DMD č. 29. pro 29. 4. 2022. Téma: Ve vývinu

Není hrdinou, ani hrdlořezem.
Jen víc ví, uvědomělý.
Povýšil Vilém, jako vedoucí odboru hromadně dopravní hygienické ohleduplnosti bobříkuje a potkanuje, až se libovonní vznášejí a ze smraďochů kouří. Nové poupě dobře kvete, nezná bratra, přímý jak rovnoběžka, rozšafný jak nedbalky, padni komu padni jak slepý krejčí, svůj jak svéhlavý.
Vlastně naplněný sen, kdyby.
Stojí-li před ležérní lží, zpozorní: zasvěceným není sám, ba možná jsme už menšinou; poplužní dvůr páchne pádem následujícím pýchu, ale dokud není bližní rozplácnut na dně, jeden ať vyčká; rytmus neudává sám, ba pozorován; ale trochu si polaškovat s mladou naivitou, toť jeho úkol; Helena výborná učitelka.

Klekáš a upisuješ se vlastní krví, šeptáš slova odnesená příliš hlasitou hudbou.
„Corpus omne perseverare…“
Slib, který s tebou bude už navždy.
„Vítejte, sestro!“

Dav dvou davů slitý v jeden, hlasitě skandované jméno, síla moudrosti stáří a zkušeností přetlačuje zbrklost kluka zaseknutého ve vývinu, Newton to řekl jasně, proti doktorovi nemá šanci žádný parazit.

Dveře ze sálu ven jsou vrátka mezi světy, přelíváš se z jednoho do druhého, oblaka kouře, naklopená sklenička za skleničkou. Pan inženýr se sotva drží na nohou, ale ještě pořád všem vyká a tajemství nevyzradí, věrný až za hrob intoxikace. Taky slíbil. Nezradí. Je jako my.

Sune se po kolenou, loktem zakrývá obličej, snaží se nedýchat. Hlavně se nedotknout té hrůzy nahoře!
Víko odskočí s oslepujícím zábleskem.
Pavučiny i s mumiemi se rozpadnou v jemný černý prach.
Čáry blednou, až se úplně vypaří.
Evžen nabere dech.
Je po všem.

***

Eva a Xénie smetají prach do šátku. Pohřbí ho později, víc pro neznámé oběti udělat nelze.
Martin s rozčileným Alešem hlučně vlečou těžkou truhlu ven. Je plná zlatých mincí.
Evžen viditelně pookřál.
„Byla vážně šílená. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč čáry tak předimenzovala, že se z celkem běžné pavučiny vyvinula taková obludnost. Kvůli zlatu…“
Nikdo ho neposlouchá.

„Ukko, nezbylo něco od oběda?“
„Vždyť jsi zfutroval půl kuřete!“
„Ale to bylo v poledne...“
„No, hrozně dávno, před celými třemi hodinami.“

„Můžu si zkusit ty uherské holínky, Ukko? Nějak mne tlačí boty.“
„Na jaře sis je vycpával slámou!“

„Hans, co to vyvádíš s těma nůžkama?“
„Dělám si prostřihy na kabátci, Ukko.“
„Á, mladý pán sleduje módu katolické ligy!“
„Vůbec ne, ale vždycky, když napnu ruce, praskne mi nahoře zádový šev, tak jsem si řekl, že už ho nebudu znovu zašívat. Ten kabát je mi nějak divně úzký v ramenou...“

„Zatracená práce, tohle, mladý sluha je dražší, než náročná milenka!“

Když jsem přišel ke strýčkovi Ferdinandovi posledně, tak byl opět zavalen všelijakými šroubky a matičkami, ozubenými kolečky, převody, obvody a kdejakými výlisky. Můj strejda je totiž domácí kutil, vynálezce.

„A strejdo, co to vlastně děláš?“ ptám se ho po chvilce pozorování, kdy se ani neohlédl.

„Pst, nikomu to neříkej, ale pracuji na čtečce myšlenek,“ odpověděl tajnůstkářsky.

