Království ostrovů

Tohle nadělení nevymyslel Vran, i když se tomu dá těžko uvěřit.
Každopádně se na něm nadšeně podílel.
Za sychravého podzimního dne (lehký déšť je ideální) se davy diváku a velká skupina účinkujících sejdou u jednoho z mnoha místních kopců. Je poněkud prudký a silně zatravněný. Diváci se rozestaví zdola nahoru tak, aby dobře viděli.
Nahoře na kopci se ke startu připraví soutěžící...
... a pak už místní sýrař vypustí své výrobky, velké a kulaté.
Následuje střemhlavý úprk, klouzání po mokré trávě, zakopávání jeden o druhého, zvláště talentovaní i sami o sebe a vůbec obecné veselí.
Kdo sýr chytí, nemusí ho sníst.

Chtěli si ověřit, že pro ně uniklí nepřátelé nepředstavují žádné nebezpečí. To se jim podařilo.
Nebyl důvod tu zůstávat. Základnu tady nemá smysl budovat, a celkově nepřátelský postoj místních ke komukoliv, koho identifikují jako Přeměněného, nedává šanci na navázání diplomatického styku.
Možná se sem skočí podívat za pár let.
Teď se nalodí a využijí faktu, že příbřežní plavba je pro ně bezpečná. Podaří se jim hezky si zkrátit cestu.
Vran už se upírá k svému životu na severu a mumlá si.
„Jestřáb dvě kila, Králík stopade, Beran jen deset, Lišce vodpustim, co mi visí...“
Někdy počítat umí.
Hrát poker taky.

Jestřáb zaklepal na dveře, ale čistě jen ze setrvačnosti.
Něco bylo v nepořádku. Ve vzduchu visel povědomý pach, který znal až moc dobře. A ten zvuk...
Opatrně otevřel dveře. Jemné bzučení teď slyšel zřetelněji a zápach začínal nabývat celkem vtíravé kvality.
Inu ano.
Věděl, co najde. Neměl z toho radost.
Tohle by měl řešit někdo, kdo s tím má zkušenosti. Nějaký profesionál, běželo mu hlavou.
To není jako honit jasného pachatele po kopcích.
Dobře, ale zatím může zajistit místo činu.
Obytná kuchyň. Dvě zhroucená těla, podle stavu docela dlouho.
Vražedná zbraň se nedá přehlédnout.
S ní už nikdo nic neupřede.

Je tu bezpečno. Lidé nezamykají, a když už, tak klíče schovávají pod rohožky. Nekrade se tu, nepřepadá.
Proto když se začne dít něco neobvyklého, nastane ohromený úžas.
Katie bylo třináct a pohádala se s mámou. Asi utekla.
Jamie byla její kamarádka, určitě ji vyrazila na vlastní pěst hledat, hloupoučká.
Ale když zmizela i Becky, nastala panika.
Na břehu říčky, hned u vodopádu sedí drobná dívenka a zamyšleně pozoruje burácející vodu.
Vypadá hodně mladě. Bude to tím, že se dnes nenamalovala.
V hučení vody nemá šanci zaslechnout blížící se kroky. Dokonalá oběť.
Brutální útok...
Jenže...
Liška je v přesile.
Past sklapla.

Tma. Zvuky shora zní tlumeněji a tlumeněji.
Šplích. Šplích.
Nepohodlno. Udělal si pažemi před obličejem trošku místa, ale beton mu ho neustále krade.
Až se dostanu ven...
Zbožné přání.
Tlak.
Vytušil, ne, skutečně zahlédl, postavu.
Smrt.
„Tak přece,“ tiše řekl. „Budeš mi dělat doprovod?“
„Někdy to tak dělám.“
„Zasloužím si to. Dobře jsem ti sloužil...“
„Nemyslím. Vlastně si nemůžu vzpomenout, že bychom se potkali.“
„Opravdu? Ani si nepamatuješ toho, kdo ti složil tolik obětí? Jen běž, Smrti jsi tu zbytečná. Ještě se dostanu ven.“
„Jdu, a už mě neuvidíš,“ řekla. „Ale pleteš se. Já nejsem Smrt.“
„A kdo jsi?“
„Slitování.“

Pískle se zvolna sunul městem. Když vzduchem zavalila příjemná vůně, přišla jeho chvíle.
Uměl v tom chodit.
Na jeho sotva ochmýřeném obličeji s upřímným výrazem bylo něco... co nutilo ženy, aby ho krmily.
Jen některá vyndá sušenky na parapet, už se setká s nadějeplným pohledem. A neodolá.
Nakrmte mě!
Tak dokáže navázat kontakty a sbírat informace.
Dneska už sebral dvě ovesné sušenky, hrst hnědáčků... a co to voní tady? To snad nikdy necítil...
O čtvrt hodiny později konzumoval svou novou lásku s nevídaným zápalem, zamilovaný až po uši.
A opatlaný taky.
Tak tomuhle se říká slanina!
Musí být má! Všechna!