DMD č. 22. pro 22. 4. 2022. Téma: Jako fénix z popela

Noc se zdá být nekonečná. A je to ještě horší když na vás ze všech temných koutů vylézají příšery, které se vás snaží roztrhat na kousky. Slyším, jak ty potvory škrábou na dveře, chtějí se dostat dovnitř koupelny, kde se schovávám. Nemám jak je zastavit. A nevím, jak dlouho to ještě vydrží ty dveře. Snažím se otevřít malé okno co tam je, ale je zaseklé. Už přemýšlím čím bych rozbil sklo, každou chvíli sem přijdou, dveře už povolují, začíná praskat klika, slyším, jak křupou panty...
A pak se na obloze objeví spása. Jako zářivý fénix vyjde slunce a zažene hrozbu.

„Víš, proč tě tolik miluju?“ Začla do sluchátka naši kódovou větou.
Potřebuju alibi.
A má skvělá žačka mi je teď nadiktuje.
Zpropadený bakchantky.
„… že jsi včera u mně vydržel bez keců celou sérii Downtown Abbey.“
„Stálo to za to, zlato, v noci jsi mě zřídila, že se budu celý dnešek sbírat.“
Věděl jsem, že se teď Granuaile červená.
Vlastně jsem nelhal. Skutečně jsem měl po akci s bakchantkami, hm, dámskou návštěvu. A ta mě zřídila násobně víc. Když si vás vybere Morrígan… řekněme, že jen své nesmrtelnosti vděčím za to, že po nocích s ní je „na umření“ jenom alegorie.

Hrst šípů a špatně zvolená cesta jej poslaly do hlubin.
Odmítnul se podřídit temnotě zapomnění. Opřel nohy o dno, o zemi, a narovnal trup. Někde v dálce duněly carnyxy, ječely čarodějnice a tančily lišky.
S hlavou nad močálem vyzvrátil ze svých útrob bahno a nasál vzduch.
Svět mu připomínal, že jej těžká zbroj stahuje ke dnu a poraněné údy vypovídají službu. Ale už bylo na dosah jeho moci rozhodnout se, že nechce.
Rozhlédl se.
Opodál se topil kůň a u něj muž v nádherné zlacené zbroji.
Chytil jej pod rameny a udělal první krok k suché zemi, bezpečí a životu.

Leží na zemi a úpí.
Neposadí se, natož že by vstal.
Hlava jako střep.
Potí se jak prase na rožni.
Z ruky se snaží sklepat zvratky.
Páchne močí, kdoví jestli jen vlastní.
Nesrozumitelně mumlá, občas něco vykřikne, ale kouzla to nejsou (naštěstí).
Dveře se otevírají, profesorka Magdura Soniever obrací oči v sloup.
"Profesore, už zase?! Za pět minut přednášíte!"
Cosi vyloví z taštice a píchne tím humusáka na podlaze kabinetu.
Neg-Eth zabírá během pár minut.
Profesor Grebthagillaz se opatrně zvedá a koulí očima: "Ehrmllgwuiaazhops!".
"Převléct se nestihnete, tak to tu, a sebe alespoň pořádně vycleanujte*," zabouchla dveře a jde pryč.

Děda ne a ne umřít, a to jsme ho už dvakrát pohřbili.
„Já už tu nehodlám strašit, děti,“ omlouvá se, když na nás klepe celý zahliněný, „ale Pánbu mě asi ještě nechce… Se tam v tý rakvi, pěknou jste vybrali, že si děláte takovou škodu!, probudím a nuda, nekonečná nuda!“
„Žeh!“ vykřikne snacha, má drahá polovička.
„Tatínku,“ zachraňuji nejapnou situaci, „jestli vy nejste příliš velký nezmar!“
„I tak si mě spalte,“ nebrání se stařec, „prach jsem a v prach nechť se obrátím!“

„Dej to, táto!“ fandím mu, když vplouvá do výhně.

