DMD č. 11. pro 11. 4. 2023. Téma: Černá ovce a bílá vrána

"To není možný!!!" zabědoval Adam. "V celém lese snad není ani jedno zvíře."
"Slyšel jsem, že zvířata milují hudbu," zauvažoval Eduard a zlehka brnknul na jednu strunu.
Nastal chaos. Zpod všech kořenů se vyřítily lišky a jezevci. Z houštin vyskočili srnci a jeleni. Adama povalila prchající černá ovce, očividně zatoulaná. K nebesům se vznesla bílá vrána, následovaná asi tisícem dalších ptáků.
Když si Adam setřel z očí zbytky spadlého hnízda, uviděl své přátele se pomalu zvedat z trávy.
"Myslím, že můžeme pokračovat v cestě," prohlásil Eduard. "Pro dnešek už nemám na zvěřinu chuť. A pochybuji, že po tomhle vůbec usneme!"

„Jsi odporný!...“
Matka řve jako pavián a vše mi vyčítá. Kdyby mezi námi nebyl ten stůl a bachaři, věřím, že mě zabije.
„...Jak si vůbec mohl? Tvá sestra! Hovado, jsi nemocný!...“
Hledím na ně a čekám, až se vyřve.
Otec sedí se zaťatými pěstmi a v očích se mu lesknout slzy.
„Nenávidím tě!“
„Nenávidíš mě? Hmm, jaké překvapení. Vždy jsem byl pro tebe černá ovce, že? Černá ovce mezi bílými vránami…“
„Chcípni v pekle!“
Uculil jsem se.
„Posíláš mě do pekla? Fajn, moc rád tam půjdu a proč? Čeká tam na mě, má milovaná sestřička. Budu jí znovu šukat, maminko!“

Na Západním břehu považovali Gabriela za čestnou výjimku mezi lidmi. Nejenže ho zajímal osud nelidí, ale rozhodl se jim i pomoci. Gabriel Kalmbach, říkali, je tak trochu náš.
Na Východním břehu ho považovali za blázna, který měl na dosah ruky postavení a jmění, a zahodil to, aby místo toho zastupoval nepřátele, utiskovatele, které se teprve nedávno podařilo vykázat do patřičných mezí.
Gabrielovi tahle ironie samozřejmě neušla, ale málokdy nad ní přemýšlel. Když se ho v pozdějších letech někdo zeptal, jak se vidí on sám, měl na to jedinou odpověď:
„Já to dělat nechtěl, ale když oni na to šli špatně.“

Dvoukvítek si se zamračeným výrazem prohlížel obrázek. Po chvíli zaklepal na stranu krabičky, kterou měl pověšenou kolem krku. Otevřela se v ní malá dvířka a zevnitř vykoukl skřítek.

"Co se děje, šéfe?"

Dvoukvítek mu ukázal obrázek. "Co to má být?"

"Přece obrázek."

"Ale je nějaký... divný."

Skřítek se zazubil. "Jó, zkouším něco jinýho. To je teď taková nová technika, prý to přišlo z Überwaldu."

"Ale na co to je? Černá ovce? A vrány takhle přece nevypadají!"

Skřítek pokrčil rameny. "Tomu se říká moderní umění."

"No mně se to nelíbí."

"To je v pohodě, šéfe. Prej to má být hlavně negativní."

„Zdědil jsem řemeslo po dědovi,“ vyprávěl žalářník strážci. „Povídal, že za starýho vládce kdo přišel, nevodešel po svejch, a nikdo po muklech ani nevzdech! Zato vévoda s nima vede hovory! Asi že byl taky za mřížema. A pročpak posílá pro tutoho? Šak je to vobyčejnej zloděj!“
„Nic ti do toho není, a mně také ne. Ale řeknu ti to. Vévodovi přišlo zajímavé, jak s nakradeným majetkem nakládal.“
„Jakpak?“
„Živil několik sirotků.“
Žalářník si odplivl. „Svoloč. A stejně je zloděj.“
„Ovšem rozhodně ne obyčejný.“
„Pro mě jsou všichni stejný.“
„Protože tam, kde ty vidíš samé černé ovce, vévoda vidí bílé vrány.“

“I was the black sheep in the family,” Lily blurted.

