DMD č. 22. pro 22. 4. 2022. Téma: Jako fénix z popela

Udělá pět kroků a přinutí se neohlížet. Cítí závan, jak se Aleksandr prudce narovnává a zvedá na nohy.
Uhodí nejdříve její mysl. Na telepatii nikdy machr nebyl. Olena se zastaví a předstíraně zakolísá.
Pak přijde ohnivý poryv. Naráží na o magický štít schovaný pod zastíracím kouzlem. Odrazí se jako o zrcadlo, odvane zástěru. Olenina magie je teď všem na očích. Oheň se zachvěje. Aleksandr pochopil, že se přepočítal.
Olena se obrátí. „Nechala bych tě na pokoji, kdybys nevyhlásil válku Milici,” řekne. „Takhle budu potřebovat tvoji magickou sílu.”
„Máš smůlu,” odsekne Aleksandr a rozsvítí černý oheň.
Olena ho stáhne pod zem.

Občas jsem ji slyšela plakat.

Život ji neulevil ani kapku.
Máma jí umřela ještě za války, táta si našel novou macechu a to bylo zlé.
S bratrem se starali sami o sebe i o nové děti otce.
Utekla.
Našla si muže s dětmi a měla s ním své.

Občas jsem ji slyšela plakat. Někdy křičet a někdy se hádat.
Přesto našla sílu znovu se postavit, uhladit vlasy i sukni tím svým způsobem.
A pak se usmála a zadělala těsto na koláče. Voněly celým bytem. Ještě teď je cítím.

Nebyly všechny dny růžové.

I já jsem stejná.
Občas mne slyšíte plakat.

Noví australští dělníci připluli teprve dopoledne, ale do večera byli v táboře jako doma. Za soumraku u ohně už byli s původním kolektivem včetně některých inženýrů jedna ruka a ještě plni zážitků z moře dělali vtipy.
"Druhá večeře, Franku?"
"Ale proč ne, za pokus to stojí," smál se podsaditý chlapík, zatímco větví přistrkoval obří vejce blíže k ohni.
"Neblázni, to je dávno zkažený! Strávíme noc na latríně."
Řetězec narážek prchal za obzor.
Tichounké křupnutí následoval triumfální skřek, který během zlomku vteřiny přešel ve zděšení.
"ŤuuuUUUUUU!"
Neobratný skok stranou a korálková očka se rozhlédla. Zaostřila na nejvyššího ze společníků.
Nadšené vypísknutí.

Portál nás vyplivnul v... Nemocnici?
"Když jsem říkala, že nikoho nemám, nebyla to tak úplně pravda."
Zavede mě do pokoje, kde na lůžku leží jak vosková figurína kůží potažená kostra. Přístroje kolem ní pípají, tekutiny kapou, hrudník se zvedá, ale...
"Tohle je Viktor. A takhle je už víc než 12 let. Nejdřív si mysleli, že se probere, jako když se narodí fénix z popela, na který před okamžikem shořel. Pak ho prohlédl odborník. Žádné zranění hlavy, žádné krvácení do mozku a stejně... Mozková aktivita nula. Jeho rodiče pořád ještě doufají, ale Viktor se neprobere. Už nikdy."
"Co se stalo?"
"Já."

Sage Antares zemřel. Hranice dračího ohně, která odnesla jeho duši k hvězdné obloze, jako by spálila minulost a přinesla naději do budoucna.

První změnu pozoroval na Samuelovi. Už to nebyl ten maličký chlapec. Byť mi bylo necelých devět let, dospěl. Zjištění pravdy o svém původu mu v tom hodně pomohlo.

S Violou se báli, že je Samuel bude za to, že mu lhali, nesnášet. Ze začátku to tak vypadalo. Stranil se jim a nedával najevo žádné pocity.

Ale pak v něm láska k rodičům vzplála mnohem silnějším plamenem. Zvláště pak k Viole. Nezáleželo mu na krvi. Pro něj byla matkou.