DMD č. 29. pro 29. 4. 2022. Téma: Ve vývinu

Kolegové na nás nevěřícně zírají. Sedíme v jídelně a docela živě se bavíme. Ještě slavíme včerejší Kopeckého třetí místo ve výročním klání. Tak skvělý výsledek měl nováček naposledy, když jsem začínala já.
Kopecký se zrovna směje něčemu, co mu poslala jeho máma smskou, drcá do mě loktem a jídelna se kolektivně nadechne v očekávání toho, že mu utrhnu hlavu. Každý tady ví, že nemám ráda doteky. Místo toho se zasměju.
"Co to do prdele..." Ozve se tiše z davu čumilů.
Otočím se na ně a většinu jich vyděsím, protože se na ně usměju. Asi poprvé.
"Jsme s Kopeckým ve vývinu."

Sebranka v přístavní krčmě vypadala působivě. Kuchař, sporý snědý chlápek s vykulenýma očima, přešlapoval a nervózně si přitom pohrával se sekáčkem. Pak tu byl ještě ten blondýn. S modrobílým šátkem a skandinávským přízvukem a úsměvem lesní víly. Afričan s laskavým kulatým obličejem trval na tom, že nastoupí jedině s kamarádem - mlčenlivým vousáčem, co vypadal kapku nastydle. Nejzajímavěji a zároveň nejdivněji vypadal budoucí kormidelník - hubený pověrčivý Skot, duchem napůl mimo a s pohledem upřeným do tajemných dálav.
Stede Bonnet už nemohl být šťastnější. Měl loď. Měl posádku. Vždyť už byl prakticky PIRÁT.
Tak dobře... ve vývinu. Ale hodlal na tom zapracovat.

Embryo sa usadí na tom správnom mieste a rýchlo rastie. Najprv hlava. Oproti zvyšku je obrovská. Po krátkej dobe sa embryu začne hovoriť plod. S matkou je spojené pupočnou šnúrou. Vyvíjajú sa mu orgány. Začína vyzerať celkom ľudsky. Po čase začne dokonca reagovať na vonkajšie zvuky a pohyby.
Ale ten pohyb, ktorý práve zacítilo, je nejaký nezvyčajný. To nepozná. Krátky pád, zastavenie a akési pohupovanie a hojdanie sa. Je to príjemný pocit. Hojdá sa sem a tam. Na rozdiel od matky si svoje posledné chvíle užíva. Tá sa síce hojdá tiež, ale zavesená za krk na strome už necíti nič.

"Oto, nekydej si na tu tlačenku takovou haldu kečupu!" napomíná syna Scholastika.
"Je to nejen neestetické, ale navíc se přecpáváš," přidává se Lev.
"Jsem ve vývinu!" argumentuje Ota.
"No jo, začínáš nám přerůstat přes hlavu," komentuje Lev realitu.
"Ale rosteš taky do šířky a to není dobře," dodává Scholastika.
"Mám to v genech," vymlouvá se Ota.
Lev spolkne jedovatou úvahu, po kom má více takových genů, ostatně sám také není žádný drobeček, a přemýšlí, jak výchovně zapůsobit.
"Geny negeny, měli bychom se všichni snažit jíst zdravěji," pronese nakonec.
"Výborně, tatínku, zítra bude večeře od tebe!" zasmečuje Scholastika.
"Bude," odvětí Lev.

Kdyby v tomto pozoruhodném období existovala vývojka, dalo by se říct, že se Zagreus, princ podsvětí, vynořil z bazénu plného krve jako portrét na fotografickém papíře.
Neustále zkoušel uniknout z podsvětí, opakovaně přitom umíral a vystupoval z prvotní krvavé lázně. Kdyby existovaly nafukovací matrace a plastové kachničky, už by si tam mohl nějakou přihodit.
Přesto pokračoval ve svých pokusech s překvapivou vytrvalostí. Získával nové schopnosti, objevoval skrytá zákoutí podzemní říše, Megaiřiny sestry se ho dál pokoušely zabít, ale u Furií to nejspíš znamenalo přijetí do rodiny. I Thanatos vůči němu přešel od agresivity k pasivní agresivitě a zajímavě přitom sinal.

