DMD č. 27. pro 27. 4. 2026. Téma: Zbabělá rošáda

Cavea Johnsona zavedli do malé místnosti úřadu pro federální vyšetřování. Byl mu povolen jeden telefonát, čehož využil hned, jak osaměl.

„Caroline! Sežeň právníka, ať mě z toho vyseká! A kdybysme náhodou prohráli, najdi někoho, kdo to vezme na sebe za mě. Třeba Torres, vedoucí projektu šachty 9. Něco mu naslibuj, prachy, krátký trest… Hlavně aby přijal ale moc toho nevykecal.“

„Pane, to nebude tak jednoduché…“

„Tak na něj něco vytáhni! Kdyby to šlo do kopru, musí padnout on, ne já! Já jsem Aperture Science. Nemůžu jít sedět! To by vyhrála Black Mesa! To nedopustím! Beztak jsou za tím udáním oni!“

Sedí na před Letenským zámečkem a cucají limonádu.

Táta začíná nezvykle potichu. „Byl jednou jeden král, moudrý a ušlechtilý, ale nedokázal se ubránit. Zloun ho zavřel do pece a spálil. To byl váš praděda. Jeho syn, můj děda, se zapřísahal, že už nikdy nebude dole. Obul si mocné rudé boty a šlapal po jiných. 

Táta na to šel ještě jinak. Usmyslil si, že postaví nedobytný hrad ze zlata a diamantů. Shromáždil obrovský poklad, ale ve věžích byla zima a tma. 

Já hledal sílu mezi rytíři s ocelovou zbrojí proti strachu.“

Markétka dopíjí. „A dá se v těch krunýřích dýchat, tati?“

Ticho. To jsem chtěla. V přítomnosti cizince holky umlkají. Rita se přestává chichotat a Marta dobublává. Dopíjejí horký čaj, oslazený medem divokých včel, a zalézají na pryčnu.

Mlčíme spolu. Vařič vyměňuje za primitivní hrnec na oheň, takové si pamatuju z Nepálu. Plechovka od čehosi s dírami pro vzduch povzbudivě hřeje, světlo plamínků nedosahuje do obličejů. 

Začíná první. Tichounce vypráví, nejdřív to zní jako modlitba nebo zaříkání. Potom se přidávají emoce. Nerozumím ani slovu, chápu všechno. Už se nepotkáme, a sdílet je potřeba. Svěřit se s myšlenkami, které nikomu jinému říct nedokáže.

Mluvím do svítání. Zastaví mne až ranní paprsky slunce. 

Felix se vrhl ke známému obličeji. Už si vzpomínal, kde ho viděl. Tenkrát ho považovali za oběť kultu a když se hlavní zášleh vybil jinam, nevěnovali mu pozornost. Tentokrát mu to vynahradí.

Náhle mu cestu zahradilo vyvinuté poprsí.

Pokusil se dámu odsunout, ale stála pevně.  A po boku se jí objevily další. Zaskřípal zuby. Jasně, mezi aspekty toho zmetka patří i vášeň a sex appeal. Ženy mu padají k nohám. A bohužel ho taky obětavě chrání.

„Srabe!“ houkl přes hradbu dámských předností za mizící postavou. „Schovávat se za ženské! Vylez a bojuj jako chlap!“

Elio-bůh se jen ušklíbl přes rameno.

„Jestli se i tentokrát něco stane, končím,“ brblala Minerva. „Jsem vmanipulována do něčeho, co nechci, z čeho mám obavy, a pak mám nést odpovědnost za výsledek? To si raději vyměním místo s Filchem a budu v klidu zametat chodby…“
„Dyť de šecko dobře,“ uklidňoval ji Hagrid. „Řídit voni teda neuměj, ale vohromně dobře se bavěj.“
 Opravdu. Mudlové nadšeně poletovali, vráželi do ochranné kopule i do sebe navzájem.
„Supééér!“
„Lepší než lunapark!“
„Pozooor! Letíííím!“
Madam Hoochová zkontrolovala čas. „Posledních pár minut.“ 
Minerva si ulehčeně oddechla.
V tu chvíli se ozvalo hlasité puknutí, jako když praskne obří bublina.
Kopule nad nádvořím zmizela.

