Království ostrovů

„Myslím, že si uděláme výlet.“
„My?“
„Ano,“ potvrdila Claire. „Ukážeš mi, jak ta věc, co dělá cink, funguje.“
Půjdou na sever.
Oykel Bridge, vesnička, která se odmlčela naposled. Třeba jí nic není...
Na křižovatku k Ledmore je to deset mil. Přenocovali na místní farmě a ráno pokračovali dál. Claire překročila čerstvě umístěný kmen na křižovatce a cítila se podivně rebelsky.
Svobodná.
Míle, dvě, tři.
Hranice vězení se otevíraly.
Pět mil, míjejí jezírko.
Cink.
„Dál není bezpečno,“ tvrdí Peter.
Cesta je volná a zve k pokračování. Nikdo jí nemůže bránit...
Kromě vlastní odpovědnosti.
Když se vrátí na stanici, Claire se opije.

Bílá guma vrže. Skrze podrážku cítí každý kamínek rozpadající se cesty. Chodidla zvyklá na hladkou palubu se cítí nesvá. Nohy vyvažují pohyby vody, která už je pěkně daleko za ním, hlava mu tvrdí, že se cesta pod ním musí houpat.
Ve skutečnosti je to lež. Pod nohama má pevnou půdu.
Silnice ostře uhýbá doleva, on ale pokračuje vyšlapanou pěšinou rovně.
Nebo potokem, těžko říct.
Bahno, měkké, chodidla hladící. Jeho kdysi bílé plátěnky hnědnou.
Rašelina pruží.
Noha zajede hloub... a bažina mu ukradne jednu botu. Vyzouvá i druhou a zahazuje ji do dálky.
Patřily námořníkovi.
To on není.
Už nikdy nebude.

Oykel Bridge.
Křížek s otazníkem.
Mapa je podobných plná a Claire se na ni dívá jako na osobního nepřítele.
Ztrácejí vesnice.
Možná, neví to jistě.
A žere ji, že se nemůže, nesmí jít přesvědčit.
Ozvalo se zaklepání, a hned, bez vyzvání (zločin) vkročil ten divný Angličan, jak poskakuje po kopcích, hledá Osvícení a občas ho musíte zachraňovat z bažiny.
Přemoudřelý fanatik.
„Já... na něco jsem přišel,“ říká na sebe nezvykle nejistě.
„Ano?“
„Mám tuhle věc. Dělá cink.“
„Ano?“
„Vymyslel jsem ji. Chtěl bych si ji patentovat.“
Už dlouho se tak dobře nezasmála.
Netušila, že teď se všechno změní.
K lepšímu.

Ledmore. Kdysi živá zemědělská vesnice.
Po vysídlení v devatenáctém století se tu udržela jediná farma.
Nosiči přišli od Ullapoolu a budou mířit doleva, na sever.
Trochu si ale odlehčí.
Poštovní budka slouží novému účelu. Oykel Bridge si objednal přízi na pletení. Výměnou nabídli brambory. Předávací místo zde, přijedou na bryčce.
Patrick otevřel dveře budky.
Byla prázdná.
Nevadí. Přízi tu nechají; brambory by beztak vyzvedávali až na cestě zpátky.
Na zpáteční cestě se ale situace nezměnila. Budka byla stále prázdná, až na tu přízi ovšem.
Patrick udělal zachmuřeně na mapě křížek.
Odmlčela se další vesnice.
Bude to muset nahlásit na policii.

Vážení,
rád bych se stal obchodním nosičem. Je mi sedmnáct let a dost vydržím. Boty mám vlastní, taky mám dobrou bundu a babička mi upletla teplý svetr. Batoh mám jen malý, ale snad mi poradíte, kde seženu velký. Co se chození týče, v posledních letech chodím dost. Umím veslovat a rozumím motorům, kdyby na to přišlo. Umím i řídit traktor, na to ale asi bohužel nedojde.

