DMD č. 11. pro 11. 4. 2023. Téma: Černá ovce a bílá vrána

Základna na Aldhani byla tichá, klidná, bezpečná - nudná. Většina vojáků vyplňovala čas spánkem, chlastáním, koukáním na idiotské seriály a děláním problémů.

Zap zmizel.
Naučil se sice nasměrovat soustředění na ničení rachťáků, jenže jak bylo po boji, upnul se na první věc, která ho zaujala. Jako třeba…
“To je dray,” řekl Zap, jako by to tu kouli chlupů nějak vysvětlovalo. Byla zcuchaná jako Zap po týdnu v brnění, a smrděla podobně.
“Myslím, že mě má rád,” prohlásil. V tu chvíli se mu dray zakousl do prstů.

Zip si povzdechl. Jeho bráška měl prostě náhled na svět, se kterým se nedalo hádat.

"Myslím si zvíře a nepovím jaké!" nadhodila Charlie v autě, za což jsme Anthony i já byli vděční. Dvojčata tu hru totiž úplně milovala.
"Je to černé?" zeptal se Malachi.
"Ano, taky."
"Je to ovce!" vykřikla Maeve.
"Je to černé přece..." Malachi se podivil.
"Ovce může být černá," bránila se Maeve.
"Není to ovce," rozsekla to Charlie. "A ano, ovce může být černá. Tohle zvíře je taky bílé."
"Tak je to vrána!" Maeve neskrývala nadšení.
"Je to taky bílé..." Malachi zavrtěl hlavou.
"Vrána může být i bílá!" nedala se Maeve.
Charlie se zasmála: "Když je albín, tak by asi mohla."

Celé dětství si připadal… no, jako bastard, nechtěné dítě. Trpěný. Pocit o to horší, že se s ním nemohl nikomu svěřit. Otec by byl udivený a zklamaný – byl přece spravedlivý, zacházel se všemi svými syny stejně. Rob by se mu vysmál, Bran by mu vysvětloval, že se plete.
Teprve když přišel na Černý hrad, uvědomil si, jak privilegovaný ve skutečnosti byl. Uměl zacházet s mečem, měl tvrdý výcvik i dobré vybavení. Měl znalosti a přehled o světě, o jakém se většině jeho druhů ani nezdálo. Měl domov.
Opět se vymykal.
Černá ovce rodiny a bílá vrána mezi bratry na Zdi.

Černá ovce, bílá vrána,
potkaly se takhle z rána
na firemním školení.

Nebo si to možná pletu,
vyrazily na osvětu
v čase téměř poledním .

Každopádně potkaly se
ty dva protiklady
a hned začly rozebírat
názorovych odlišností
zápory a klady.

Bílá vrána peří čechrá,
hájí svoje pozice,
dodržovat nařízení,
ať je moudré nebo není,
že je nejvíce.

Černá ovce odporuje,
hlavní prý je vždycky,
svobodný duch podporovat,
nařízení ignorovat,
jednat chaoticky.

Hádaly se, štěkaly se,
div, že se nepopraly.
Že má kousek
pravdy každá
by nikdy neuznaly.

Jak tak byly rozvášněné,
zapomněly hlídat krk,
než bys kýchnul,
obě sežral
korporátní vlk.

Svět po Pádu byl nepopsatelně jiný. Jako by vás zatraceně bolestivě rozebrali na miniaturní součástky a pak je pokroucené poskládali zpátky, jenže se neobtěžovali udělat to správně. Díry po částech osobnosti, které tu dřív musely být, ale teď zmizely v nenávratnu. A části nové, takové, kterých se děsil. Strach a hořkost a zatracený pocit křivdy vůči všemu a všem. Touha zapadnout? Sám sobě se vysmíval, vždyť byla dokonale lidská. Pocit, že se jen tak potácí a dělá, co mu přikážou, ale není to on.
Tedy, než ho Azirafal poprvé pozval na ústřice. Pak ten svět postupně zase začal dávat smysl.

"Eillen, ty doneseš Petře lívance, ale na ředitele kašleš?" ozval se ředitel a já překvapeně zamrkala.