Trvalo mu asi dvacet minut, než se konečně dostal z davu lidí na chodbě, téměř utekl z univerzitního kampusu a našel tichý koutek na lavičce v parku.
Tohle bylo třetí odmítnutí za poslední týden. Byl v nejlepších letech, jeho kariéra se měla vyvíjet - ne teprve začínat. Když ne teď, tak kdy?
“Mám se snad učit celý život?” zabědoval. Postarší kolemjdoucí mu věnoval zvláštní pohled - nejspíš protože si mluvil sám pro sebe. Věnoval mu omluvný úsměv.
Postarší muž potřásl hlavou a pokračoval dál. Přes rameno měl přehozené kolečkové brusle a v ruce držel chrániče.
“Učíme se celý život,” prohodil přes rameno.

Sean se s trhnutím probral ze vzpomínání, které nebylo často veselé. Za mnoho chyb si mohl sám, jiné mohl vyřešit mnohem lépe. Pak se ale podíval na Violu, která měla skloněnou hlavu u vyšívání a pomyslel si, že nakonec jeho život nebyl až tak špatný. Litoval jen jediného. Že tu zanechá ženu, kterou vroucně miloval, samotnou a způsobí jí další bolest.

"To nové hříbě je úžasné. Je teprve ve vývinu, ale bude z něj ten nejlepší hřebec, kterého jsi měl," vrátila se Viola k tématu, které řešili, než se zamyslel.

"Asi si zdřímnu," pronesl tiše.

Poslední spánek odvanul veškerou bolest...

Dia bolela hlava. Slovo bolela ale nestačí.
Bylo mu tak, že ani neměl chuť na sex. Pokud znáte řeckou mytologii, tak vám to jako vysvětlení stačí.
Nakonec Héra nesnesla jeho skuhrání, a tak ho přesvědčila, aby zašel za doktorem.
Apollón mu proklepal čelo.
Zeus zařval. Zahřmělo.
"Budeš mít dítě, tati."
"Cože?"
"Máš v hlavě děcko. Mysli na něco hezkého, ať je zdravé."
Zeus poslechl. Několik měsíců byl na lidi i bohy hodný a těšil se.
Když termín nadešel, z císařského řezu provedeného Héfaistovou sekerou se vynořilo kopí, které Dia tak píchalo, přilba, která ho tak tlačila a nakonec dceruška Athéna.

Každý relaxuje jinak. Například Severus Snape při vývoji lektvaru, (protože ty se s vámi nehádají, neintrikují ani s vámi nemanipulují jako někdo).

Při zkoumání, které ingredience spolu nejlépe reagují, zda je nakrájet či nadrtit, míchat po nebo proti směru hodinových ručiček, si dokonale odpočinul. A navíc ten pocit zadostiučinění, když elixír působil tak, jak měl.

Ne tak u tohoto lektvaru. Lektvaru na potlačování účinku kletby crutiatus, jehož spotřeba díky výuce smrtijedských učitelů rostla čím dál tím více. Nadto ho musel upravit pro dospívající, tělo ve vývinu totiž vyžadovalo jiné poměry přísad než dospělé.
Tahle práce ho vůbec, ale vůbec netěšila.

Nejprve je volná, rovná krajina.
Pak se rozvlní. Zem se na mnoha místech pomaličku rozevírá.
Z jejích útrob se vyplazí tisíce úponů a vzpínají se k obloze. Postupně je zakrývá žárem rozpálený písek - sklo, kámen, vytvářející žilkované bloky, hlína, obalující kosti města cihlami.
Chladné skleníky pohlcují sluneční paprsky, nízké věžičky obrůstají břečťanem, mrkající okna jsou opentlená ozdobnými rámy.
Vznikající městečko je stále ještě plné prasklin, nedokonalostí, nelogických tvarů - komín ohnutý do pravého úhlu, okno ve tvaru hvězdy, strašidelný, smršťující se sklep. Je nehotové, na půli cesty ke své dokonalé formě.
Až bude zcela dospělé, pohltí ho lidé a ono zemře.

