DMD č. 22. pro 22. 4. 2022. Téma: Jako fénix z popela

Už se ti prostě nechce se zvedat
A světlo v tunelu bezcílně hledat
Těžké je padat a těžší je vstát
Někdy je nejtěžší nechtít to vzdát
A nechtít zahodit, co bylo ti dáno
Po noci ale vždy nastane ráno
Jednou snad vyženeš démony z hlavy
Utichne halas válečné vřavy
Ztlumí se bolest a zahojí rány
Zvednou se tvého vězení brány
Jednou zas povstaneš v plné své síle
Před sebou krásné a šťastné chvíle
Zas budeš věřit, že může být hezky
Alespoň na chvíli odložíš stesky
Jednou snad vyvezeš to špatné na skládku
Jednou se probudíš a budeš zas v pořádku

Severus nespal. Léta praxe v předstírání čehokoliv od oddanosti k nenávisti, od klidu ke vzteku, od zdvořilého zaujetí po absolutní nevědomost, mu umožnila klidně ležet a pravidelně dýchat, i když se ho Potter začal dotýkat.

Musel si přiznat, že ten dotyk byl bezpochyby příjemný. Bylo to už tak dlouho, co ho někdo pohladil. Co k němu byl někdo milý, aniž by za to něco chtěl. A Potter nic nechce, jinak by nečekal, až budu spát, pomyslel si překvapeně.

Severusovo srdce poskočilo. Dávno si zakázal znovu někomu věřit, mít někoho rád, a najednou se díky jednomu pohlazení všechny ty pocity vrátily.

Roky po světové válce plynuly rychle jako voda v řece. Země se rozvíjely a jejich představitelé vzpamatovávali. Týkalo se to i národa Jižní Ameriky, Cassidy.
Ve snech se jí vracely staré vzpomínky. Budila se zalitá potem, vystrašená, bez sebe. Zbytek noci pak probděla, až do brzkého rána.
Překonat strach, žít dál… snažila se.
S přelomem staletí, a rozvojem medicíny, nastoupila ke studiu chirurgie. Našla si práci, která ji bavila. Pomáhalo jí to nesoustředit se na minulost. Povstala jako fénix z popela. Stala se lékařkou, sny zmizely. Ustaly, až do konference v Japonsku.
„Slečno Jonesová, vaším průvodcem bude Kiku Honda.“
Zaklela.

Když opět otevřel oči, stál (ale pořád sedím, to poznám!) ve výtahu, za zády ramenatého muže.
„Kam jedeme?“ vyhrkl.
„Nahoru,“ poznal hlas svého otce ještě dříve, než ten se otočil, „zase tě tahám z bryndy, synu! Prolomovat se do cizích profilů?! A ještě šéfové… Nemístná zvědavost zahubila kdekterého osla, Viléme, kdo moc šťourá, vyškrábe si oči. Slepá důvěra je základem vidoucího žití, pochybami akorát otravuješ mysl. Ale pomůžu, nejsem krkavčí otec, jen mi musíš všechno přiznat…“
„Chyba v matrixu, pitomci,“ dí podrážděně Vilém, „táta byl zpopelněn před deseti lety!“
„Ale podobu jsme chytli dobře, ne?“ zachrčí mu ve VR helmě.

Paní hor na svých cestách jednou zahlédla krásného mladíka. Velice se do něho zamilovala, ale on ji odmítl. Uražená vládkyně se rozhodla, že mladíka unese, aby jí navždy sloužil.
Žije u ní v paláci vysoko v horách. Když paní odchází, má strach, aby jí neutekl, proto mu při odchodu nožem otevře srdce. Tak mladík upadne do jakési podivné smrti nesmrti. Po návratu mu srdce uzavře a on znovu ožívá.
Pod horami v údolí se na břehu říčky občas nacházejí rubíny. Říká se, že jsou to ztuhlé kapky krve, které mladíkovi vytékají z otevřeného srdce a vodou doputují až k lidem.