"Mám jich víc, klidně si vezmi. Jen jsem netušila, že bys jedl lívance z tvarohu a mouky z ovesných vloček," hájila jsem se.

"Já jím všechno. Nejhůř jenom jednou!" pronesl ředitel a nechal si ohřát jeden lívanec. "Takže příště nemysli a rovnou dones ochutnávku. Jsem si myslel, že jsem si vás, co rády pečete, už všechny naučil. Holt potřebuješ trénink. Jo a mimochodem, Zdeňka nerada peče, ale měli zabíječku a donesla degustaci."

Poučena jsem lívanec pomazala domácí marmeládou a raději zmizela do své kanceláře.

Veškeré kouzelnické umění Olympě nestačilo, aby se zbavila toho nadělení. Navíc na ni úplně přestalo účinkovat zmenšovací kouzlo, takže vyrostla do své normální velikosti. Nakonec přesně opsala z krabičky složení toho nešťastného krému, a poslala sovu výrobci svého parfému, aby posoudil, které ingredience spolu tak podivně reagovaly, a navrhl nápravu.
„Do postele se nevejdu, musím spát na podlaze, ven jít nemůžu…“ lamentovala nešťastně.
Hagrid bezradně pokrčil rameny. „No to jo. Lidi by na tebe vejrali jak na bílou vránu.“
„Kdyby vrránu,“ Olympa rezignovaně popotáhla černé chloupky, které mezitím povyrostly, zhoustly a začaly se jí na obličeji kudrnatit. „Spíše ovci. Čerrnou.“

Přiložím.
"Jorcho, pověz cos komu provedla!"
"Rodinu vždycky sralo, že se na zlatnickou dcerku tahám s póvlem a dělám si co chci. Nejvíc mně dusila matka. Měla náhrdelník, snad po pra-pra-pra-bábě, kterej sem si nikdy nesměla půjčit, ani se jej dotkonout. Ten jsem jí ukradla, a prodala za pár šupů nějakýmu cizákovi projíždějícímu - jen aby ho nikdy nedostala zpátky!" tep se jí zrychlil.
"A naopak dobrýho?"
"Dělala jsem pro gildu. Akce se posrala, viděli nás. Šéf rozhod zabít svědky. Byl tam i tříletej hošík. Zdrhla jsem s ním do sirotčince v sousední provincii. Proto mám tohle," ukazuje jizvu na boku.

Ovečko černá, kam ses ztratila?
Co když tě tmavá vlna zalila
pod útesy na pobřeží,
které maják měsíc střeží?

Ovečko černá, kde tvůj zvonek cinká?
Jeho tón tě vede odmalinka.
Zní možná někde v dračím břichu,
v chřtánu vlka, v trollím smíchu.

Ovečko černá, slyš můj hlas.
Volám tě nocí zas a zas.
Moře i nebe oči klíží.
Venku se kradmé kroky plíží.

Ovečko černá, znám tě od jehňátka.
Ponechám ti otevřená vrátka.
Přivolám tě zpátky k nám
všemi kouzly, která znám.

Písnička tichá, slza soli,
pak třikrát udeřit mám holí.
Na pomoc ti vyšlu tmou
bílou vránu s lucernou.

Černá ovce? Bílá vrána?
Vinohradem zadumána
prostříháváním dál vpřed,
v hlavě vlastní „Skříťosvět“.

Nepije a nesvačí, tři sta hlav jí nestačí.

Sousedova vinice dosud ladem byla,
myšlenka ji zušlechtit... kousla, nepustila.
Stříhám, stříhám, ruce bolí, čest mi ale nedovolí jen tak polevit…
V duši mír a klid.

Chci si nechat bublat v baňkách
vlastní víno co na plaňkách v září uzraje.
Je to bráno jako krádež z cizího si brát?
Nebo vlastně zachraňuji zpustlý vinohrad?

Hlava čistá, ale těžká, ze rtů plynou trylky,
chtělo by to stříhat svorně, hezky do čtverylky.
Nůžky cvakají.
Tak co, uzrají?

Nepije, nesvačí, šestistá…
Postačí!