Múza a její mladý spisovatel (originální fandom)

“Jak jde autoškola?” zeptal se mladý spisovatel své Múzy.
“Výborně, jen ty značky... Hrůza! Jsou si podobné jako vejce vejci.”
“Na to ti neskočím, Marie.”
“Pfff… Dobrá, jen žertuji,” přiznala s úsměvem. “I když trochu umělecké kreativity by jim neuškodilo.”
“Ale ty jsi múza zaměřená na literaturu…”
“Hmm...” Zamyslela se. “Značky v literatuře říkáš? Pozor hrubky, Úsek nekonzistentního stylu, Zákaz patosu, Přikázaný směr vyprávění...”
“A dopravní policii by nahradila policie literární.”
“Ano!” Zatetelila se radostí, pak se však rezignovaně ušklíbla. “Jenže to by Lady Lestrade skončila v base na doživotí.”
“Kdo?” zeptal se Filip.
“Ále.” Mávla rukou Múza. “Tu neznáš.”

Múza zaúpěla a hlava jí klesla na psací blok.
Mladý spisovatel ji zpovzdálí pozoroval a tiše zadržoval smích.
“Filipe, já vím, že mi směješ,” zabzučela.
“Promiň,” odkašlal si stále s úsměvem. “Práce do školy?”
“Trénink maturitního slohu. Téma je Soumrak soumarů a mě napadají jen depresivní zpracování.”
Mladík přešel pokoj, přisedl si a dal Múze pusu na ucho.
“Mám být tvoje múza?” zeptal se s hranou vážností.
Začala se hihňat.
“Ano, prosím.”
“Hračka. Prostě napiš o pokroku, který následoval například v dopravě, obchodu nebo kvalitě lidského života.”
“Filipe!” Výskla a skočila mu kolem krku. “Lepší múzu bych si nemohla přát.”

Mladý spisovatel seděl na gauči a pevně objímal svou Múzu. Chvěla se.
V televizi běžely závěrečné titulky filmu Jojo Rabbit.
“Jsou válečné múzy něčím specifické?” zeptal se.
Pokrčila rameny.
“Každá múza pozoruje svého spisovatele jak následuje více či méně jasné rozkazy svého nitra, jak do svého díla vkládá svou bolest, srdce a duši. Často ta nejúchvatnější díla bolí nejvíce a múza je celou dobu u toho.
“Ony cítí to samé?”
“Múzy necítí emoce, jen jejich ozvěny. Ne jako lidé. Ne jako já teď.”
Zvedla oči k Filipovi a smutně se usmála.
“Lituješ toho?”
“Ne,” řekla měkce. “Necítit bolí daleko víc.”

“Tak jsem přemýšlel,” řekl mladý spisovatel s úsměvem, “a rozhodl jsem se, že ti pořídím mullet.”
Múza zamrkala a její ruka míchající čaj se zastavila v pohybu.
“Myslím, že k tobě půjde,” pokračoval mladík.
Múza si odkašlala a nadechla se jako by chtěla něco říct, ale z jejích úst nevyšel žádný zvuk.
“Pravda, v zadní části bývá trochu rozdivočelý, ale ta přední to pěkně vyrovnává,” vysvětloval nadšeně.
“Umm... Prosím?” zeptala se nejistě.
“Věř mi, určitě budeš spokojená...” uklidňoval ji.
“Já neví-”
“...a až dorazí, pojedeš si ho vyzkoušet.”
“Ale co?!” zvolala nešťastně.
“Jízdní kolo, Marie. Mullet bike. Copak si myslela?”

“Filipe…” řekla Múza dojatě, “ty jsi mi upekl dort?”
Mladý spisovatel přikývl.
“Je to přesně rok, co jsi mi zazvonila u dveří. Rok, co jsme..."
“Ne, zadrž. Neopovažuj se to vypustit z úst. Je to strašné klišé,” pronesla vzdorovitě.
“Za…
“Ne, neříkej to.
“Zamil…
“Filipe, já tě varuju!”
“Zamilovaní až po uši!” vyhrkl těsně před tím, než mu kus dortu přistál na obličeji.

O několik minut hýkavého smíchu, dortové bitvy a zcela nesportovního lechtání (Vážně, Marie, kde ses naučila takové podlé praktiky!) později leželi v objetí na podlaze.
“Ale jsme, že?”
“Jsme,” přikývla s útrpným úsměvem. “A ještě dlouho budeme.”

