DMD č. 1. pro 1. 4. 2024. Téma: Slepičárna

Je jaro, čas zkracování, a Nina sedí v kadeřnictví.
Napovídá se tam toho hodně, prostor bzučí slovy: Už jste byly v tý nový cukrárně? – Je to tam pěkně drahý. – Dělají ručně luxusní pralinky, i pro zahraničí! – Vlastní to chlap, není to divný? – Slyšela jsem, že je to teplouš. – Jó? Já zase slyšela, že chodí s tou mladičkou holkou, co mu tam obsluhuje.
Nina zaplatí. Mikádo má chic.
Kočárek kormidluje přímo k proprané cukrárně. Sladkému sladké, stojí tam.
Koupí si pár nejdražších pralinek, usmyslí si. Sní je ke kávě a bude si představovat, že za výlohou leží pařížský boulevard, slepicím navzdory.

Moji drazí pokušitelé Sporotoči, Jeduzábel, Pochlívníku a Mrvosilo,

gratuluji, uspěli jste ve výběrovém řízení na účast v mém projektu. Ale nemyslete si kvůli tomu o sobě příliš! Vlastně jste jediní čtyři, kteří pochopili základní zásadu koordinovaného pokoušení: vrážet mezi pacienty klíny natolik šikovně, aby oni sami pořádně spolupracovat nedokázali. Vhodným prostředkem je pěstování pocitu povýšené individuality. Neustále jim předhazujte, co se všechno by dozajista dokázali, kdyby je nerozptylovalo prázdné tlachání okolí, ne nepodobné kvokání hrabavých ptáků. Pokud je navíc přesvědčíte, že jde o typickou vlastnost jednoho pohlaví, tím lépe.

Jeho Propastná Výsost, první náměstek a váš konzultant Dr. Ing. Zmarchrob

Rozbitá cesta se stáčí k chatrnému mostu zavěšenému přes hlubokou strž. Na kraji stojí osamělý turista, podle vybavení stoprocentně Čech. Měří si nás pohledem.
První kroky a lávka se divoce rozhoupe. Banda holek s batohy na upocených zádech skupinově zaječí.
„Chodící slepičárna,“ ozve se pohrdavě.
To si nenechám líbit. Nasadím co nejdrsnější výraz a s kamenným obličejem pokračuji dál. Pode mnou teče zpěněná řeka. Chytá mě závrať. Jenže, přece neztratím tvář!
Předbíhá mě drobný nosič s ohromným nákladem. Slyším hlasité kvokání. Na zádech mu sedí drátěná klec velikosti skříně napěchovaná slepicemi.
Dám se do smíchu.
V Nepálu není nic nemožné!

Zbrojnoš Ctibor namáhavě sestupuje do sklepení. Dávno zraněná noha bolí, žádné koření nepomáhá.
„Co tam ta stará všudybylka hledá?“ hubuje.
Vysvětluje Máří, kdo venku čeká.
„Ten kněžík, co tu byl nedávno. Ten s tím oslem, pamatuješ? Dnes má s sebou osly hned tři,“ šklíbí se stařec a dodává: „Jsou s ním dva biřici. Naparuje se jako kohout v kurníku. Nechal jsem je stát za branou, budou řádně rozezlení.“
„Jan Cimburský nás posílá pro pannu Svatavu, máme ji doprovodit do kláštera, kde setrvá do jeho návratu.“
„Lžeš! To se chceš nazývat sluhou Božím?“ odvrací se a nechá jej stát před branou.

„Spadla slépečka z hřady, polámala sa všady. Polámala sa všecka. Teď je z ní polévečka.“
Posluchači při kontrastu veselé melodie a tragického textu neskrývali dojetí.
Při výstupu školního sboru s coververzí hitu „Jste pro mě všechno, otče i matko. Však nejvíc je mi moje kuřátko!“ se všichni rozplývali.
Užila bych si slavností koncert víc, kdyby za mnou neseděla puťka, která musela všechno komentovat.
Když kolébavými kroky a s pleskáním nohou nastoupil hostující sbor a spustil „Kač kač kač, kačééénááá! Nasypem ti zeleného jačméééňááá“, zaskuhrala: „Myslela jsem, že to cizokrajné představení bude šansoniér Le Coq Sportif!“
Skopla jsem ji z hřady.