Máma říká, že se nemám toulat a že potřebuju práci, a má pravdu. Vždycky jsem chtěl cestovat a teď to jinak nejde. Když mě přijmete, bude mě muset pustit!
Kdy můžu začít?
Erik Murray

Claire se udržovala zaměstnaná.
Poslední roky nebyla policejní práce obtížná. Občas malá krádež nebo mediace sousedských hádek.
Příliš mnoho volného času.
Proto se vydávala se štětcem a plechovkou červené barvy po obvodu bezpečného území. Někdo musí vyrábět a udržovat varování.
Nátěr na jižní hranici obnovila, ale ještě nechtěla odejít. Tam, za dvěma mysy, byl někde její domov.
Zůstala zaseklá tady. Tam je prázdnota.
Ty bílé pláže, modravé kopce, tráva vlnící se ve větru. Tak blízko a daleko.
Volají ji zpátky.
Všichni zapomenuli. Jako by to nikdy neexistovalo. Míň to tak bolí.
Ale oni smí.
Jednou si to možná taky dovolí.

Virgule se točily jak holub na báni a Peter se soustředil na to, aby jejich vzkaz dokázal správně interpretovat.
Nešlo mu to. Zatím nikdy.
Copak o to, v rukou se mu vesele točily stále. Ale jediná věc, kterou dokázal rozšifrovat, bylo bezpečné a nebezpečné území.
Jak potom...
Ale ne! To bude tím!
Podíval se nad sebe. Luna v úplňku svítila téměř v jeho nadhlavníku. Světla bylo pro rozkoukané oči skoro jako ve dne a hvězdy, ty průvodkyně tajemnem, se za zář skryly.
Ale ne navždy.
„Ó, mocná Luno...“
Miluje ji. Ale...
„Až začneš ubývat...“
Tak to tajemství možná konečně rozřeší.

Peter na cestě k další osvícenívhodné lokaci použil služeb průvodce. Bohužel nebyl jediný.
Chlapeček pusu nezavřel.
„Jsou tu jeleni? Viděl jsi někdy jelena? Nepotrkali tě? Beran tě může trknout, mě jednou jeden trknul a bolela mě noha. A bejka jsi viděl? Ony i krávy jsou takový, neuhnou, jdou nebo stojej... viděl jsi, jak vypadá pak silnice, když tam stojej? Jsou na ní velký hovínka. Jsou na ní úplný hovna!“
Chlapeček se zachichotal.
„Ovčí hovínka náhodou smrdí hezky, skoro voní. Psí hovínko je nechutný, víš, že oni ho i jedí? Fuj...“
Peter si povzdychnul.
Osvícení se vzdalovalo v auře hnojného zápachu.

Od mola k molu, přes záliv, je to necelou míli. Hlavně to načasovat, aby mě odliv nevytáhl na moře. Protože tam nevíte.
Na druhé straně se vydávám do kopce. Vozová cesta se v některých místech mění v pěšinku. Pomalu mizí.
Na hřebenu se napojím na rozpadající se asfaltku. S kopce se jde snáz, přes drolící se asfalt občas ujíždějící pod nohama.
Čeká na mě Badrallach; pár domků a opuštěný kemp. Vesnice na pobřeží, kde se neodvažují spustit čluny na vodu.
Tady taky nevíte.
Dál po stezce nikdo nechodí. Tamní osídlení se po Změně nepodařilo kontaktovat. Ani maják.
Tak co tam.

Rozlehlé, pusté pláně, z nichž občas trčí náhodný vysoký kopec. Hluboká obloha, do které se tak snadno spadne, si hloubku a průzračnost udrží, i když je zataženo.
O tomhle snil celý život. Ideální místo na nalézání osvícení.
Nadechněte se čistého vzduchu a vnímejte!
Peter vnímal a vnímal, dokázal rozšířit svoje id, ale osvícení pořád nepřicházelo.
Povzdechl si a vstal. Nohy ho brněly, zadek měl studený a prochladlý.
Dneska zase nic. Ale jednou určitě.
Když scházel s kopce, pohrával si s drátkovou virgulí. V poslední době se chovala... jinak.
Musí to znamenat nějakou velkou změnu. Brzy.
Co nevidět se určitě dočká.