"Produkce skončila," řekl Vraspír drsně. "Jde se dál. Ke kořenům Země je to ještě kus cesty."
Jaroslav se zamračil. "Kdy se dostaneme z černé díry?" zajímal se.
"Brzy," odpověděl Daniel. "Naštěstí i na správném místě. Tentokrát se tunel nepohnul."
"Ono se to hýbe?!" divil se Jaroslav trochu naštvaně.
"Hýbe," odpověděl Vraspír. "Tady nefunguje čas. Dodnes je záhadou, jako mohl vzniknout hmotně stabilní časový tunel skrz okraj černé díry. Tunel skrz střed se však zřejmě zhroutil."
"Existuje takzvaná teorie Fénixe," doplnil ho Daniel. "Ta tvrdí, že čas se znovu rodí v okamžiku, kdy v černé díře zemře. Ven však proniknout nedokáže."

Položila mu hlavu na prsa a chvíli tak jenom stáli.
„Když jsem tě naposledy držela v náručí, myslela jsem, že to je naposledy.“
„Ale, matko... Viděla jsi přece Lazara.“
„Ano. Ale on se vrátil ve svém těle, smrtelném. Věděla jsem, že u tebe to tak nebude.“
„Myslela jsi, že přijdu jako duch?“
„Bůh je duch...“
„Ano. A také láska,“ usmál se a ona viděla, že je to pravda.
„Když tě teď vidím, zdá se mi, jako bych tě nikdy skutečně neznala. Tolik z tebe vyzařuje Bůh,“ pak se zarazila: „ty s námi nezůstaneš, viď?“
„Jen chvíli,“ řekl: „a pak napořád.“

Jezte zdravěji. Dopřejte si zeleninu pětkrát denně.
Omezte cukr.
Cvičte.
Dopřejte si čas pro sebe.
SPĚTE O HODINU DÉLE A BUDETE SE CÍTIT JAKO ZNOVUZROZENÍ!

Jak ráda bych spala. Co o hodinu! Klidně o dvě déle! Nebo půl dne.
Čas pro sebe? Počítá se pět minut ve sprše za doprovodu vytrvalého řevu kojence z vedlejší místnosti? Cvičení? Běh za batoletem na odrážedle a sprint za kojencem na útěku hodlám povýšit na olympijskou disciplínu. Deset tisíc kroků žádná míra. Jenom po bytě nachodím tři. Večer odpadám s kojencem. Jen ten pocit znovuzrození se ráno ještě nedostavil. Takže na čokoládu mi nesahejte!

Pobitá těla námořníků ležela tam, kde padli. V marné snaze dostat se ke člunům. Frances vystřelila. Liška ve zpola vylínalém kožichu zmizela mezi kamením.
“To nebyl boj. To byly jatka,” zavrčel Robson. Odplivl si. Jeden z nováčků začal zvracet. “Pohřbíme je. Nenecháme je napospas mrchožroutům.”
Drtila slova mezi zuby. Bělely klouby zaťatých pěstí. Odevzdají své druhy moři.

Rovnali těla do řady. Byla zmrzlá na kost. Nikdo nemluvil. Jen moře šumělo.
“Tenhle je poslední.”
Za sveřepou tváří střelmistra bobtnal vztek.
Nevyslovená otázka brázdila čelo kapitána.
Šest chybí.
Milton.
Řeřavé uhlíky naděje v popelu zmaru.
Možná je zajali.
Možná jsou ještě naživu.

"Andulčata, víte, jak jste se narodila?" zeptala se Pepinka.
"Jo, já vím!" hlásil se Karlík.
"No to jsme se vyklubala z vajíček, jako Fénix ze svého popela."
"Ano, narodili jste se svépomocí."
"Ale Karlíku, ty vajíčka Pepinka a Kiki snesly," namítla Bonnie.
"Bonnie, my jsme vajíčka snesly a vy jste se sami bez naší pomoci vyklubali," pípla Pepinka.
"A kdo to byl ten Fénix?" zeptal se Monclík.
"To byl bájný pták, co se dokázal narodit ze svého popela, a příště poslouchej!" napomenul ho Pepíček.
"A proč se nemůžeme taky narodit ze svého popela?"
"Protože nejste bájní ptáci," uzavřela debatu maminka.