John looked over, raising his eyebrows. It was a cold and somewhat dangerous prospect to be out on the Avenger’s deck, but the view was well worth the risk.

“Really. They were all popular kids in school. Athletes. I was the nerd.” She looked at him enviously. “They were like you.”

John barked a laugh in response. “Everyone in my family was smart. I was the black sheep.”

Lily grinned back at him. “Then stop bleating and teach me how to throw this.” She tossed the football in her hands.

„Páťo, neblbni, jak to sakra může bejt vrána, když je to úplně bílý?“ zahučel Roland.
Páťa právě hrdě dovalil do výpravny obraz ve zlatém rámu, že ho pověsí na zeď. Nad hasicím přístrojem zbývalo poslední volné místo.
„Tak se podívej na ten zobák, zatraceně! Podle nosa poznáš kosa! Je to vrána!“
„Jo, jo. Pověz to náčelníkovi a pomažeš k Chocholouškovi!“
„Vidím, co vidím.“
„To vidím. Se divím, že nevidíš bílý myši!“
„Poslouchej, Rolande,“ ozval se zpoza okýnka Saša, „a nemůže to být prostě albínka?“
Roland ho zpražil pohledem. Bylo nabíledni, že se – alespoň v jeho očích – stal černou ovcí vozovny.

Les tajil dech.
Lea váhala.
Mohla to nechat být.
V chatrči nebylo nic, co by jí patřilo.
I své poznámky psala cizím inkoustem na cizí papír.
Lehoučká jak pírko, nevázaná k majetku, nesvázaná vztahem, téměř dospělá. Nějak by si ve světě poradila.
Jenomže příliš dlouho vyrůstala vedle pyšného a majetnického čaroděje, příliš dlouho se živila vztekem a temnotou.
Jenomže chtěla čarodějovy knihy, krystaly, zaklínadla.
Jenomže čarodějova chatrč byla jediným domovem, jaký měla.
Jenomže černá ovce bílou vránu nevychová.

Vrhla se střemhlav dolů, před sebou poslala zaklínadlo, které mělo prorazit střechu.
Vzduch kolem ní svištěl.
Kmeny stromů se zakymácely.

Mýtina vybouchla.

Byly jsme dvě. Já a moje sestra.
Jedna byla rychlá a druhá spíš pomalá.
Jedna byla bystrá a druhá spíš nechápavá.
Jedna byla štíhlá a druhá trošku při těle.
Jedna byla zodpovědná a druhá poněkud lehkovážná.
Jedna byla příkladem a druhá varováním.
Jedna všechny milovala, druhá se spíš stranila.

Stále jsme dvě. Moje sestra a já.
Jedna je rychlá a druhá spíš pomalá.
Jedna je bystrá a druhá spíš nechápavá.
Jedna je štíhlá a druhá trošku při těle.
Jedna je zodpovědná a druhá poněkud lehkovážná.
Jedna je příkladem a druhá varováním.
Jedna všechny miluje, druhá se spíš straní.

Jak relativní.

Nicholas forced his shoulders to relax as he drove. He couldn't get the case out of his mind. Who would want to steal butter from Mr. Grey's farm?

"Black sheep," Danny said.

"Good thinking... an inside job! One of the kids; young Blanche or-"

"No, I mean there's a black sheep." Danny waved at the field outside. "Don't see 'em that often."

Nicholas sighed. "I'm doing it again, aren't I? Thinking too much?"

Danny smiled. "Just a little. You gotta learn to relax, love."

Nicholas leaned over to kiss him.

"White raven."

"What-"

"No, there's literally-" it hit the window.