Kolem domu ohnivý kruh, v oknech dvě strachem bledé tváře: Natálie kouzlit nesmí, Františkův táta neumí. Zbývá poslední vrstva ochrany.
Ester zaboří ruce do půdy své milované zahrady a roztrhne ji až do kostí země. Těžké hroudy dopadnou na plameny. Shora se žene Frantova bouře, déšť a krupobití.
„To není všechno,“ zasyčí Marcela. „Už žádná neschopná chudinka, teď, na konci, jsem mocnější, než myslíte,“ a mrští po nich plamenem.
„Magie nemá konec, stejně jako vývoj každého člověka,“ odpoví Franta, přetvoří oheň, obrátí ho proti ní a spoutá ji.
„Je vaše,“ řekne vyšehradským a vezme Ester kolem ramen.
„My jdeme domů.“

Když Wonovi vyrostly první vousy, byl nadšením bez sebe. Nosil se pyšně, z chlapce se stal mužem a tento milník dával na odiv. Vousy byly brzy následovány povolávacím rozkazem, dalším důkazem mužství, zkouškou, kterou byl připravený pro vlast podstoupit. Čekala ho nekonečná řada vyčerpávajících dní. Navlékal ty dny jeden po druhém na šňůru jako korálky. Šňůra dlouhá deset let. Někteří se na ní oběsili, další přidusila a bylo pár takových, kteří po zádech druhých vyšplhali nahoru. Na konci té šňůry nebyl chlapec, ale muž, kterému ve vousech hrály první šedé odlesky a který zoufale doufal, že bude mít kde navázat.

Ve vzduchu se vznášelo posvátné ticho.
Čistinou povíval letní vánek a čechral babiččiny vlasy, proměněné poledním sluncem v řeku zlata. Vyšla je sama přivítat.
Jaká vlastně je, jejich babička? Vždyť je viděla naposledy, když se narodili. Patřili k ní - a nepatřili.
Bylo to rozpačité setkání.
Elladan zrudl a vysekl dvornou poklonu.
Elrohir nejistě pravil: "Nechť hvězdy, to - ahoj, babičko."
Paní Galadriel si je zjihle prohlížela. "Moji maličcí, oddenky stromu mého života, poupátka rozpukající do květu... Jak málo času uplynulo a už -"
V tom se Elrohir rozběhl a skočil jí do náruče.
"Babi! Konečně jsme u tebe! Babi - máme příšernej hlad!"

Dveře se otevřely.
"Pojďte dál, rytíři," vyzval příchozího drobný muž s bílým plnovousem.
"Líbily se Vám posledně hračky?" zeptal se.
"Velmi! Ten meč s otvírákem na pivo v jílci používám často."
Mužík se spokojeně usmál.
"Proti tomu, co uvidíte dnes, je to žabařina," pronesl a odhrnul závěs.
Rytíř uskočil a instinktivně sáhl po zbrani.
"To je drak?" vyhrkl.
"Ano, ovšem uměle vytvořený... genetika, příteli. Poslouchá na slovo, hleďte. Draku, oheň!"
Nestvůra nasála vzduch do chřípí, aby vzápětí vrhla proti zdi nikoliv ohnivou kouli, ale cosi jako kouli zvratků. Strašlivě to smrdělo.
Mužík se nervózně usmál.
"Ještě na tom pracujeme," dodal.

V nočním klubu vládlo napjaté očekávání. Čekalo se na vystoupení speciálního hosta.
Přesunula se do kotle. První skupina moc nezaujala, od druhé měla očekávání vysoko. Poslouchala je ráda, přestože by to do ní řekl málokdo. Klamala vzhledem.
Nevadil jí folk, pop, rock ani metal, pokud byla chytlavá melodie a slova. Téměř mezi hudebními žánry nerozlišovala. Byl to ke všemu první koncert po letech, na který šla, hodlala si ho užít.
Bude to ochutnávka. Nemusím hudbu poslouchat jen doma nebo ve sluchátkách při cestě do práce. Jsem ve vývinu, co se týče koncertů.
Kapela přišla na pódium.
První tóny.
Kotel vřel.