DMD č. 29. pro 29. 4. 2022. Téma: Ve vývinu

"Himmelherrgot, to snad nemohou myslet vážně. Podívej. Podívej!" Václav rozhazoval rukama a šermoval přátelům před očima dopisem ze společnosti Seidel.
"Prý pokud chci reklamovat, musím použít srozumitelný jazyk. Zatracení Němčouři v tom jejich Aussig!"
"A co, tak já ti klidně dopis v němčině napíšu," prohlásil s klidem jeho jmenovec.
"Nebo, pokud chceš, zaplatím ti nové," přidal se do hovoru Saša.
"Vy nechápete ten princip? Tohle je přece o něčem jiném než o velocipedu."
"Pak máme tedy ještě jinou možnost. Vyvíjím teď vlastní stroj, prototyp motokola, ale potřeboval bych spolupracovníky."
"Jedině, pokud to bude stroj český."
"Přátelé, můžete mu říkat Slavia?"

Studený vítr rozcuchal Marille vlasy, zatímco věšela prádlo. Brala do rukou Anninu spodničku, punčochy a svrchní šaty. Uvědomila si, že šaty byly příšerně obnošené a pravděpodobně ty jediné, které dívka měla poslední roky, a taky že jsou nezvykle malé. Anne byla neuvěřitelně hubená, nevypadala na svých 12 let.
V tom se něco zlomilo. Po tvářích jí tekly slzy.
"Matthewe!" zakřičela na bratra.
"Ano?" Vykoukla farmář zpoza kupky sena.
"Musíš hned zabít dvě slepice. Anne potřebuje jíst a zesílit. A taky musí mít mléko a vejce, vždyť se vyvíjí."
"Takže zůstává?"
"Na zkoušku. Jak jsem řekla." Ale Marillino srdce už vědělo.

Když ho viděli poprvé, byl to ještě chlapec. Vyhublé, vystrašené dítě v příliš velkých šatech. Nemluvili o tom, jak se mu třásl hlas, ani o jizvách na jeho těle. Co také mohli říct císaři?
Oblékali ho, s opatrnými úsměvy a ujištěními. Kontrolovali, aby jedl pravidelně. Podporovali ho v jeho rozhodnutích.
Po pár měsících jako by se jeho tělo vylouplo. Stal se z něj mladý muž ve vývinu, s jasným hlasem a s šaty, které mu perfektně seděly. Jaký měl být, kdyby předchozí císař nebyl předpojatý idiot neposlal svého syna ode dvora.
Lepší císař i muž než kdy byl jeho otec.

„Jak se vyvíjí jednání ohledně nepřítele?“
„Pan K. je toho názoru, že bysme měli bojovat do poslední chvíle.“
„Ale nepřítel má několikrát větší vojsko. Rychle by nás porazil a rozdrtil.“
„Jistě, ale i přesto zaujímá tohle stanovisko. Nesklonit se i za cenu života. Před nikým.“
„A pan M.? Pokud vím, král na jeho názory dost dá.“
„Tvrdí, že nejlépe bude se nepříteli vzdát.“
„V tom případě padne král potupně do zajetí a nepřítel stejně naši zem obsadí.“
„To je jasné. Pan M. argumentuje, že se tím předejde válečnému krveprolití a bude nastolen ´mír´.“
„Král bude mít těžké rozhodování. Nezávidím mu.“

Od samého začátku věděl, že se během své cesty kolem světa chce podívat i do Ruska. Ovšem nemohl se rozhodnout, kam přesně. Co tu obrovskou zemi nejlépe vystihuje?

Čas se krátil, takže teď stál na Rudém náměstí a sledoval dlouhatánskou frontu před Leninovým mauzoleem. Většina čekajících byli turisté, jeho však zaujalo několik očividně místních. Starý pán v uniformě s několika vyznamenáními na hrudi. Babička v široké vyšívané sukni, sotva se belhající. Mladší žena, která je doprovázela, v ruce vlajku se srpem a kladivem.

Lidé uvízlí v minulosti. Země, kde zítra již znamená včera. Místo, kde demokracie zatím příliš pevně nezakořenila.