Kůň táhle zaržál a jezdec zastavil na mýtině, kde se křižovaly dvě kupecké trasy. Tam odnepaměti stával mohutný buk, na jehož větvích visela smrt. Její pach skřípal ve vzduchu, její bída se otiskla do pověšených rezavých klecí, v jejichž chřtánu tlely oběšenci. Zavřená a vystavená na odiv pocestným se šklebila na osud živých bídáků zkaženými zuby těch, kteří mu neušli – spodina lidstva chrastící vysoko v haluzích mající na rukou krev. Hřích potrestaný cenou nejvyšší se rozpadal pokáním těch, kterým to už bylo jedno, a živým pro výstrahu. Jednoho poznával. Jednoho z těch, jehož ještě krkavci nezměnily na nepoznání - Johna Whitfielda.

Lord Vetinari se zamračil. „Pane Kolíku, jak nám vysvětlíte plné město slepic?“
Kolík přešlápnul. „To byla neodolatelná nabídka zdarma z rušené slepičárny ve Sto Lat, tak jsem si řek, že jednou budu mít klobásky s certifikátem původu, ale mojí bytné se zdálo, že to u mě smrdí hůř než obvykle, a tak nechala otevřené dveře.“
Vetinari vzdychnul. „Pane Kolíku, město nemůže tyhle zvířecí katastrofy neustále řešit, naposledy to bylo tisíc slonů objednaných podnikatelem, jehož jméno si teď nemůžu vybavit…“ Kolík strnul.
Do místnosti vběhl Elánius. „Tak problém vyřešen, Karotku napadlo nahnat slepice do Stínova a už není venku ani jedna.“

Vydal se na svou pravidelnou obchůzku po království. Byla to pořádná štreka, však mu taky patřil celý známý svět. Nebyl sice ani největší nebo nejsilnější v říši, zato charakterem úspěšně zastínil všechny své poddané.

Kolem Rexova obydlí chodil opatrně. Ne že by se ho bál, to určitě ne. Ale nepotřeboval jeho uštěkanost ve svém důležitém ránu. Mnohem raději pak navštěvoval starou Máju. Velká to dáma se zdravou chutí k jídlu vždy trpělivě naslouchala jeho slovům.

Ale jak se říká, všude dobře, doma nejlépe. Mezi svými křepelkami byl vždy vítaný. Ranní procházka byla u konce. Teď už zbývalo jen jedno…

„Kykyryký!“

Uvaříš si čaj a vzpomeneš si na něj, až když je studený.
Zapomeneš, že se chleba jmenuje chleba, a zkusíš ho popsat jako „to, co se maže pod máslo“.
Popřeješ ségře k narozeninám o měsíc později.

Domácí péče na chvíli pomůže, ale nonstop s tebou nikdo být nezvládá. Doma máš zásoby léků, které bereš ve špatné časy, a plynovou troubu bez pojistky.

V domově tě posadí do společenské místnosti a řeknou, ať si najdeš kamarádky.
„Ty ženský se jenom hádaj, co se pustí v televizi. Babinec! Celý ty roky, furt dokola,“ prohlásíš po dvou měsících.

Moc mě to mrzí, babi.

Kroky se pomalu blížily. Aco zadržela dech. Stačilo vydržet, zůstat potichu, dokud neodejde, pak proklouznout ven a utíkat.
“Slibuju, že to nebude bolet!”
Odfrkla si. Nebude to bolet, nic se ti nestane, jen se chceme zeptat. Znovu už jim na to neskočí.
“Měj rozum.”
Začínal to vzdávat. Brzo ji půjde hledat jinam.
Kolem kotníku se jí sevřela cizí ruka a vytáhla ji na světlo. Kopala a ječela, ale nebylo to nic platné. Hyposprej ji zastudil na rameni, štíplo to…
“A hotovo.” Hush si setřel pot z čela: “Na další dva roky máš pokoj od nuních neštovic.”
Vyplázla na něj jazyk.