Poslední síly léta se napřely do strání. Horký vítr kýve korunami stromů a Giuliovy dlaně kvetou zářícími hvozdíky, krvavým jetelem i něžnou chrpou. Zpátky v chalupě uloží kytici na Anežčino místo u stolu, svázanou stéblem trávy. Čeká.

Pozná její kroky. Strach doutná a roste k nesnesení.

"To... tu nechal Tonda," vypadne nakonec ze sevřeného hrdla. Obrátí se a uteče, nechce vidět zmatek ani zklamání v zelených očích. Tak rád by jí ty květiny zapletl do vlasů, aby zahrály všemi barvami. Jenže to nejde. Svět se mění a oni s ním. Ve vzduchu visí vznik Československa, úlevné konce a hořké začátky.

Išida Micunari nebyl rozený válečník. Rozhodně ne takový, jakým byl každý jeden z těch sedmi, co mu usilovali o život. Věděl, že vojska, jež nikdy nemůže porazit, už se blíží. 
Rozjímal ve stínu borovice a zvažoval možnosti. 
Věděl, že strana, kterou chrání, je ta správná. Hidejori je právoplatný pán a vládce. Vypadalo to ovšem, že je poslední daimjó, který si to myslí. 
Útěk se nabízel. 
Jak to však udělat, aby ho síť, která se stahovala kolem jeho hradu, nezachytila?
Vtom zadul vítr a Micunarimu zavál do zorného pole manželčin hedvábný šátek. 
Micunari se usmál. Nikdo si nedovolí obtěžovat paní domu!

Altánek poskytuje příjemný stín. Maminka si posadila dcerku proti sobě na stůl, aby ji mohla lépe krmit. 
Holčička má sveřepě sevřené rty.
„Tak šup. Otevři pusu. Za tatínka.“
Děcko vrtí hlavou. „Ne, ne, ne,“
„Za babičku.“
Dcerka se vzpouzí. „Ne.“ Uhýbá před lžičkou.
Už nechceš? No dobrá,“ rezignuje matka. Nechce riskovat, že jí jídlo přistane na šatech. 
Dívenka v nestřeženém okamžiku popadne odloženou lžičku. Prstíky druhé ruky pohotově rozvírá matčiny rty. „Mami, ham,“ žvatlá .
Matka se mírně zaklání. Nemůže se účinně bránit., protože v ruce drží podšálek s plnou miskou. Hrozí ji pobryndání. Pak to vzdává a raději poslušně polyká.

Vydlakové se řinou ze schodů jak rozzuřené vosy. 
Zasrší modré blesky, vystřelí žhavé plameny, rozstřikují se hrsti ohně, Evžen se na hraně smrti proplétá mezi zášlehy, drtí zlaté kroužky v závějích popela, Xénie poletuje v pekelné výhni, svou ledovou kosou rozsévá zkázu.
Vtom se zrcátko v její zakrvácené dlani oslnivě rozzáří.
„To je on!“ vykřikne Xénie, lapí nepřítele do stříbrného terče.
Evženova smrtící kletba předežene její hlas.
Zasáhne však jen dvojníka. 
Vydlak ho v posledním zlomku vteřiny postrčil před sebe a sám se žene zpátky nahoru.
Dřevěné schodiště vzplane prudkým ohněm, vzápětí se s praskotem zřítí.
Zbylí nepřátelé bezhlavě prchají.

Dvakrát přešel kolem dveří, ale nakonec vzal za kliku.
„Jdu podat trestní oznámení!“
Mladý policista za přepážkou přikývl. „Moment, pane.“
Odvedli ho do kanceláře. Občanka, základní údaje. Pak otázky.
Netrvalo dlouho, začal se potit. Už si nemyslel, že to byl skvělý nápad, jít udat ty hajzly, co mu znepříjemňují život. Proč mu nevěří? Proč se ptají pořád dokola? Důkazy? Jasně, že má důkazy. Vztekle položil na stůl kameru. Ne, víc nemá. To jim nestačí? Přidal útržek: Stále spíš klidně?
Zvážněli. Důkazy vložili do průhledného sáčku. Pak požádali o otisky prstů. Pro vyloučení. Na věcech možná budou i jiné otisky.
Strnul.