Herci byli v přítomnosti šlechtice nejistí, jen principál zůstával nenucený. Když mu kavalír předvedl bujarou vstupní árii své role, přetékal nadšením.
„Úžasné! Tedy, vy máte tenor, Artheno je spíš baryton. Ale jinak - celý on! Skoro lituji,“ zauvažoval, „že nemá víc prostoru. Víte, urozený pane, trochu mi křivdíte. Plánoval jsem hru o básníkovi. Chci lidi vzdělávat. Jenže publikum radši zamilované komedie…“
„Rozumím,“ usmál se kavalír. Nyní hra pojednávala o milencích, kteří dojdou štěstí navzdory rodinám i Arthenovým svodům.
„Koneckonců Arthena pamatuje málokdo...“
„Ovšem, zemřel už dávno…“
„Co prosím?!“
„Přece ho zavraždili! Nějaký žárlivý vévoda!“
„Ach tak…“ hlesl kavalír a odmlčel se.

Příšeří orlopu čpělo smrtí. Doktor právě sešíval bok střelmistra Robsona.
“Madam?”
“Kde je Benjamin?”
Kývl do kouta. Tvář se perlila potem.
“Přežije?”
“Jsem doktor. Ne pánbůh.”

Dopis Miltonově matce ležel rozepsaný na stole ve změti papírů. Odmítala nad ním zlomit hůl. Ozvalo se zaklepání.
“Vstupte.”
“Zajatci pod zámkem. Margarita ve vleku. Jsme připraveni k vyplutí,” oznámil pan Keith. Podala mu zapečetěnou obálku.
“Ujmete se na ní velení.”
“Děkuji, madam.”
“Na povýšení by to mělo stačit.”

S Margaritou se rozloučili u misie. Frances sestoupila na orlop. Pan Milton spal. Doktor zvedl hlavu od knihy.
“Má tuhý kořínek.”
“Děkuju, doktore.”
“Mně neděkujte.”

Pravěk

Uprostřed pomyslného kruhu bylo maso, po němž lační vlk i hladový člověk. Pomalými krůčky postupují dokola, a přesto nespustí jeden druhého z očí. Jeden z nich dnes večer zemře. Vrhli se na sebe. Drápy proti prstům.
*
Anglie, 18. století

"Můj pane, jak vám posloužím?"
"Prosím, nalijete mému vzacnému hostu čaj? Přece musíme být dobrými hostiteli."
"Ano, můj pane," řekl sluha a spokojeně zavrtěl ocáskem stejně jako jeho pán.
"Výborně, kde jsme to skončili? Ano, už vím... Jak byl tento proces ve vývinu, evoluce byla příznivá pro vlka, a proto si teď můžeme říkat hrdý národ psů."
"Výborně řečeno! Výborně!"

Na lodi bylo jen málo dětí, a snad nikdo z nich neměl víc, než svoje rodiče, ale stejně se ptaly. Alespoň Héra se ptala.
Z Helovy strany byla odpověď bolavé vyprávění o planetě, ze které zůstal jen popel, a o lidech, které už nikdy neuvidí.
Athenina strana byla ještě komplikovanější.
"Jeden chytrý pán stvořil plecháče," raději vynechala proč a k čemu to vedlo: "a dal jim duši. Plecháči vyrostli, a stvořili mě, a všechny moje sestřičky a bratříčky. A do mě se zamiloval tvůj tatínek, a tak ses narodila ty."
Poslední článek ve vývoji. Bůh ví, kam se vydají teď.

Prší-li ti na hlavu hliněný déšť, pozdě bycha honit; ale zase poprvé se počítá.
Radostné výhledy zhatí, ani v hrobě mi odpočinout nedají!, skrumáž.
Před nebeskou branou těsno, davy jak na Valících se kamenech.
„Ale tys mi zrozkošatěl!“ tyká mi cápek, „Zestárnuls, synu!“
„Nikdo nemládneme,“ miluju nezdvořilce, „a krávy jsme spolu nepásli, parde!“
„Ty si tu pobudeš, čílivče,“ nemlátí prázdnou slámu mládenec, „vždyť já jsem tvůj fotřík!“
A je to on, jak ho nepamatuju: ramenatý, vysoký, vlasatý, skorem puberťák.
„Shledáme se, neboj,“ uklidňuje mě, „jen musíme ještě oba o chlup zdětinštět… Když prej nebudeme jako batolata, nevejdeme do Božího království!“