„Týjo, to bude bomba! A kdy to vyzkoušíme, strejdo?“

„Je to jen prototyp, nedaří se mi přijít na to, co je tady špatně.“

„Zato já vím, na co teď myslíte,“ objevila se ve dveřích teta Marta. „Večeře, hladoši!“

A měla pravdu, a bez přístroje.

Jak všichni dobře víme, hollywoodští tvůrci se vyžívají v předělávkách klasických pohádek, vezměte si třeba takovou sluncem připálenou Malou mořskou vílu.

A teď si představte, co by asi tak naši drazí Američané vyvedli s takovým Otesánkem. Ten český jedl chleba, volky, prasátka a tak. Co by asi tak spořádal Otesánek-Američan? No samozřejmě hotdogy, kýbl hranolek, několik desítek hamburgerů, a ještě by to bylo málo, celou pečenou krávu a další podobné chuťovky.

A pak by to scénárista přehnal a Otesánek by sežral klidně stádo koní, hejno slepic a půlku zoologické zahrady. A proč by ne? Je přece ve stále ve vývinu.

Už za dávných časů, kdy na diskoškách letěly Jahody mražený, si na mě někteří ukazovali trochu zvědavě a někteří se strachem.
Co jsem řekla - stalo se.
Říct, že do tří dnů přijdou sněhy a za týden mrazy s předpovědí o 99 % přesnější než Rosnička Výstřihová, to už zvedají obočí i cvičákoví.
Občas řekli čarodějnice.
Jenže oni neví, že nemusím mít kuří kůstky či snad kouli.
Mě stačí sledovat lidi a sem tam zvednout hlavu k oblakům.
Dnes ale přijela kamarádka, dovézt mi nákup - nemocnému.
Z auta vykoukla hlava klučíka a slyším:
"Ta paní je pěkná, to bude určitě ta víla."

To máte tak, to si takhle spokojeně žiju na Krétě, nic mě netrápí, voda pramenitá, pastvy habaděj, a pak se objeví ty dvě nymfy a namočí mě do největší levárny, jakou svět viděl. Prý, "tohle je budoucí vládce bohů, potřebuje nakrmit." Koukám, titánské dítě, zlaté kurdlinky, a apetit má po tatínkovi. Říkala jsem si, jsem taky trochu božská, mléko bude stačit, ale nymfy hned, že prý je ve vývinu, potřebuje i jinou stravu. Že mám použít svůj kouzelný roh.

No, poslechla jsem je. Hnala jsem je z jeskyně svinským krokem. To tak. Zeus nezeus, mléko božské kozy mu musí stačit.

Prý - nepřekážej, na tvoje místo nastoupí těžší borci. A tak je to pořád:
"Hele, vypadni! Chci chlorid zinečnatý!"
"Zmiz! Potřebuji křemičitan sodný!"
"Oxid železnatý, nebo železitý, na magnety. Proč tu ještě překážíš?"
Jdu se opít, a prý: "Koukej se redukovat jinam, potřebujeme acetaldehyd! Tak plav!"
Voda? Dobrý nápad. Oxiduji si, konečně se necítím sám, a najednou: "Kationty vlevo, anionty vpravo!" A jsem v kýblu, tedy přesněji in statu nascendi.
Vyvíjím se prostě pořád. Spojuji se v molekuly a čekám na příležitost. Na vhodný poměr ve směsi s kyslíkem nebo se vzduchem. A na plamen.

A pak na vás udělám HAF!

Stmívá se. Nebe se zardělo rozpaky, protože příroda náhle získala zlověstný nádech.
„Neboj se,“ chlácholí žena spíše sebe, než děťátko, které tiskne k sobě. Vzpřímená, svou samotou v liduprázdné krajině trochu připomíná maják. Snad k tomu dojmu přispívá bělost jejího oblečení, které prosvětluje okolí.

Děcko, ač ve vývinu, se proneslo. Ráda by se chvilku posadila, ale nemůže se teď zdržovat odpočinkem. V tomhle terénu jít potmě s dítětem v náručí je riskantní. Mohla by upadnout. A co by se pak malinké mohlo stát? Nechce ani domyslet. Z té představy má větší strach než z toho, před čím utekla z domu.