"A žili šťastně na věky věků," zakončila své diktování Múza.
"Konec," připsal na závěr mladý spisovatel.
"Ty musíš mít vždy poslední slovo!" šťouchla jej pohoršeně.
"To ty musíš mít poslední slovo," bránil se mladík s úsměvem.
"Ne, ty..."
"Ty!"
"Jak říkám," přikývla.
"Mám tě rád," pronesl a dal jí pusu.
"Já tebe víc," odpověděla a pusu mu vrátila.
"Já tebe nejvíc!" Další pusa.
"Vidíš, že musíš mít poslední slovo!" Pusa.
"Umhmmm..." Pusa. "Nejposlednější..." Pusa.
"Z posledních..." Pusa, pusa. "A co udělá mladý spisovatel, když napíše poslední slovo?" zeptala se Múza.
"To je jednoduché." Pusa na nos. "Začne psát nový příběh."

"Jak vlastně fungují nápady?" zeptal se mladý spisovatel.

"No, kromě spontánní kreativity existuje něco jako trh nápadů. Tam se dohaduje ke kterému spisovateli se hodí jaká témata a kdy je vypustit do světa."

Múza náhle zbledla.

"Marie, co se děje?"

"Já..." Do kostí se jí zahryzla ledová hrůza. "Já tam nejsem... Pro tebe, tvoje nápady... Co když nebudu dost..." začínala panikařit.

"Pšššš, uklidni se."

"Jsem k ničemu... Pošlou jinou múzu..."

Mladík ji přitáhl k sobě a pevně ji objal.

"Za nic bych tě nevyměnil," řekl konejšivě.

"Ani za Nobelovku?" pípla po chvilce.

S úsměvem zavrtěl hlavou.

"Ani za tisíc Nobelovek."

"Copak to píšeš?" zeptala se Múza a sedla si mu na klín.

Mladý spisovatel vydal přiškrcený zvuk.

"Ááá, práce do školy," pokračovala. "Chceš pomoct?"

"Ehm... Marie?" upozornil ji opatrně.

"Hmm?"

"Víš, že... Mi sedíš na klíně?"

"Ovšem. Je odsud nejlepší výhled."

"A víš, že já takhle přes tebe nevidím na monitor?"

"To je nemilé." Otočila se na něj, úsměv od ucha k uchu.

"Sobecké múzy," zamumlal mladík pod fousy. "Berete vůbec někdy ohled na své spisovatele?"

"Ano, ale většinou až když jsou na prahu totálního vyčerpání."

"Jak... Pozorné," poznamenal, našteloval Múzu trochu bokem, aby lépe viděl a pokračoval v psaní.

Múza ležela na posteli a brečela.

Mladý spisovatel seděl vedle ní a hladil ji po vlasech.

“Víš, co to znamená?” huhlala do polštáře. “Nemůžu domů. Ani v myšlenkách. Žádné archivy, knihovny, kartotéky... Žádné novinky z rubriky Historky z Múzového podsvětí.”

“To existuje?” vypadl mladík na chvíli z role utěšitele.

Podívala se na něj uslzenýma očima a přikývla.

“Co budu dělat?” zašeptala.

“Prostě začneš dělat všechno postaru. Číst, psát, poznávat lidi, objevovat, učit se…”

“Když to je tak... Tak…”

“Lidské?” zeptal se s laskavým úsměvem.

“Jo,” popotáhla.

Dal jí pusu na čelo.

“To je to nejhezčí, co se ti mohlo stát.”

“Takže ty dokážeš zjistit, co o určitém tématu kdy kdo řekl nebo napsal?” zajímal se mladík.

“Jasně. Zkus mě.”

“Něco záludného... Třeba... Prasečí tanec.”

“Pfff... Brnkačka.” Múza zavřela oči a zhluboka se nadechla. “Máme 86329 záznamů. Celých 11755 z nich připisujeme farmáři ze čtvrtého století, který věřil-”

“Počkej, přestaň, přestaň!” zarazil ji náhle.

Otevřela oči a podívala se do ustarané tváře svého mladého spisovatele.

“Copak?”

Vzal kapesník a přiložil jí ho k nosu. Když jej oddálil, byla na něm krev.

“Oh,” hlesla.

“Na tohle si budeme muset dávat pozor,” pronesl hlasem plným obav. "Lidské tělo na takovou zátěž není stavěné.”