Na podzim vyrážely výpravy výrostků střásat a sbírat lískové oříšky a bukvice. Obchodní nosiči za tyhle dobroty neváhali pustit peníz.
Problémy ovšem nastávaly se skladováním. Hlavním záporem ekologicky rozložitelné tašky je, že se vám ekologicky rozloží, když to nejmíň potřebujete. Vybírat bílé vločky a směs semínek ze dna batohu si nepřejete.
Proto Patrick nosíval svou svačinu v ponožce.
Smrděla jako ponožky.
Dlouze přemýšlel nad něčím lepším. Pak mu zrak padl na krabičku obsahující předměty, které se už nějakou dobu nevyráběly.
To nevadí.
Do nového, pružného obalu se ořišků vešlo dost a při konzumaci voněly po jahodách. A to není špatný.

Mlha stoupala od moře a mraky klesaly s kopců. Někde uprostřed bloudil Patrick, na zádech pytel brambor. Silnička se vinula dosti bláznivě, tak si radši krátil cestu úbočími.
Asi to nebyl nejlepší nápad.
Mlha splynula s mrakem a zahalila všechno. Zamotal se naprosto ukázkově a vypadalo to, že se ven nevymotá.
Náhle se před ním objevila výrazná barva. Přímo v jeho směru ležel červený kmen. Patrick se zarazil a pořádně se rozhlédl.
Nalevo od kmene... stezka vinoucí se kolem oblého bělavého balvanu.
Napravo od kmene... stezka vinoucí se kolem oblého bělavého balvanu.
Žádný rozdíl.
Která je ale ta bezpečná strana?

Z jihu na sever vozily pečivo, čerstvou zeleninu, benzín... co bylo třeba.
Ze severu na jih se vracely plné ryb nebo bečících ovcí.
Bejvávalo.
Kamiony na parkovišti u Tesca pomalu rezaví. Za jižní rozcestí se nemůže a benzínem je třeba šetřit.
Potom, co přišlo varování z Vnějších ostrovů, se kapitáni bojí opustit záliv. Koním se tu nedařilo nikdy a osly vídávali jen na obrázcích. Co počít? Nemůžete být soběstační v rámci malé vesničky. Občas nějaké zásoby potřebujete.
Patrick zkusmo nadhodil na záda starou krosnu. Vypadalo to, že unese dost.
Dokud budou silnice a stezky schůdné, půjde to.
Pak se uvidí.

Byl to čím dál tím větší problém. Černé americké veverky - větší, silnější a rychleji se množící než původní zrzavá varianta.
Větší veverka je jen větší kus roztomilosti, mysleli si někteří.
Zrzavé veverky s tím nesouhlasily.
Byly utlačované, menší, slabší... ale chytřejší.
Kde lidé museli vymyslet detektory, jim stačilo k identifikaci nebezpečí Zóny chvění ocásku.
Daly hlavy dohromady. Nabídlo se několik dobrovolníků.
Krátké, rychlé výpravy za hranice Zóny. Zásobárny donesených oříšků se útěšně plnily.
Dobrovolníci umírali, rychle. Naděje ale žila.
Zásobárny objevili ti větší, silnější vetřelci.
Přivlastnili si je a všechny spokojeně vyžrali.
Samozřejmě.
Příští jaro se nenarodilo jediné černé veverče.

Silnice na druhé straně zálivu byla ještě bezpečná. Stačily ale dvě pořádné zimy a byla takřka neprůjezdná.
Opravit ji?
Nebylo jak a benzín byl beztak na příděl. Chodili pěšky.
Ne, že by cesta do městečka byla nějak jednoduchá. Výprava vždycky zabrala několik dní. Mohli směnit zásoby, zastavit se u doktora... Ale když se do moře zřítila část svahu, byl verdikt jasný.
„Zůstaneme tu sami, odříznutí,“ povzdechl si Charles.
Osm lidí nad šedesát a dva mladé páry. Sami se neuživí.
„To nezvládneme. Budeme muset pryč.“
„Ale kdepak,“ na to soused Tom.
Svou velkou bárku dostavěl včera.
Spojení s městečkem zůstane zachováno.