Sedí na skříni, zatímco my zaklesnuti.
„Nenechte se rušit!“

Pták bije křídly o stěny vývěvy v zoufalé snaze uniknout z jejího sevření.
„Hrůza!“ odvrátí se dcerka. Pláče na rameni otce.
Skleněný zvon právě odzvonil umíráček bezvládnému tělu.
„Podívej, není tam vzduch,“ otcovo gesto směřuje k důkazu.
„Vzlétne jako fénix z popela?“ táže se mladší dívenka.
„Ne,“ odpovídá smutek v jejích očích.
Muž se zaujetím sleduje skleněnou klec.
„Jak se může dívat?“ obviňuje ho manželčin pohled plný lítosti.
„Měl jsem pravdu. Vidíte?“ Experimentátor zrudl vzrušením.
Chlapec se zvědavě natahuje dopředu, aby lépe viděl.
Stařec sklopil hlavu. „Až umřu, málokomu se sevře srdce stejně tak jako tady nad koncem nebohého opeřence.

Nechce, abych ji našel.

Věděl jsem to, i než mě probudil její dotek, její vůně - a její úlek spálil mou naději na popel.

Ale přesto ji následuji.

Vlky obcházím se zakrytým ostřím. Krouží, ale neútočí.
Mlha mě nezastaví. Najdu ji i slepý.

Nacházím ji u pramene a nic není stejné. Poprvé ji vidím venku bez věnce. Šarlat nahradila mechová zeleň. Vlasy má svázané, prosvítající šedinami.

Možná už nic nezbylo.

"Marianno," zašeptám. Tolik jsem chtěl říct - ale nevím jak.

"Neměl jsi sem chodit," říká.

Natahuji ruku k jejím vlasům. Tiše vzdychne a otáčí se.

V jejích očích září jiskra starých plamenů.

Džungle mizela před očima. Odstraněné šlahouny lián odkrývaly obrovské kamenné bloky. Prales ustupoval pod stovkami rukou a odhaloval chodníky a ulice, chrámy a domy.

Jako by se postupně čistily jeho plíce, starodávné, zapomenuté město začalo dýchat, a s prvním nasátím života se mu rozbušilo nehybné srdce a staletími slepené oči procitly. Osídlení vstalo z mrtvých jako nějaká egyptská mumie.

Každé uklizené schodiště vedlo archeology a jejich pomocníky schod po schodu do záhuby. Probuzená Nemesis je trpělivě pozorovala. A když její dávno zapomenutá nenávist byla rozpomenuta, tak otevřela svůj chřtán lačný krve a smrti.

Tehdy se začali ztrácet lidé neznámo kam.

Pirátský poklad použila tak, jak by si byl přál on. K novému začátku daleko od špinavých přístavních krčem plných drsných opilců.
Pořídila si dům a najala nejlepší učitele a korepetitory.
Pěstuje kultivované a hlavně užitečné společenské styky.
Mezi kouzelníky shání ty nejúčinnější omlazovací lektvary a podporuje útulky pro ohrožené druhy magických tvorů.
Denně cvičí a v noci létá na koštěti, aby se vrátila do formy.
Všechno dokázala zúročit.
Dnes je zpátky tam, kde jí před lety nechtěli i přes nesporný talent dát příležitost.
Mnichovská opera.
Za okamžik to konečně začne.
Jediný koncert velké pěvkyně.
„Meine Damen und Herren, Viviana Vivace!“

Uprostřed noci se Kyra plahočila vzhůru po chrámových schodech s vakem na zádech. Pod střechou chrámu se mihotalo slabé, načervenalé světlo. Přišlo jí divné, že si ho nikdo jiný nevšiml, ale lidé bývají slepí i k zázrakům.

Došla k oltáři a rozložila všechnu myrhu a kadidlo. Světlo pod stropem chrámu zaplálo jasněji. Vše se odehrálo v jediné chvíli. Nejdřív zaslechla ten kouzelný zpěv, fénix sletěl nad oltář, a jakmile se ho dotkl, všechno včetně Kyry pohltila vlna oslepujícího plamene. Když světlo pohaslo, Kyra rozepjala svá zlatočervená křídla, a ze spáleného zámotku vzlétla k obloze.

Za pět set let se vrátí...