost v žestích. Esteřina, ukolébavka hraná jedním prstem na klavír, silná v jednoduchosti. Talgatova, cizí píseň v šalmajích. A nakonec obyčejný hlas Františkova otce, plný starosti: „Natálko. Musíš nám taky trochu pomoct.“
Třaslavě se nadechne a otevře oči.
Žitné pole ožilo, zelené klasy se k ní něžně sklánějí.

Daleko odtud vykřikne ovinnik jako raněné zvíře.